Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1201/08 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
svědek/výpověď
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1201.08.1
Datum podání14.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 221

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1201/08 ze dne 20. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 11 To 366/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 178/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 13. 5. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 178/2008, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 11 To 366/2007 s tím, že uvedené soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 16. 7. 2007 č. j. 2 T 177/2006-56 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu bylo uloženo nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 5 759 Kč a nezletilému Pavlovi (jedná se o pseudonym) ve výši 2 400 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (stručně řečeno) fyzickým napadením Pavla, jehož důsledkem bylo zranění jmenovaného spočívající ve zlomenině okovce loketní kosti.

Na základě stěžovatelova odvolání krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, načež uznal stěžovatele pro stejný skutek vinným trestným činem podle § 221 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na dobu 1 roku, a dále mu uložil tutéž povinnost k náhradě škody jako okresní soud. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Na doplnění možno uvést, že okresní soud uznal stěžovatele vinným nejprve rozsudkem ze dne 31. 3. 2005 č. j. 2 T 9/2005-101, toto rozhodnutí krajský soud usnesením ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 11 To 206/2005-124 zrušil, poté okresní soud opět uznal stěžovatele vinným, a to rozsudkem ze dne 12. 1. 2006 č. j. 2 T 9/2005-183, přičemž následně podané odvolání krajský soud usnesením ze dne 23. 3. 2006 č. j. 11 To 81/2006-203 zamítl. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1186/2006 obě posledně uvedená rozhodnutí zrušil a věc přikázal okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že důvodem jejího podání je skutečnost, že krajský soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci dostatečného zhodnocení důkazů, které ukazují na jeho nevinu, a v bezdůvodném odmítnutí dalších důkazů, které by svědčily o tomtéž, a že dovolací soud nesprávně vyvodil, že nejsou dány dovolací důvody spočívající v nesprávné realizaci důkazního řízení. Tyto své námitky stěžovatel odůvodnil tak, že od samého počátku trestního stíhání popíral svou vinu na zranění poškozeného. Připustil sice, že mezi ním a poškozeným došlo ke konfliktu, který byl následkem bezdůvodného napadení jeho synovce partou výrostků, mezi nimi poškozeného, není však pravda, že by poškozený upadl a zranil se. Oproti výpovědi jeho a spoluobviněného M. Č. stojí lékařská zpráva, že poškozený utrpěl zlomeninu, výpovědi členů rodiny poškozeného a kamarádů, kteří se nacházeli na místě incidentu, přičemž výpovědi těchto svědků jsou plny rozporů, pokud jde o popis incidentu, následné cesty a příchodu poškozeného domů či následné cesty k ošetření. Byly provedeny další důkazy, konkrétně zprávou dětského zdravotního střediska v Dolním Bousově (č. l. 25 trestního spisu), ze které vyplývá, že v propouštěcí zprávě poškozeného z Thomayerovy nemocnice v Praze je obsažena informace o tom, že poškozený ještě v době, která předcházela nejranějším fázím trestního řízení, udal jako příčinu pád na loket doma dne 8. 4. 2004. Tomu dle stěžovatele předcházelo přijetí poškozeného k prvotnímu ošetření do Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi MUDr. M. Š., kterému měl poškozený sdělit, že zranění mu bylo způsobeno otcem, což bylo uvedeno i ve zprávách tohoto zdravotnického zařízení (č. l. 23 a 173 trestního spisu). Návrhy obhajoby na provedení důkazu propouštěcí zprávou z Thomayerovy nemocnice a výslechem MUDr. M. Š. byly soudem prvního stupně zamítnuty jako nadbytečné, aniž by byla přesvědčivě soudy všech stupňů vysvětlena oprávněnost tohoto postupu. V této souvislosti stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že sice připustil, že soudy prvního a druhého stupně nezdůvodnily, proč nebylo vyhověno uvedeným důkazním návrhům, avšak nedospěl k závěru o porušení jeho základních práv a svobod, a dále že nijak v této souvislosti nehodnotil bagatelizaci důkazů, které se soudy obou stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo dopustily.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadá skutkové závěry soudu prvního stupně, pokud jde o otázku příčiny vzniku zranění poškozeného, a současně tomuto soudu vytýká, že nevyhověl jeho důkazním návrhům a že svůj postup neodůvodnil, resp. že odvolací, příp. dovolací soud tyto vady nenapravil.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Jde-li o otázku hodnocení důkazů, jak plyne již z výše uvedených principů, Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří především ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Pochybení tohoto rázu však zjištěno nebylo. Obecné soudy se provedenými důkazy, jež se týkaly možné příčiny vzniku zranění poškozeného, řádně, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, zabývaly. Stěžovatel svou námitku, že příslušné skutkové závěry jsou vadné, uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, v pořadí první rozhodnutí okresního soudu bylo na jejím základě krajským soudem zrušeno, načež se předmětnou otázkou podrobně znovu zabýval jak okresní, tak posléze i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Tato rozhodnutí byla sice zrušena shora označeným usnesením Nejvyššího soudu, stalo se tak ale z jiných důvodu než pro vady v hodnocení důkazů, resp. nesprávnost příslušných skutkových zjištění. Soudy prvního a druhého stupně pak ve svých rozhodnutích, jež jsou nyní napadena touto ústavní stížností, z těchto závěrů zjevně vycházejí, a to aniž by znovu hodnotily provedené důkazy. Dle názoru Ústavního soudu se však nejedná o pochybení dosahující ústavněprávní roviny, neboť případná kasace těchto rozhodnutí (jen) z tohoto důvodu by ke zlepšení právní pozice stěžovatele zjevně vést nemohla. Ostatně stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, sám z předchozích a posléze zrušených soudních rozhodnutí vychází, když shrnuje důkazní situaci.

Ani druhá stěžovatelova námitka, že obecné soudy neodůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů, opodstatněná není. Ústavní soud musí nahlížet na soudní řízení jako na celek (mj.) v tom smyslu, že případné vady, připouští-li to jejich povaha, mohou být v jeho průběhu napraveny. Jestliže stěžovatel namítá, že soud prvního stupně neodůvodnil zamítnutí jeho důkazních návrhů a odvolací soud toto pochybení nenapravil, nutno zohlednit, že se touto otázkou zabýval Nejvyšší soud, byť nakonec stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy v podstatě z "formálních důvodů". Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že shledal provádění navržených důkazů nadbytečným, protože by novou informaci nemohly přinést, a to vzhledem k dosavadním důkazům, jakož i důkazům, jež byly provedeny po skončení "prvního" dovolacího řízení. Nelze tedy dospět k závěru, že zamítnutí důkazních návrhů v daném řízení odůvodněno nebylo, přičemž nelze ani konstatovat, že by dané zdůvodnění nebylo řádné, tj. bylo nesrozumitelné či bez jakéhokoliv racionálního základu. Z dosud provedených (listinných) důkazů je patrno, co poškozený u lékaře stran vzniku svého zranění uvedl, přičemž obecné soudy z této informace jako faktu vycházely a vypořádaly se s ní.

Brojí-li stěžovatel rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu, z jeho odůvodnění je patrno, že tento soud posuzoval otázku, z jakého důvodu bylo dovolání podáno, načež dospěl k závěru, že se tak stalo z jiného důvodu, než jak jsou uvedeny v § 265b trestního řádu, což také řádně zdůvodnil. Nadto se Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu (a v podstatě nad zákonný rámec) zabýval i otázkou "extrémního nesouladu" skutkových zjištění a provedených důkazů (viz výše) a ani v tomto ohledu žádné pochybení neshledal. Ústavní soud tak neshledal nic, co by z hlediska ústavnosti mohl Nejvyššímu soudu vytknout.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru