Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 119/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Chomutov
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
úvěr
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.119.11.1
Datum podání12.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.4, čl. 37 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b, § 10 odst.1 písm.c, § 90, § 3 odst.4

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 33 odst.1, § 92 odst.1, § 92 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 119/11 ze dne 30. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. F., právně zastoupeného Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Přemyslovců 2045, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. 3 T 29/2005, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 6 To 336/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1152/2010, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zajištěných článkem 8 odst. 2 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově uznán vinným účastenstvím na trestném činu úvěrového podvodu ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na jeden rok.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit společně s pravomocně odsouzenými P. S. a R. H., svou družkou. Podle napadeného rozsudku okresního soudu požádal odsouzený P. S. dne 4. 2. 2002 stavební spořitelnu Wüstenrot, a. s., o poskytnutí úvěru ve výši 240 000,- Kč určeného na modernizaci jeho bytu, přičemž žádost podal s úmyslem využít úvěr na jiný účel. Na podkladě uvedené žádosti uzavřela stavební spořitelna dne 17. 3. 2003 s P. S. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření s tím, že ve smlouvě bylo stanoveno, že úvěr bude použit výhradně na modernizaci a rekonstrukci bytu. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se však odsouzená R. H. dohodla se stěžovatelem, že jeho firma bude na podkladě smlouvy o dílo fingovaně provádět rekonstrukci bytu, na což budou na jeho účet poskytnuty stavební spořitelnou peněžní prostředky, které pak stěžovatel vybere a za úplatu 10 000,- Kč předá odsouzené H. Dle odsuzujícího rozsudku stěžovatel na základě uvedené dohody skutečně vystavil odsouzenému P. S. zálohovou fakturu na částku 160 000,- Kč a poté, co mu stavební spořitelna převedla tuto částku na bankovní účet, se stěžovatel a P. S. dohodli na odstoupení od smlouvy o dílo. Stěžovatel vybral ze svého bankovního účtu částku 160 000,- Kč a osobně ji dne 8. 4. 2003 předal odsouzené R. H., která za tuto hotovost koupila v autobazaru osobní automobil, přičemž splátky úvěru nebyly řádně placeny. Jednání P. S. bylo posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 tr. zák. a jednání R. H. bylo posouzeno jako organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. l písm. a) tr. zák., § 250b odst. 2, 3 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením ze dne 2. září 2009 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Toto usnesení napadl stěžovatel ještě dovoláním s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 12. 10. 2010 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry obecných soudů a následně i s trestněprávní kvalifikací, k níž obecné soudy dospěly. Především zdůraznil, že dle jeho názoru byl P. S. odsouzen účelově, v rozporu se skutečnými výsledky dokazování. P. S. dle tvrzení stěžovatele nebyl s podvodným záměrem R. H. srozuměn a věci se zúčastnil jen jako živý nástroj této odsouzené. Sám stěžovatel vždy jednal jen s R. H. a s odsouzeným S. se nikdy nesešel ani s ním smlouvu o dílo neuzavíral. Tuto smlouvu nechal zpracovat pouze za účelem prokázání skutečnosti, že si finanční hotovost pocházející od spořitelny neponechal a odevzdal ji R. H. Za této situace není splněna podmínka akcesority účastenství, neboť obviněná H., jíž stěžovatel fakticky poskytoval pomoc, nesplňuje (na rozdíl od neprávem odsouzeného P. S.) podmínku zvláštní specifické vlastnosti dle § 90 trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu.

Stěžovatel dále namítl, že jeho výslech v hlavním líčení byl veden tendenčně, a že na něj byl ze strany soudce činěn nátlak, aby sám proti sobě vypovídal, že věděl o skutečnosti, která měla mít význam pro posouzení jeho viny trestným činem, a sice o tom, odkud měly být poskytnuty finanční prostředky. Stěžovatel odkázal na spisový materiál vedený obecným soudem, včetně zvukového záznamu z hlavního líčení.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu. Obecné soudy ve svých vyjádřeních označily ústavní stížnost za neopodstatněnou, případně velmi stručně shrnuly skutkové a právní argumenty obsažené v napadených rozhodnutích. S ohledem na stručnost těchto vyjádření, jež oproti napadeným rozhodnutím neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 29/2005.

III.

Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Projednávaný návrh je ve své podstatě založen na skutkové polemice se závěry obecných soudů o existenci a charakteru kontaktů mezi stěžovatelem a ods. S., resp. ods. H. Na základě vlastní verze skutkového děje stěžovatel dospívá ke zpochybnění trestní odpovědnosti ods. P. S. i své vlastní trestní odpovědnosti jako pomocníka k trestnému činu úvěrového podvodu ve smyslu § 250b odst. 2 tr. zák. Citované ustanovení trestního zákona předpokládá, že pachatel bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr na jiný než určený účel.

Dále se jedná o nijak blíže nekonkretizované tvrzení, že na stěžovatele byl v hlavním líčení činěn nátlak, aby sám sebe obviňoval (srov. článek 37 odst. 1 Listiny, článek 40 odst. 1 Listiny, § 33 odst. 1, resp. § 92 odst. 1 tr. řádu).

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že mu nepřísluší provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). V projednávané věci nelze přehlédnout, že tvrzení stěžovatele se výrazně liší od toho, jak vypovídal v přípravném řízení i v hlavním líčení před obecným soudem (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, dále protokol o výslechu stěžovatele v přípravném řízení ze dne 1. 11. 2004, protokol o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2008). V hodnocení výpovědí obžalovaných, jak je v souladu se zásadami dle § 2 odst. 6 tr. řádu provedl a podrobně odůvodnil okresní soud, nespatřuje Ústavní soud znaky libovůle, porušení principu presumpce neviny či požadavku zjištění tzv. materiální pravdy (srov. § 2 odst. 5 tr. řádu). V samotné skutečnosti, že nalézací soud vyhodnotil jako účelová některá tvrzení obžalovaných, zejména pokud jde o srozumění ods. S. s podvodným jednáním organizovaným jeho družkou R. H., nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud dále neshledal ani žádné pochybení, pokud jde o závěr obecného soudu, že stěžovatel sám byl srozuměn s tím, že odsouzené H. poskytuje součinnost ve smyslu uvedeném ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Rovněž námitka, že stěžovatel byl k faktickému doznání účastenství na trestném činu jakkoli donucován či kapciózně manipulován (srov. § 92 odst. 3 věta druhá tr. řádu), se ve světle spisového materiálu jeví jako zcela neopodstatněná.

Ústavní soud není vázán odůvodněním návrhu, a proto v dané věci důsledně zvažoval, zda vyvozením trestní odpovědnosti vůči stěžovateli, potažmo i vůči ods. S. nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, případně k nedostatečnému zohlednění stupně nebezpečnosti jednání pachatelů pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. I v této otázce se Ústavní soud po zvážení všech okolností ztotožnil se závěry zejména odvolacího soudu (srov. str. 4 až 5 napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem). Lze konstatovat, že tyto okolnosti byly správně zohledněny již soudem prvého stupně ve výroku o trestu, jenž byl stěžovateli uložen jako nejmírnější možný dle § 250b odst. 3 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru