Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1198/07 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
byt/vyklizení
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1198.07.1
Datum podání11.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712 odst.5

99/1963 Sb., § 150, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1198/07 ze dne 31. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2007, č.j. 26 Cdo 2752/2006-81, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2006, č.j. 19 Co 262/2005-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 81, 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného procesního spisu, se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2005, č. j. 55 C 90/2004-25, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2005, č. j. 55 C 90/2004-38, vyhověl žalobě Statutárního města Brna (dále jen "vedlejšího účastníka") a přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 3 v domě Brno, Teyschlova 3 (dále též "předmětný byt") s tím, že "nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku". Soud prvního stupně shledal v okolnostech, že stěžovatelka "pracuje jako uklizečka s příjmem 5.000,- až 6.000,- Kč", "sama pečuje o dvě děti ve věku 13 a 10 let", a "rozvedený manžel přispívá na nezletilé děti celkem 3.000,- Kč", důvody zvláštního zřetele hodné (§ 712 odst. 5, věta druhá, obč. zák.), pročež jí uložil povinnost "byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po zajištění náhradního bytu". O nákladech řízení soud rozhodl tak, že vedlejšímu účastníku "nepřiznal právo" na jejich náhradu s obdobným argumentem osobní a sociální situace stěžovatelky (§ 150 o.s.ř.).

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (vycházeje z občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 59/2005 Sb. a občanského zákoníku ve znění před účinností zákona č. 107/2006 Sb.) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a uložil stěžovatelce povinnost "byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší". Podle odvolacího soudu důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. ve prospěch jiné bytové náhrady dány nejsou, jelikož stěžovatelka v období "od května roku 2003 do konce října 2005" neplatila běžné nájemné a úhrady za služby, dluhy uznávala, avšak dohody o splátkách neplnila a "zaplatila pouze částku 5.000,- Kč koncem dubna 2006", přičemž "žalobce evidoval - oproti "začátku sporu", kdy zde byl dluh za devět měsíců - v době odvolacího řízení již dluh za třicet měsíců ve výši 138.352,- Kč". Stěžovatelce připomenul, že v rozhodném období "neplatila nájemné ani zčásti, ačkoli měla příjmy z pracovního poměru a nemocná byla v roce 2004", a rovněž jí vytkl nedoložení "snahy o výměnu bytu za menší a tudíž i levnější, který by finančně zvládla". Odvolací soud stěžovatelce uložil i povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 10.725,50 Kč, neboť se "do celé situace dostala sama" a její osobní poměry nemohou jít k tíži vedlejšího účastníka.

O dovolání stěžovatelky proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné. Nejvyšší soud s poukazem na "výši dlužného nájemného a tudíž i relativně dlouhou dobu, po kterou nájemné žalovaná neplatila", že neprokázala "snahu o výměnu bytu za menší a tudíž levnější, jenž by zvládla financovat", a konečně též na "neplnění dohody o splátkách, kterou uzavřela k úhradě dlužného nájemného se žalobcem" přisvědčil závěru odvolacího soudu, že nelze mít za to, že jsou zde dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu podle § 712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. Co do dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud dospěl k závěru, že nebyl uplatněn důvodně, neboť hodnocení důkazů, k němuž soudy nižších stupňů dospěly, netrpí tím kvalifikovaným nedostatkem, jež by mohl být v dovolacím řízení relevantní. Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu a proti výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení "vůbec neměla tušení, že by odvolací soud mohl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vedlejšího účastníka zajistit bytovou náhradu ve formě náhradního bytu" změnit v její neprospěch, a ani jí nebylo známo, že by "měla nějakým způsobem dále prokazovat důvody hodné zvláštního zřetele", které vedly soud prvého stupně k tomu, že jí přiznal bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně změnil, "aniž by sám doplnil dokazování"; podle jejího názoru "pokud shledal důkazy provedené soudem prvého stupně za nedostatečné, měl rozsudek soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k novému řízení s tím, aby dokazování doplnil", případně, chtěl-li sám dokazování doplnit, bylo namístě ji "na tuto skutečnost relevantním způsobem upozornit", respektive jí "ustanovit advokáta".

Stěžovatelka kritizuje rovněž Nejvyšší soud, jelikož její dovolání zamítl "pouze z formálních důvodů", vycházeje z nepřípustnosti uplatňování nových skutečností a důkazů ve věci samé v dovolacím řízení (v daném případě se týkajících krátkodobých onemocnění v období od ledna 2003 do listopadu 2005 a snahy o výměnu bytu), o čemž ji odvolací soud nepoučil, resp. toliko "zcela formálně", a pro ni, jakožto "osobu bez právnického vzdělání" nesrozumitelně.

Odvolací soud rovněž pochybil nákladovým výrokem, neboť správně bylo užít v její prospěch moderační ustanovení § 150 o.s.ř. Stěžovatelka zde "důvody zvláštního zřetele" spatřuje jednak v majetkových poměrech, jednak v okolnosti, že vedlejší účastník, jakožto "veřejnoprávní korporace, disponuje dostatečným aparátem odborníků s vysokoškolským právnickým vzděláním", kteří jej mohli v řízení před obecnými soudy "zastupovat v rámci plnění svých pracovních povinností".

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, jmenovitě co do posouzení "důvodů zvláštního zřetele hodných", odůvodňujících přiznání náhradního ubytování nebo náhradního bytu (§ 712 odst. 5, věta druhá obč. zák.), však v dané věci splněny nejsou.

Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé Ústavní soud pokládá za přiléhavé dodat následující.

Ustanovení § 712 odst. 5, věta druhá, obč. zák. co do rozhodných hledisek "důvodů zvláštního zřetele hodných" je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Ani to samo však ještě nezakládá důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť může jít jen o "podústavní" nesprávnost. Takovým důvodem je až situace zjevného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny, jestliže podaný právní výklad lze ztotožnit s nepřípustnou svévolí, resp. libovůlí. Nad tento rámec je naopak namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Z toho plyne, že není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Odvolací a dovolací soud vycházely z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v judikatuře citované v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2004/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 9, č. C 699, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 776/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25, č. C 1938, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 26, č. C 2056, a další).

Stěžovatelce je namístě připomenout, že rozhodná skutková zjištění ohledně výše dlužného nájemného, doby jeho neplacení a nedodržení dohody o splátkách přitom byla mezi ní a vedlejším účastníkem nesporná, a ani v ústavní stížnosti je nezpochybňuje. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a jediné, čím je doplnil, byl poznatek, že stav, kdy stěžovatelka neplatila řádně nájemné, trval i po rozhodnutí soudu prvého stupně; v jeho osvojení mu ovšem nic nebránilo (srov. nyní § 205a odst. 1 písm. f) o.s.ř.), a nadto ani tento závěr, že oproti devíti měsícům neplacení nájemného na začátku sporu je tu již období měsíců třiceti, stěžovatelka pochybným nečiní.

Námitky stěžovatelky procesní provenience jsou tedy zcela akademické, a nemají relevantní vztah k danému řízení, resp. nemohou účinně zpochybnit skutkový základ, z něhož odvolací soud vycházel. To se týká jmenovitě námitek o obdobích její pracovní neschopnosti, snahy zajistit jiné bydlení, údajné absence procesních poučení atd.

Stejně tak je důležité - jak se podává zejména z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - že odlišnost právního posouzení (oproti soudu prvního stupně) podmínky existence "důvodů zvláštního zřetele hodných" má právě zjevnou vazbu na okolnost, že stěžovatelka své právní vztahy k dotčenému nájmu bytu neuspořádala ani v průběhu řízení, resp. - a zejména - ani po rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. po dobu dalšího roku a čtvrt). Není pak důvod odvolacímu, resp. dovolacímu soudu - ani v rovině podústavního práva - oponovat, že pouhé nepříznivé poměry osobní, příjmové a sociální, dlouhodobě trvající, jež se vyznačují nedostatkem perspektivy příznivé změny, zmíněnou podmínku ve smyslu § 712 odst. 5, věty druhé, obč. zák., nenaplňují. Stěžovatelka nemůže ani přehlížet důsledky toho, že se dožaduje výjimky ze zásady, že zde jiné bytové náhrady než přístřeší není.

Obdobné se - v kontextu ústavněprávním - prosadí i ve vztahu k té části stěžovatelčiných námitek, jež směřují proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, jestliže se dožaduje uplatnění moderačního ustanovení § 150 o.s.ř., neboť i zde jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele", jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.

Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/05); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Ústavnímu soudu se proto postačí omezit na sdělení, že v rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (státu) nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru