Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1198/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.05.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1198.19.1
Datum podání09.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 142 odst.2, § 150, § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1198/19 ze dne 28. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného Mgr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2019 č. j. 15 Co 42/2019-149, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Michaely Nowotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, které se týká náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 2. 2019 č. j. 15 Co 42/2019-149 v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku změnil k odvolání stěžovatele (žalobce) i vedlejší účastnice řízení (žalované) rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 12. 2018 č. j. 4 C 358/2016-132 ve výroku o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od okresního soudu, který náhradu nákladů řízení přiznal stěžovateli podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu ve věci, vyšel krajský soud ze zásady spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky. K tomu uvedl, že nebylo možno použít ani § 142 odst. 3 o. s. ř., a v situaci, kdy výše bezdůvodného obohacení závisela na znaleckém posudku, zohlednil při rozhodování o nákladech řízení celkové okolnosti sporu a ohledně stěžovatele pak především tu skutečnost, že i když byl co do základu nároku úspěšný, co do jeho výše byl (v důsledku neuvážlivého uplatnění svého nároku) výrazně neúspěšný [žalovaná částka (34 000 Kč) řádově přesahovala částku stěžovateli nakonec přisouzenou (5 916 Kč)].

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Úvodem poukazuje na to, že v řízení nebyla žádná pochybnost o základu nároku, sporná byla pouze výše bezdůvodného obohacení, kterou jako laik nedokázal kvalifikovaně odhadnout. Krajskému soudu vytýká, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí je překvapivé. Uvádí, že přiznané plnění za bezdůvodné obohacení nedosahuje ani částky, která by mohla pokrýt stěžovateli vzniklé náklady. Bezdůvodným nepoužitím § 142 odst. 3 o. s. ř. porušil krajský soud stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že by jím požadované plnění "řádově" přesahovalo nakonec přisouzenou částku. Závěrem poukazuje na zásadu, podle které nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, čehož si je stěžovatel dobře vědom, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.

9. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a zohlednil ty okolnosti sporu, které považoval za relevantní [např. na straně vedlejší účastnice řízení ignorování vlastnického práva stěžovatele, a tedy důvodnost jeho žaloby (co do základu nároku); na straně stěžovatele pak uplatnění jeho přemrštěného požadavku na plnění]. Rozhodnutí krajského soudu nelze rovněž považovat za překvapivé [ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se překvapivosti rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 299/09 (N 142/62 SbNU 203) nebo nověji usnesení ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 759/18], neboť rozhodoval mimo jiné o odvolání vedlejší účastnice řízení, které obsahovalo argumentaci, z níž krajský soud následně při svém rozhodování vyšel.

10. Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že nelze přehlédnout, že náklady řízení, které byly stěžovateli přiznány okresním soudem, činily 8 428 Kč. I pokud by měly být stěžovateli přiznány všechny jím požadované náklady za řízení před okresním soudem, šlo by o částku 11 874,62 Kč (takto je alespoň vyčíslil ve svém odvolání). Svou výší jde tedy o částky, které mají v podstatě bagatelní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru