Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 120/96Nález ÚS ze dne 03.10.1996K dodržení lhůty k uplatnění restitučního nároku podle z. o půdě. K rozhodování soudu bez jednání v nejednoduchém případě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuzastaveno
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDoručování
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/6 SbNU 177
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.120.96
Datum podání29.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11, čl. 4 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 250f, § 250l odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 120/96 ze dne 3. 10. 1996

N 92/6 SbNU 177

K dodržení lhůty k uplatnění restitučního nároku podle z. o půdě. K rozhodování soudu bez jednání v nejednoduchém případě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci navrhovatele

J. L. o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, č.j. 22 Ca 570/95-23, ze dne 26. 1. 1996,

takto:

1) V části ústavní stížnosti, týkající se návrhu na zrušení

zákona č. 229/1991 Sb., v úplném znění, případně § 13 odst. 1 zák.

č. 229/1991 Sb., v úplném znění, se řízení zastavuje.

2) Rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkového úřadu v Novém

Jičíně ze dne 20. června 1995, č.j. PÚ/1486/94-Ti-202, a na něj

navazující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1996,

č.j. 22 Ca 570/95-23, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.1996, č.j. 22 Ca

570/95-23, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Novém Jičíně, referátu pozemkový úřad, ze dne 20.6.1995, č.j.

PÚ/1486/94-Ti-202, a v návaznosti na to zrušení § 13 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, s tvrzením, že

uvedeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a že napadené

ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. je v rozporu s článkem 1 Ústavy

ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a čl. 11, odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny

základních práv a svobod. Alternativně pak navrhoval zrušení

celého zákona č. 229/1991 Sb., (nesprávně uvedeno zák. č.

229/1993 Sb.).

Z uvedených spisů Krajského soudu v Ostravě i Okresního úřadu

Nový Jičín takto Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad Nový Jičín,

referát pozemkového úřadu, vydal dne 20.6.1995 rozhodnutí, kterým

neschvaluje podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. předloženou

dohodu o vydání nemovitostí ze dne 11.3.1994, uzavřenou mezi M.,

a.s. P. a stěžovatelem, týkající se pozemků v katastrálním území

obce T. Své rozhodnutí odůvodnil pozemkový úřad tím, že stěžovatel

nedodržel postup upravený zákonem č. 229/1991 Sb. tím, že

stěžovatel, jako oprávněná osoba, neuplatnil svůj nárok

u pozemkového úřadu včas. Přes opakovanou výzvu pozemkového úřadu

nepředložil stěžovatel důkazy o uplatnění svého nároku, proto

pozemkovému úřadu nezbylo, než předloženou dohodu neschválit.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel návrh na přezkoumání

rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě. V něm uvedl, že

o navrácení svého majetku se začal starat již v roce 1991, po svém

návratu z emigrace v SRN. Dosáhl zrušení rozsudku Okresního soudu

v Novém Jičíně, sp. zn. 10 T 54/72, kterým byl odsouzen podle §

109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody a propadnutí

majetku. Vyřizováním svých záležitostí pověřil advokátku, která

však nastoupila na mateřskou dovolenou, pověřil proto zastupováním

jiného advokáta, který jej ubezpečil, že jeho restituční

záležitost je zabezpečena a vše probíhá normálně. V roce 1994

podepsal dohodu s akciovou společností M. P., jako s povinnou

osobou, a dohodu předložil jeho advokát ke schválení pozemkovému

úřadu. Pozemkový úřad jej vyzval, aby sdělil termín, kdy uplatnil

příslušný nárok. Následně jeho právní zástupce tragicky zahynul

při autonehodě, stěžovatel proto udělil plnou moc dalšímu

advokátovi. Poukázal na to, že nárok uplatnil doporučeným podáním

na poště ve F. O. dne 29.1.1993 a že toto jeho podání bez jeho

viny nebylo poštou adresátovi (pozemkovému úřadu v Novém Jičíně)

doručeno.Stěžovatel proto navrhl, aby soud rozhodnutí pozemkového

úřadu zrušil a předmětnou dohodu o vydání nemovitostí schválil.

Krajský soud v Ostravě o věci jednal ve smyslu § 250l odst.

2 a § 250f o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků. Rozhodnutí

pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský

soud uvedl, že podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, uplatní oprávněná osoba svůj nárok u pozemkového

úřadu a současně vyzve povinnou osobu k vydání nemovitostí. Právo

na vydání nemovitostí podle ust. § 13 odst. 1 citovaného zákona

zanikne, nebylo-li takto uplatněno do 31.3.1993. Z obsahu spisu

pozemkového úřadu a vlastního doplnění dokazování krajský soud má

za to, že stěžovatel svůj nárok u pozemkového úřadu neuplatnil ve

stanovené lhůtě, proto tento nárok marným uplynutím lhůty zanikl.

Jak plyne ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca

570/95, soud ve věci jednal, prováděl další důkazy, ze kterých

dovodil, že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu, a protože šlo výhradně o posouzení

právní otázky, rozhodl v souladu s ust. § 250f ve spojení s §

250l odst. 2 o.s.ř. ve věci bez jednání. Dospěl k závěru, že nárok

stěžovatele nebyl řádně a včas uplatněn u pozemkového úřadu. Proto

krajský soud napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal

stěžovatel včas ústavní stížnost. V ní podrobně popisuje vývoj

celé situace a opakuje argumenty, uvedené v odvolání proti

rozhodnutí pozemkového úřadu. Dále uvádí, že postup pozemkového

úřadu i krajského soudu byl nezákonný a protiústavní, neboť mu

bylo úředním postupem odňato vlastnické právo a v neposlední řadě

byl zbaven možnosti se při jednání hájit. I samotné ustanovení

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, pokud znemožňuje oprávněnému

vlastníkovi vykonávat své vlastnické právo a stanoví podmínku

žádat nevlastníka (pozemkový úřad) o jeho vydání, je v rozporu

s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. V napadeném

rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení čl. 1 Ústavy ČR, dále čl.

1, čl. 4 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, 2, 3 a 4, Listiny základních

práv a svobod. Protiústavnost § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

(respekt. celého zákona č. 229/1991 Sb.) spatřoval v tom, že toto

ustanovení určuje lhůtu k uplatnění nároku, ačkoliv Listina

základních práv a svobod nezmocňuje zákonodárce, aby stanovil

podmínky či lhůty, ve kterých by skutečnému vlastníkovi věc měla

být vydána a tím umožněno vlastnické právo vykonávat. Namítá

i rozpor postupu orgánů s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu

k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření ze dne 4.6.1996, podepsaném předsedkyní senátu, uvádí,

že krajský soud svůj právní názor na věc vyjádřil v odůvodnění

rozsudku a odkazuje na něj. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby

Ústavní soud ČR podrobil napadený rozsudek zkoumání takovým

způsobem, jako by byl další instancí v hierarchii obecných soudů,

která je oprávněna přezkoumat meritorně pravomocný rozsudek.

Krajský soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Okresní úřad Nový Jičín, pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze

dne 20.9.1996, podepsaném vedoucím pozemkového úřadu, uvádí

skutečnosti známé ze spisu krajského soudu. Je toho názoru, že

soud rozhodl zákonu odpovídajícím způsobem.

Další vedlejší účastník v projednávané věci, M., a.s. P., se

přípisem z 25. 9. 1996 svého postavení vedlejšího účastníka bez

dalšího vzdal (§ 28 odst. 2 zákona, o Ústavním soudu).

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ČR je si

vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud

tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud

napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda

zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítl, že soud porušil svým

postupem některá jeho základní práva, která také v podané ústavní

stížnosti označil. Má za to, že se jedná především o ustanovení

čl. 1 Ústavy ČR, který prohlašuje Českou republiku za svrchovaný,

jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům

a svobodám člověka a občana. Tento článek, ostatně jak již Ústavní

soud ČR několikrát judikoval, je ovšem proklamativním prohlášením,

které charakterizuje Českou republiku a nemohl být postupem soudu

v daném případě porušen.

K čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se

navrhovatel rovněž domáhá, nutno zdůraznit, že ten určuje, že lidé

jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody

jsou nezadatelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Napadenými

rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu nebyl tento článek Listiny

porušen. Rozhodnutí soudu o tom, že nebyla včas a řádně uplatněna

určitá práva, nelze považovat za omezení základního práva vlastnit

majetek. Naopak. Pokud zákon stanoví určitou lhůtu pro uplatnění

některých práv, je třeba rozhodnutí soudu v tomto bodě považovat

za ochranu práv ostatních osob, za krok v zájmu právní jistoty.

Navrhovatel dále míní, že v posuzované věci byl zasažen také

čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že

meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených

Listinou upraveny pouze zákonem. Tak se v daném případě stalo

vydáním zákona č. 229/1991 Sb. a v této souvislosti je třeba

poukázat na ust. čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná

omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny

případy, které splňují stanovené podmínky. Zákonem určené lhůty

pro uplatnění práv se vztahují na všechny případy stejně a není

důvod pro zrušení takto stanovené lhůty.

K poukazu navrhovatele na porušení čl. 11, je na místě uvést,

že zmíněná ustanovení čl. 11 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny se týkají

vlastnického práva. Odst. 1 konstatuje, že každý má právo vlastnit

majetek a že vlastnické právo všech má stejný zákonný obsah

a ochranu. Rozhodnutím soudu nebylo zpochybněno právo stěžovatele

vlastnit majetek, ani nebyl dán tomuto právu nějaký zvláštní

zákonný obsah. Odst. 2 je zmocněním zákonodárci, aby zákonem

stanovil, který majetek smí být jen ve vlastnictví státu, obce

nebo právnických osob. Tento článek z podstaty věci nemůže být

rozhodnutím soudu porušen. Odst. 3 konstatuje, že vlastnictví

zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu

se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Výkon vlastnického práva

nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad

míru stanovenou zákonem. Tato ustanovení se týkají výkonu

vlastnického práva, nikoliv rozhodování o tom, kdo je či není

vlastníkem určité věci. Rozhodnutím soudu v napadení věci tedy

nemohla být porušena. Odst. 4 se týká vyvlastnění nebo nuceného

omezení vlastnického práva, které je možné jen ve veřejném zájmu,

na základě zákona a za náhradu. Krajský soud v dané věci

nerozhodoval o vyvlastnění či omezení vlastnického práva, ale

o tom, zda právo bylo uplatněno v souladu se zákonem. Jeho

rozhodnutím proto nemohl být porušen ani tento článek Listiny.

Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.)

potom stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo

pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku

s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon

a obecné zásady mezinárodního práva. Ustanovení tedy v podstatě

odpovídá ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod a zmíněným

rozhodnutím soudu nebyla tato práva porušena.

Ústavní soud ČR se zabýval (ovšem v důsledku zjištěných

skutečností) i otázkou, zda postupem soudu nebyla porušena

stěžovatelova práva na spravedlivý proces, stanovená čl. 36

Listiny základních práv a svobod. Zde Ústavní soud zjistil

z označeného spisového materiálu, že stěžovatel nepochybně podal

dne 29.1.1993 poště ve F. O. doporučenou zásilku, adresovanou

příslušnému pozemkovému úřadu v Novém Jičíně s tím, že obsahem

této zásilky byl právě jím uplatněný restituční nárok. Z dokladu,

kterým navrhovatel podání uvedené zásilky na poště ve F. O.

prokazuje, sice výslovně neplyne, že jeho obsahem byl právě

uplatněný restituční nárok, nelze však ani jednoznačně dovodit, že

tomu tak nebylo. Je ovšem nepochybné, že zmíněná zásilka byla

podána na poště (potvrzeno přípisem pošty F. O. dne 16.1.1995),

a je nepochybné, že adresátovi (pozemkovému úřadu) poštou v Novém

Jičíně (jako poštou doručovací) doručena nebyla. Za této situace

nelze navrhovateli přičítat k tíži postup pošty a bez dalšího

dospět k závěru, že restituční nárok v potřebné lhůtě uplatněn

nebyl. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení

(správní řád), je však lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty

učiněno podání u správního orgánu, nebo je-li podání odevzdáno

k poštovní přepravě. Podle odst. 4 téhož ustanovení se

v pochybnostech považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže

opak. Lhůta pro uplatnění práva na vydání nemovitostí podle § 13

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění, uplynula 31.

ledna 1993. S ohledem na uvedené lze mít za to, že stěžovatel

uplatnil své právo včas. Za řádně uplatněný považoval nárok

i vedlejší účastník M. P., který se stěžovatelem uzavřel dohodu

o vydání nemovitosti. Jestliže soud nevzal výše uvedenou okolnost

v úvahu, porušil svým rozhodnutím základní právo stěžovatele, dané

mu čl. 36/1,2 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na

spravedlivý proces.

Zároveň soud tím, že věc rozhodl bez jednání, ačkoliv se

nejednalo o jednoduchý případ, porušil ust. čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ČR rozsudek

Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. ledna 1996, čj. 22 Ca

570/95-23, zrušil a z důvodů procesní ekonomie zrušil

i bezprostředně předcházející rozhodnutí Okresního úřadu Nový

Jičín (pozemkového úřadu), č.j. PÚ/1486/94-Ti-202, ze dne 20. 6.

1995.

Pokud jde o stěžovatelem původně navrhované zrušení § 13

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, respekt.

zrušení celého zákona č. 229/1991 Sb., navrhovatel vzal svůj návrh

v této části ústavní stížnosti v průběhu řízení zpět. Proto také

Ústavní soud řízení o této části ústavní stížnosti zastavil (§ 77

zákona o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 3. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru