Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 12/98Usnesení ÚS ze dne 14.04.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.12.98
Datum podání12.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

451/1992 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 12/98 ze dne 14. 4. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 12/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. L.M., zastoupené advokátkou JUDr. H.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1339/96-79, ze dne 24. 9. 1997, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 9. 1. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 1. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 1339/96-79, ze dne 24. 9. 1997, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 490/9552, ze dne 3. 1. 1996. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 23 C 212/94-23, ze dne 20. 6. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Uvedenými rozhodnutími soudů byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva stanovená v čl. 10 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále těmito rozhodnutími byla porušena rovněž ust. čl. 95 a 96 Ústavy ČR.

III. ÚS 12/98

Podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem jsou upraveny zák. č. 182/1993 Sb. Jednou z podmínek zahájení řízení je i tzv. přípustnost konkrétního návrhu. Podle ust. § 75 odst. 1 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti pak podle § 72 odst. 2 cit. zákona počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za procesní prostředek k ochraně práva se nepovažuje pouze návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že zák. č. 182/1993 Sb., nerozlišuje mezi řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, je nutno mezi procesní prostředky poskytnuté k ochraně práva řadit i dovolání.

Dovoláním však lze napadanou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže to zákon připouští. V § 238 a 238a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou podmínky přípustnosti dovolání formulovány takovým způsobem, že přípustnost nebo nepřípustnost dovolání je nesporná, a proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva právě dovolání. Stejná situace je případě, kdy odvolací soud podle § 239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. I v tomto případě z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva, který musí být vyčerpán, než je ústavní stížnost podána, opět dovolání. Naproti tomu dovolání pro vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je takovou vadou skutečně postiženo. V tomto případě, pokud dovolací soud zjistí, že odvolání nebylo postiženo namítanou vadou, dovolání odmítne, což znamená, že ve svém důsledku dovolání nebylo přípustné a z hlediska podání ústavní stížnosti posledním procesním prostředkem k ochraně práva bylo odvolání. Obdobná situace nastává v případě, kdy odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, ale účastník přesto dovolání podal. Pak ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže však dovolací soud dospěje k opačnému závěru a dovolání odmítne, pak dovolání přípustné nebylo a z hlediska podání ústavní stížnosti bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva odvolání.

III. ÚS 12/98

V předmětné věci, jak Ústavní soud zjistil ze spisu, sp. zn. 23 C 212/94, Obvodního soudu pro Prahu 1, navrhovatelka podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, danou jí zaměstnavatelem. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, čj. 23 C 212/94-23, ze dne 20. 6. 1995, tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl.

K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 13 Co 490/95-52, ze dne 3. 1. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka při ústním jednání před odvolacím soudem dne 3. l. 1996 navrhla, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu 1. stupně připustil odvolací soud dovolání, vyslovil odvolací soud ve výroku uvedeného rozsudku, že návrh navrhovatelky na připuštění dovolání se zamítá.

K podanému dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, čj. 2 Cdon 1339/96-79, ze dne 24. 9. 1997, dovolání navrhovatelky odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že v projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku, zda navrhovatelka porušila povinnost dodržovat zásady spolupráce a zda jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného (§ 73 odst. 1 písm. a), d) zákoníku práce). Nezabýval se tedy otázkou oprávněnosti využívání rozpočtových prostředků republiky k účelům, na něž jsou při výkonu státní správy určeny, ani posuzováním oprávněných zájmů při výkonu státní moci v souladu s ústavními zásadami, ani právy občanů podílet se na správě věcí veřejných ani ochranou práv vlastnických, jak se dovolatelka domnívala. Spatřovala-li dovolatelka zásadní právní význam v řešení výše uvedených právních otázek, jimiž se odvolací soud nezbýval, dovolávala se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá

bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, protože tyto právní otázky odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil a vzhledem k předmětu řízení ani řešit nemohl. Nejvyšší soud dále uvedl, že není-li v napadeném rozhodnutí řešena zásadní právní

3

III. ÚS 12/98

otázka, o kterou navrhovatelka své dovolání opírá, nejsou splněny předpoklady ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. pro přípustnost dovolání. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Protože navrhovatelka netvrdila a ani z obsahu spisu nevyplývalo, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ust. § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné, bylo nepochybné, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání navrhovatelky - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ust. § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Z uvedených skutečností, zjištěných z předmětného spisu, zjistil Ústavní soud, že posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo ve smyslu § 75 zák. č. 182/1993 Sb., odvolání vzhledem k tomu, že v dané věci bylo z důvodů shora uvedených dovolání shledáno nepřípustným. Podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním procesními prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci proto lhůta pro podání ústavní stížnosti počala dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 490/95-52, ze dne 3. 1. 1996, jímž bylo rozhodováno o odvolání navrhovatelky, tj. dnem 24. 4. 1996. Lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 22. 6. 1996. Ústavní stížnost však byla podána dne 9. 1. 1998, a proto s ohledem na výše uvedené konstatoval Ústavní soud, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zák. č. 182/1993 Sb. Pokud se jedná o námitky navrhovatelky, týkající se skutečnosti, že ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR usnesením a nikoliv rozsudkem, jak podle názoru navrhovatelky měl, Ústavní soud neshledal v tomto postupu Nejvyššího soudu ČR pochybení. Ve smyslu § 243b odst. 5 o.s.ř. rozhoduje dovolací soud rozsudkem, jestliže dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zamítá nebo jestliže zrušuje rozsudek odvolacího soudu, v ostatních případech rozhoduje dovolací soud usnesením. Protože v předmětné věci dovolání směřovalo proti rozsudku, proti němuž nebylo přípustné, pak podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl a tento svůj výrok vyslovil usnesením v souladu s ust. § 243b odst. 5 o.s.ř. Pokud se jedná o námitku navrhovatelky, že Nejvyšší soud ČR ve věci rozhodoval samosoudcem, je nutno poukázat na ust. § 36c o.s.ř., podle

III. ÚS 12/98

něhož Nejvyšší soud a vrchní soudy jednají a rozhodují v senátech. Náležitosti usnesení upravuje § 167 a násl. o.s.ř., z nichž vyplývá, že písemné vyhotovení usnesení podepisuje předseda senátu.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru