Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 119/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Odstoupení od smlouvy
byt/vyklizení
byt/výpověď
Nájem
byt/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.119.15.1
Datum podání13.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 12 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8 odst.2, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.2 písm.a, § 679, § 712

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 119/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Němcové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, AK se sídlem Praha 3, Táboritská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3288/2014-103, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 C 63/2013-57, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2015, Jindřiška Němcová (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyklizení bytu.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 6 C 63/2013, vyplývají následující skutečnosti.

Bytové družstvo Murmanská, se sídlem v Praze 10 (dále jen "žalobce") je vlastníkem domu v Praze 10, ve kterém žalovaná užívala byt o velikosti 2 + 1 (ve 4. patře), jehož nájem na ni přešel po smrti matky.

Náhodnou návštěvou, zřejmě již koncem roku 2006, resp. počátkem roku 2007, žalobce zjistil, že stav bytu je neutěšený, byt je plný odpadků, různých věcí, nashromážděného papíru a pytlů. Tento závadový stav, který byl bezprostřední hrozbou požáru v bytě a domě, rizikem infekce a další možné škody k újmě žalobce a osob v domě, přes opakovaná upozornění, výzvy k nápravě, nabídku pomoci a marné snaze věc vyřešit dohodou, žalovaná neodstranila.

Dne 10. 9. 2012 žalovaná převzala odstoupení žalobce ze dne 3. 9. 2012 od nájemní smlouvy, s výzvou k vyklizení bytu do 60 dnů. Žalovaná byt nevyklidila a nepředala, a od 11. 9. 2012 byt užívala bez právního důvodu. Proto se žalobce obrátil na soud s žalobou o vyklizení bytu.

Dne 7. 11. 2013 rozsudkem č. j. 6 C 63/2013-57 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud po místním šetření, jehož provedení žalovaná účelově bránila, vykonaném bezprostředně po ústním jednání dne 7. 11. 2013, vzal za prokázané, že stav bytu se od posledních fotografií pořízených před rokem ještě zhoršil, neboť pro množství nashromážděného papíru a odpadků nebylo možno ani zcela otevřít vstupní dveře, které se daly otevřít jen v rozsahu cca 20 - 30 cm. Vstupní chodba byla plná uskladněných věcí, papírů a ošacení. Do obývacího pokoje vlevo od vstupních dveří se soudu ani nepodařilo pro nedostatek místa projít. Nalézací soud dále konstatoval, že skutečnosti týkající se stavu bytu byly dostatečně objasněny fotodokumentací a provedeným místním šetřením. Důvodem pro odstoupení od nájemní smlouvy byl značný nepořádek, uskladněné předměty a odpadky, které byly bezprostřední hrozbou požáru nejen bytu, ale i celého domu. Důvody odstoupení vycházejí také ze zprávy o revizi plynového zařízení ze dne 26. 11. 2009, v níž revizní technik doporučil vyklizení všech nebezpečných předmětů v bytě se nacházejících. Ačkoliv byla žalovaná opakovaně vyzývána o vyklizení uskladněných předmětů z bytu, žádný krok k tomuto neučinila. Následně byla žalovaná v průběhu let 2010 - 2012 opakovaně žádána o vyklizení nadbytečných a nebezpečných předmětů, což však neučinila; dalším důvodem pro odstoupení od smlouvy bylo nebezpečí vzniku infekce. Taktéž možnost vzniku požáru a jeho velmi rychlého šíření byla dle názoru nalézacího soudu reálná.

Podle nalézacího soudu žalovaná byt neužívala podle pravidel slušnosti ani zásad hygieny, a proto dospěl k závěru, že je třeba žalobě vyhovět a že byly naplněny důvody vedoucí k odstoupení od nájemní smlouvy ve smyslu § 679 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obč. zák."). Stejné okolnosti týkající se způsobu užívání bytu žalovanou a jeho stavu vedly nalézací soud k rozhodnutí, že žalované bude ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy odepřena bytová náhrada v podobě práva na zajištění přístřeší, "neboť by skutečně šlo pouze o přesunutí problému na jiné místo." Podle nalézacího soudu "[p]o pronajímateli za této situace nelze spravedlivě požadovat, aby pro žalovanou zajišťoval byť jen přístřeší jako provizorní bydlení, a naopak je na bývalé nájemkyni, aby si provizorní bydlení opatřila sama, a to i kdyby neměla jinou možnost bydlení. Chování žalované, kdy odmítá jakoukoliv spolupráci a pomoc ať už ze strany samotného žalobce, který v dopisech jednoznačně projevil snahu finanční pomoci s vyklizením bytu, jakož i žádost o pomoc ve vztahu k příslušnému sociálnímu odboru, a reakci tohoto odboru, jemuž žalovaná odmítla byt zpřístupnit, lze jen podotknout, že jsou rovněž důvodem vedoucím k odepření bytové náhrady sui generis - přístřeší (srov. Rozhodnutí NS čj. 26 Cdo 1311/2009, 26 Cdo 830/2013)."

Dne 5. 3. 2014 rozsudkem č. j. 28 Co 9/2014-73 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 11. 2013 č. j. 6 C 63/2013-57 potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II), rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů zástupci žalované (výrok III) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a procesně správným způsobem, a skutková zjištění přehledně a srozumitelně popsal v odůvodnění rozsudku. Poukázal na zprávu o revizi plynového zařízení ze dne 26. 11. 2009 a v ní uvedené závěry, včetně hrozby požáru a nutnosti okamžité nápravy nepořádku v bytě. Jako správné a souladné s ustanovením § 679 odst. 3 obč. zák. shledal závěry nalézacího soudu, že žalobcovo písemné odstoupení od nájemní smlouvy bylo důvodné a platné, a že tímto způsobem nájem bytu žalované zanikl. Žalovaná v odvolacím řízení nebrojila proti rozhodnutí nalézacího soudu o odepření bytové náhrady v podobě práva na zajištění přístřeší, nicméně i toto rozhodnutí nalézacího soudu považoval odvolací soud za správné. Po žalobci v projednávané věci nelze spravedlivě požadovat, aby pro žalovanou zajišťoval byť jen přístřeší. Žalobce před zahájením soudního řízení vyvinul značnou snahu žalované pomoci, ale žalovaná pomoci nevyužila a sama neudělala nic pro to, aby stav v bytě zlepšila, a to ani v průběhu soudního řízení.

Dne 21. 10. 2014 usnesením č. j. 26 Cdo 3288/2014-103 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání nevymezila způsobilé dovolací důvody, a tuto vadu, pro niž nešlo v dovolacím řízení pokračovat, v dovolací lhůtě neodstranila.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka bez podrobnější ústavněprávní argumentace tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva dle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh civilního řízení a uvedla, že "soud při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že si nemůže dovolit pronájem jiného bytu a nevlastní žádnou (ani rekreační) nemovitost, čímž porušil její ústavně zaručená práva v hlavě druhé oddíl první a hlavě čtvrté." Dále stěžovatelka namítla, že bylo rozhodnuto "bez poskytnutí adekvátní náhrady a bez toho, aniž by žalobce hradil náklady spojené se stěhováním", čímž došlo k tvrzenému porušení základních práv. Byla toho názoru, že soud nebyl nestranný, a že soudy neměly vzhledem k ustanovení § 711 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen "obč. zák.") akceptovat výpověď, kterou obdržela od žalujícího, který postupoval dle ustanovení § 689 obč. zák. o odstoupení od smlouvy.

Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně popsal dosavadní průběh a výsledky civilního řízení, a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 3. 2014 č. j. 28 Co 9/2014-73, z něhož je dle jeho přesvědčení zřejmé, že se plně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Závěrem odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vyjádření odvolacího soudu nebylo zasíláno stěžovatelce k eventuální replice, neboť neobsahovalo nic, co by jí nebylo známo z předchozího civilního řízení.

Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Dovolacímu soudu ústavní stížnost nebyla zaslána k vyjádření, neboť neobsahovala jakékoliv relevantní námitky vztahující se k jeho usnesení ze dne 21. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3288/2014-103.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zásadně vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V dané souvislosti nutno všem znovu poznamenat (jak bylo uvedeno již výše), že stěžovatelka v odvolacím řízení nebrojila proti rozhodnutí nalézacího soudu, který jí nepřiznal bytovou náhradu v podobě práva na zajištění přístřeší. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 3, a základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud však věc posoudil, nad rámec stížnostních námitek, z hlediska všech relevantních ústavněprávních aspektů a dospěl k těmto závěrům:

K otázce, zda došlo k zásahu do základního práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, resp. na respektování obydlí dle čl. 8 Úmluvy.

V civilním řízení bylo nesporné, že stěžovatelka dříve (tj. před odstoupením žalobce od nájemní smlouvy), po právu užívala předmětný byt, tedy měla základní právo chráněné citovanými články Listiny a Úmluvy.

Pravomocný rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 11. 2013, ukládající stěžovatelce povinnost vyklidit byt a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, byl zásahem do jejího práva na nedotknutelnost obydlí dle resp. na respektování obydlí dle výše citovaných článků Listiny a Úmluvy. Bylo tudíž dále nutno posoudit, zda tento zásah byl zákonný a sledoval legitimní cíl ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny, resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

K otázce, zda zásah byl zákonný a sledoval legitimní cíl dle čl. 12 odst. 3 Listiny, resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Z ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že tato rozhodnutí, a z nich plynoucí zásah do základního práva stěžovatelky, byl založen na relevantních ustanoveních občanského zákoníku, z čehož plyne, že zásah byl "dovolen zákonem" ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny, resp. byl "v souladu se zákonem" dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a sledoval legitimní cíle plynoucí z citovaných článků, zejména ochranu života a zdraví osob v domě bytového družstva bydlících a odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti.

Zbývá tudíž posoudit, zda inkriminovaný zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti" pro dosažení sledovaných cílů. V této souvislosti Ústavní soud musí posoudit, zda, ve světle případu jako celku, důvody vedoucí k vydání napadených soudních rozhodnutí byly relevantní a dostatečné pro dosažení sledovaných cílů. Pojem nezbytnosti předpokládá naléhavou sociální potřebu; konkrétně použitý prostředek musí být proporcionální ke sledovanému legitimnímu cíli. Šíře prostoru pro uvážení, který mají obecné soudy v podobných případech, závisí nejenom na povaze sledovaného cíle (cílů) zásahu do základního práva, ale také na povaze tohoto práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 2007 ve věci Stanková proti Slovensku, stížnost č. 7205/02, odst. 55 a násl., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).

Pokud jde o důvody napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, je Ústavní soud toho názoru, že z odůvodnění těchto rozhodnutí zřetelně plyne, že závadový stav bytu představoval bezprostřední hrozbu požáru v bytě a domě, riziko infekce a vznik dalších možných škod, což jsou nepochybně důvody relevantní a dostatečné. Pokud jde o proporcionálnost povinnosti vyklidit byt ke sledovanému legitimnímu cíli, je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelka měla od počátku roku 2007 do 10. 9. 2012, kdy převzala odstoupení od nájemní smlouvy, dostatek času byt uklidit tak, aby závadový stav bytu odstranila, k čemuž jí byla nabízena vlastníkem domu pomoc, které však nevyužila. Za této situace je zřejmé, že stěžovatelka v důsledku svého chování byla sama odpovědná za vzniklou tíživou situaci.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

Ústavní soud je toho názoru, že z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení některé ze záruk spravedlivého procesu zakotvených v citovaných článcích Listiny. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu a jsou náležitě odůvodněna. Ani právním závěrům, k nímž obecné soudy dospěly, nelze vytknout žádné ústavněprávní deficity.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.

Podle přesvědčení Ústavního soudu k tvrzenému protiústavnímu zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, napadenými soudními rozhodnutími nedošlo, neboť zásah byl uskutečněn na základě zákona, sledoval legitimní cíl a byl nezbytný v demokratické společnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru