Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1195/17 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Dovolání
In dubio pro reo
trestná činnost
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1195.17.1
Datum podání19.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89 odst.2, § 178a, § 265f odst.2

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1195/17 ze dne 13. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 11 Tdo 1423/2016-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2016 č. j. 1 To 10/2016-4218 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2015 č. j. 11 T 14/2015-3912, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva, zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") spolu s dalšími osmi obžalovanými uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že začátkem měsíce srpna roku 2014 zprostředkoval jednomu ze spoluobžalovaných tzv. vařiče pervitinu, v předchozí době vařičům celé skupiny pomáhal odvážením toxického odpadu a jezdil s dalším obžalovaným nakupovat suroviny na výrobu pervitinu. Vyrobenou drogu v množství skoro 2 kg však policie zajistila před její distribucí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi Z. M., vystupujícího v postavení tzv. spolupracujícího obviněného podle § 178a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Pravdivost jeho výpovědi je pak dle soudu potvrzena i dalšími nepřímými důkazy, zejména znaleckým zkoumáním jeho duševního stavu, záznamy telefonních odposlechů, výpovědí dalšího obviněného (onoho stěžovatelem zprostředkovaného vařiče) z přípravného řízení a stěžovatelovým doznáním o odvážení odpadu z místa. Ve svém souhrnu vylučují tyto důkazy dle krajského soudu důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Vzhledem k okrajové roli stěžovatele v rámci celé skupiny přistoupil však soud k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku a uložil stěžovateli trest pod dolní hranicí zákonné sazby.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací krajského soudu, na něž v podstatě odkázal.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel dle soudu v dovolání uvedl pouze námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Závěry soudů však v dané věci neobsahují žádné rozpory. Zároveň uvedl, že nepřihlížel k doplnění dovolání, podaného novým obhájcem po uplynutí dovolací lhůty. Dle Nejvyššího soudu šlo o rozšíření rozsahu, v němž bylo rozhodnutí vrchního soudu napadeno, a dovolacích důvodů. To je však po uplynutí dovolací lhůty nepřípustné, a proto k těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přihlížet.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávnost skutkových závěrů napadených rozhodnutí. Uvádí, že nemá žádné zkušenosti s drogami a s dalšími obviněnými se setkával kvůli motorkám (stěžovatel je profesionální závodník) a stavební činnosti, neboť na domě jednoho obžalovaného byly prováděny stavební práce společností otce stěžovatele. Pokud stěžovatel z této stavby odvážel nějaké zbytky po vaření pervitinu, pak nevěděl, co v daných pytlích je, neboť tyto byly prokazatelně zavázané. V případě vědomosti o existenci drog by pytle neodložil ke kontejneru u svého bydliště. Stěžovatel nejezdil pro suroviny na výrobu drog do Polska. To ani z žádného důkazu nevyplývá. Svého známého (jednoho z obviněných) doporučil druhému obviněnému jako řidiče, nikoliv jako tzv. vařiče. V hodnocení obecných soudů je tak přítomen tzv. extrémní rozpor. Samy orgány činné v trestním řízení uznaly, že stěžovatel není drogově orientovanou osobou. Proti stěžovateli pak existuje jediná svědecká výpověď, kterou žádný další důkaz nepotvrzuje. Naopak ostatní výpovědi jí zcela rozporují. Klíčový svědek M. přitom své výpovědi v průběhu trestního řízení měnil, což soudy nijak nezohlednily. Nejvyšší soud sice odkázal na záznamy telekomunikačního provozu, z nich však vina stěžovatele nijak nevyplývá (jde o zcela běžné rozhovory o jídle, atd.). Tento důkaz dokonce proti stěžovateli nepoužily soudy nižších stupňů a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je tak v této části nepřípustné. Dále soudy nevyhověly stěžovatelovu důkaznímu návrhu na výslech svědkyně, která mohla vztahy mezi stěžovatelem a dalšími obviněnými vyjasnit.

6. Ani onen jediný usvědčující důkaz pak není dle stěžovatele vůbec přesvědčivý. Jediným důkazem je uvedená výpověď tzv. spolupracujícího obviněného M. podle § 178a trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz, že tato osoba je chorobný lhář s šestnácti záznamy v rejstříku trestů a jeho výpověď obsahuje mnohé rozpory, které dále stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje. V první výpovědi není přitom stěžovatel zmíněn vůbec a až po několika měsících začne označovat stěžovatele jako osobu, odvážející ze stavby odpad, a zároveň nějak dovozuje (nepodloženě), že stěžovatel o vaření pervitinu věděl. Teprve v té době se vyjádřil rovněž k údajnému sehnání nového vařiče. Ostatní svědecké výpovědi přitom potvrzují, že toto zprostředkování kontaktu mezi obviněnými bylo za účelem obchodu s automobily. Sám M. při výslechu uvedl, že se o výrobě pervitinu se stěžovatelem nikdy nebavil. Dokonce přiznal, že si jen domýšlí stěžovatelovu vědomost o výrobě drog z důvodu častých návštěv ostatních obviněných. Pokud jde o nedostatky v hodnocení jeho výpovědí, poukazuje stěžovatel na přehlédnuté znalecké posudky z oblastí psychiatrie a psychologie. Z nich vyplynulo, že obviněný M. trpí bájivou lhavostí, psychiatricky se léčí od roku 2001 a obsah svých sdělení často pozměňuje. Během výslechů opakovaně lhal, např. o svém vysokoškolském vzdělání, údajné schizofrenii (lékařsky nepotvrzené) nebo bohaté drogové minulosti, včetně schopnosti výroby pervitinu. Tyto okolnosti nevzaly soudy v potaz při hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného. Dle judikatury Nejvyššího soudu je přitom třeba takovou výpověď hodnotit zvlášť pečlivě, a to zvláště za situace, kdy jde o jediný důkaz. Stěžovatel z výše uvedených skutečností dovozuje, že spolupracující obviněný své výpovědi postupně domýšlel tak, aby sám sebe vyvinil a křivě obvinil další osoby. Sám byl dle stěžovatele vedoucím celé skupiny (byl zadržen se 2 kg pervitinu), a přesto dostal nejnižší trest. Dle stěžovatele tak neexistuje žádný věrohodný důkaz o jeho vině.

7. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nepřihlédl k jím uplatněnému doplnění dovolání, které obsahovalo novou argumentaci, avšak nerozšiřovalo nepřípustně dovolací důvody. V počátku řízení pak nebyl stěžovatel řádně zastoupen. Ustanovený advokát v rozporu s právními předpisy stěžovateli sdělil, že případu se může maximálně věnovat pouze za zvýšenou finanční úhradu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

10. Jako prvním se Ústavní soud zabýval tvrzeným porušením práva na soudní ochranu, způsobeného dle stěžovatele tím, že Nejvyšší soud nepřihlédl k doplnění jeho dovolání. Soudní ochrany se lze domáhat jen zákonem stanoveným postupem (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny), přičemž pro danou otázku je klíčové ustanovení § 265f odst. 2 trestního řádu, které stanoví, že "rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání". Sporné doplnění dovolání přitom bylo podáno po uplynutí uvedené lhůty. Ustálená rozhodovací činnost nicméně umožňuje, aby dovolání bylo i po uplynutí zákonné lhůty doplněno o další argumenty. To vyplývá kupříkladu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003 a z judikatury Ústavního soudu např. nálezu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. IV. ÚS 134/03 (N 111/31 SbNU 11), nálezu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 473/05 (N 49/40 SbNU 439) nebo usnesení ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2342/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy musel posoudit, zda neposouzením námitek uplatněných v doplnění stěžovatelova dovolání neodepřel Nejvyšší soud stěžovateli právo na soudní ochranu.

11. Po zhodnocení obsahu dovolání a jeho doplnění dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení stěžovatelových práv v tomto směru nedošlo. Zcela po právu se Nejvyšší soud odmítl zabývat faktickým rozšířením petitu podaného dovolání, a to o návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Jde-li o samotné odůvodnění obou podání, pak je třeba, formálně vzato, dát stěžovateli za pravdu, že doplnění dovolání obsahovalo nová tvrzení a nové námitky. V jejich nevypořádání však nespatřuje Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu v materiálním smyslu. Jak správně poukázal ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupce, jde z větší části o "opakování uplatněných námitek jinými slovy" (srov. str. 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Všechny tyto námitky však Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem označil za skutkové, a tedy v dovolacím řízení zásadně nedůvodné. Stejný osud musí nutně potkat i jakékoliv jejich další rozvedení, neboť i to se zcela míjí s rolí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení (obdobně i rolí Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, jak je uvedeno níže). Část námitek, které jsou poprvé uplatněny až v doplnění dovolání (zejména argumenty ohledně nepřípustnosti aplikace institutu spolupracujícího obviněného), jsou pak námitky procesní povahy, jimž opět dovolací soud nemůže zásadně vyhovět. Vzhledem k jejich nízké souvislosti s ústavními právy stěžovatele (viz níže) nemůže Ústavní soud v nevypořádání těchto námitek spatřovat reálný zásah stěžovatelových základních práv a svobod. Pochybení Nejvyššího soudu je z tohoto hlediska ryze formální a nerozhodné pro ústavně konformní rozhodnutí v dovolacím řízení. Porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu tak Ústavní soud neshledal.

12. Zbytek stěžovatelových námitek pak spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud není orgánem, který by byl příslušný k přezkumu opakovaně učiněných skutkových závěrů, jimiž se soudy s námitkami obžaloby jasně vypořádaly.

13. Zasáhnout do jejich činnosti může v podstatě pouze v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

14. Stěžovatel v podstatě celou ústavní stížnost věnuje opětovné prezentaci svého vlastního hodnocení provedených důkazů, resp. vlastních názorů, která skutková verze dává či naopak nedává dle stěžovatele smysl. Takové námitky však v řízení o ústavní stížnosti obstát nemohou.

15. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.

16. V dané věci je stěžovatel dle napadených rozhodnutí usvědčován přímým důkazem, a to svědeckou výpovědí spoluobžalovaného M., kterou soudy vyhodnotily jako v podstatných částech věrohodnou. Ani rozpory uvnitř jedné obsáhlé výpovědi nemohou znamenat automatické odmítnutí výpovědi jako celku pro její nevěrohodnost. Totéž platí tím spíše, pokud jde o trestní minulost vypovídající osoby. Nelze přisvědčit stěžovateli v jeho domněnce, že svědecká výpověď musí být v každé své dílčí části podložena dalším důkazem, aby se o ni soudy mohly opřít. Takové okolnosti musí soud vzít v potaz a důkladně se jimi zabývat, což soudy učinily, jak je z rozhodnutí patrno (srov. zejména obsáhlé hodnocení na str. 63 až 70 rozsudku nalézacího soudu), nečiní to však výpověď bez dalšího nepoužitelnou. V případě jediného přímého usvědčujícího důkazu je úkolem soudů se podrobně zabývat jeho věrohodností a opatřit maximální množství důkazů nepřímých, které umožní usvědčující výpověď hodnotit v objektivním světle. K tomu v dané věci došlo, když soudy provedly snad všechny myslitelné důkazy týkající se věrohodnosti usvědčující výpovědi a její intepretace (konkrétně šlo zejména o záznamy telekomunikačního provozu, znalecké posudky o osobě spoluobžalovaného a výpověď dalšího spoluobžalovaného z přípravného řízení, které poukazují k věrohodnosti usvědčující výpovědi). S dalšími důkazními návrhy se pak soudy dostatečně vypořádaly. Rovněž velmi pečlivě hodnotily všechny stěžovatelem zmíněné aspekty uvedené výpovědi (trestní minulost i "pestrou" osobnostní skladbu spoluobžalovaného). Dále lze poukázat např. na uplatnění zásady in dubio pro reo v otázce stěžovatelovy vědomosti ohledně vývozu drog do zahraničí (srov. str. 71 rozsudku krajského soudu). Ohledně hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi tak Ústavní soud nemůže napadeným rozhodnutím v rovině specifického ústavního práva nic vytknout. Stěžovatelovy vlastní interpretace skutkového stavu jsou v tomto směru nerozhodné, neboť není úkolem Ústavního soudu posuzovat jejich větší či menší udržitelnost.

17. Konečně, z ústavněprávního hlediska je rovněž zcela neopodstatněná námitka údajného nesplnění podmínek pro využití institutu tzv. spolupracujícího obviněného podle § 178a trestního řádu. Naplnění či nenaplnění takových podmínek o postavení jiné osoby se samo o sobě nemůže nijak promítnout do ústavních práv stěžovatele. Z hlediska těch je důležité, jaké byly proti němu užity důkazy, a zda je soudy ústavně konformním způsobem vyhodnotily. Irelevantní jsou pak i stěžovatelovy (pohříchu opožděné) námitky na nedostatečně kvalitní právní zastoupení z počátku trestního řízení.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru