Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 119/98Usnesení ÚS ze dne 21.10.1998Povaha rozhodnutí o nařízení předběžného opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Akcie
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 61/12 SbNU 489
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.119.98
Datum podání17.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.2, § 75 odst.1

99/1963 Sb., § 74


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 119/98 ze dne 21. 10. 1998

U 61/12 SbNU 489

Povaha rozhodnutí o nařízení předběžného opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T., zastoupeného JUDr. I.C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 1998, sp. zn. 5 Cmo 596/97, mimo ústní jednání dne 21. 10. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 1998 (sp. zn. 5 Cmo 596/97), jímž bylo změněno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. července 1997 (sp. zn. Nc 1058/97), tak, že bylo uloženo žalovanému (v řízení před obecnými soudy) zdržet se nakládání s 221.935 kusy akcií a. s. K., registrovaných na jeho účtě cenných papírů vedeném SCP, a ve vztahu k druhé žalobkyni (v původním řízení před obecnými soudy) byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Ve vztahu ke SCP (v tomtéž řízení) mu byla uložena povinnost zaregistrovat pozastavení výkonu práva majitele cenného papíru nakládat s akciemi uvedenými ve výroku rozhodnutí obecného soudu, když jinak bylo usnesení soudu I. stupně

potvrzeno. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva došlo tím, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť mu neposkytly přiměřenou právní ochranu. Porušení označeného článku Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje také v tom, že vrchní soud, jako soud odvolací, nevyhověl jeho návrhu na vydání předběžného opatření, jímž by zakázal odpůrcům dispozici se všemi akciemi tak, jak se jeho v návrhu domáhal.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí a je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s ohledem její hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásady spravedlivého procesu upravené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautel plynoucích z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o otázku povahy předběžného opatření (§ 74 o. s. ř), které může vydat před zahájením řízení předseda senátu tehdy, jestliže to vyžaduje povaha věci nebo obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení podle jeho řízení změněno či zrušeno, a proto se nejedná o rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zákona, tedy o rozhodnutí, proti kterému již by nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona (č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je třeba pokládat totiž projednání věci samé a rozhodnutí. Proto také rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť účastník řízení v podstatě na jeho vydání nemá právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem (procesně) vázán; proto také nelze přisvědčit závěrům stěžovatele, že vydáním předběžného opatření v jiném znění, než sám navrhoval (stejně jako jeho nevydáním), mu soud odepřel poskytnutí ochrany jeho právům.

Posuzovanou ústavní stížností tedy brojí stěžovatel proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci o ústavně zaručených základních právech a svobodách stěžovatele a samo řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno. Jen pro úplnost je účelné dodat, že napadeným rozhodnutím bylo stěžovatelově návrhu na vydání předběžného opatření zčásti vyhověno (Vrchním soudem v Praze), a proto není zřejmé, jakým způsobem mělo být porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jak ve své ústavní stížnosti stran vyhovující části napadeného rozhodnutí tvrdí, neboť svou ústavní stížností se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu, tedy i v části, v níž mu obecným soudem bylo vyhověno.

O posuzované ústavní stížnosti nezbylo Ústavnímusoudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

JUDr. Vlastimil Ševčík

V Brně dne 21. října 1998soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru