Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 121/04Usnesení ÚS ze dne 23.03.2004Výklad pojmu "zásah orgánu veřejné moci"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
Věcný rejstříkPodnikání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 15/32 SbNU 545
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.121.04
Datum podání01.03.2004
Napadený akt

zákon; 224/2003 Sb.; kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů; čl. II/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 64 odst.1 písm.d, § 74

224/2003 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 121/04 ze dne 23. 3. 2004

U 15/32 SbNU 545

Výklad pojmu "zásah orgánu veřejné moci"

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. března 2004 sp. zn. III. ÚS 121/04 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti zásahu veřejné moci spočívajícím v zániku oprávnění k projektování a k provádění staveb stanoveného zákonem č. 224/2003 Sb. a návrhu na zrušení čl. II bodu 3 zákona č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 1. 1. 2004 nabyl účinnosti zákon č. 224/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který ve svém čl. II bodu 3 stanovil, že "Oprávnění k projektování a oprávnění k provádění staveb udělená podle vyhlášky č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., nebo vyhlášky č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti, zaniká uplynutím 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona." (dále jen "napadené ustanovení zákona").

Stěžovatel tvrdí, že podle výše citované vyhlášky 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, má oprávnění k činnosti v oboru projektová, stavební a montážní činnost (pro funkci vedoucí projektant specialista a hlavní stavbyvedoucí) a je držitelem průkazu zvláštní způsobilosti vydaného dne 26. 6. 1991 podle § 45 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění. Napadeným ustanovením zákona toto jeho oprávnění přímo ze zákona zaniká. Tím bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základního práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zánikem oprávnění je mu nadále znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost na základě řádně získané způsobilosti. Stěžovatel je totiž držitelem živnostenského oprávnění pro vázané živnosti dle skupiny 213: Stavebnictví [příloha č. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů], na jehož základě podniká. Tvrdí dále, že napadené ustanovení zákona je nepřípustným zásahem do jeho nabytých práv, právní jistoty a důvěry v právo a že tento zásah nelze odůvodnit ani věcně ani principem rovnosti (naopak, napadené ustanovení zákona vede k diskriminaci, k nerovnému postavení stěžovatele vůči státním příslušníkům zemí Evropské unie, kteří budou moci vybrané činnosti ve výstavbě vykonávat na území České republiky). Napadené ustanovení zákona je tak i v rozporu s čl. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní stížnost stěžovatel koncipuje jako stížnost proti tzv. jinému zásahu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí, že na základě napadeného ustanovení zákona nebudou vydána žádná rozhodnutí (individuální správní akt) ani jiná opatření podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kterými by byla stěžovateli jeho oprávnění odňata a že se proti tomuto zásahu veřejné moci nelze bránit žádným jiným prostředkem daným právním řádem České republiky než ústavní stížností. Proto podává tuto ústavní stížnost a spolu s ní návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

II.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

V daném případě stěžovatel nenapadá konkrétní rozhodnutí, opatření nebo jiný akt vydaný v řízení, jehož byl účastníkem. Je tedy zřejmé, a stěžovatel si je toho plně vědom, že nenapadá individuální právní akt, nýbrž normativní právní akt (zákon).

Ústavnísoud však již v několika svých rozhodnutích vyložil, co je, respektive co není tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. 7. 1994 (publikováno jako usnesení č. 15, svazek 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 233) a v usnesení I. ÚS 384/01 ze dne 10. 7. 2001 (nepublikováno) Ústavní soud vyslovil, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost. Ani v tomto případě neshledává Ústavní soud důvod, aby se od tohoto výkladu odchýlil.

Podle zákona o Ústavnímsoudu je výčet subjektů oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení) proveden úplným, resp. konečným výčtem, a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [§ 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž touto skutečností nemůže být právní předpis sám. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není.

Ústavnísoud proto ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru