Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1180/10 #2Nález ÚS ze dne 14.09.2010K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - financí - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
proce... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
Zastoupení
Stát
státní orgán
advokát/zvolený
organizační složka
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 29/10 pro řízení sp. zn. II. ÚS 3246/09 k nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9.10.2008 (viz též nález IV. ÚS 3243/09 z 2.3.2010, který je nepřímo potvrzován).
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 194/58 SbNU 715
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1180.10.2
Datum vyhlášení30.09.2010
Datum podání22.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

201/2002 Sb.

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud jde o otázku úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem, součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je požadavek, aby soudy podle konkrétních okolností zvážily, zda příslušná organizační složka státu byla schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o natolik obtížný spor, že k efektivní obraně státu bylo třeba odborně zaměřeného advokáta; zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by přitom mělo být krajním (podpůrným) řešením odůvodněným složitostí a specifičností problematiky.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Sentinel s. r. o., zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. 9. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 a větu druhou výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala ušlého zisku proti první žalované České republice – Ministerstvu financí ČR a druhé žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Městský soud přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky a uložil jí povinnost uhradit náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud zrušil výrok ve vztahu ke druhé žalované a potvrdil prvostupňový nákladový výrok. Nejvyšší soud zamítl dovolání a uložil stěžovatelce uhradit náklady dovolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že první žalované neměla být v dovolacím řízení přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem, neboť se nejednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva, a že soudy při stanovení nákladů řízení neodůvodnily nepoužití moderace podle § 150 občanského soudního řádu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07, IV. ÚS 1087/09, IV. ÚS 2513/09 či IV. ÚS 3243/09, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09, III. ÚS 3100/08 či III. ÚS 3315/09). V každém jednotlivém případě, kdy za stát vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka, je třeba podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda je tato složka schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde je k efektivní obraně třeba zkušeného a odborně zaměřeného advokáta. Zastoupení státu advokátem při hájení zájmů státu by přitom mělo být krajním (podpůrným) řešením odůvodněným složitostí a specifičností problematiky.

V projednávaném případě stěžovatelka vznášela argumentaci proti přiznání náhrady nákladů řízení první žalované, přičemž mj. argumentovala otázkou účelnosti nákladů na zastoupení státu advokátem. Nejvyšší soud se však tímto argumentem vůbec nezabýval a rozhodl s odkazem na zásadu úspěchu dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Soudy se rovněž nevyjádřily k námitce stěžovatelky, že neodůvodnily nepoužití moderace podle § 150 občanského soudního řádu, ačkoliv z judikatury ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06) vyplývá maxima, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zrušil napadené výroky rozsudku Nejvyššího soudu a Vrchního soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010

N 194/58 SbNU 715

K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 14. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sentinel, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 o náhradě nákladů dovolacího řízení, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 potvrzujícímu rozsudek o náhradě nákladů řízení a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednajícího Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 a věta druhá výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 se ruší.

II. Ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 21. 4. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 o náhradě nákladů prvostupňového řízení první žalované, dále části výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 potvrzujícího prvostupňový výrok II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k první žalované, a také výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu k první, v dovolacím řízení již jediné žalované). Dle stěžovatelky byly porušeny čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Cm 7/2004, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Stěžovatelka podala v prosinci 2003 žalobu a následně městský soud usnesením ze dne 23. 11. 2005 přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. Městský soud ve věci rozhodl tak, že výrokem I rozsudku zamítl žalobu stěžovatelky proti první žalované České republice - Ministerstvu financí [původně do roku 2006 Fondu národního majetku České republiky (dále jen "FNM")] a druhé žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu o zaplacení částky 185 713 993 Kč s příslušenstvím, představující ušlý zisk od roku 1995 do roku 2006 v důsledku nemožnosti realizovat těžbu. Městský soud dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky (tato dovozovala svou aktivní legitimaci z komisionářské smlouvy z roku 2003). Dle zásady úspěchu pak výrokem II uložil stěžovatelce povinnost nahradit první žalované k rukám jejího advokáta náklady řízení 247 532 Kč a výrokem III povinnost nahradit druhé žalované k rukám její advokátky náklady řízení ve výši 208 010 Kč.

Stěžovatelka podala odvolání proti všem výrokům rozsudku. Ohledně nákladových výroků namítla, že po zániku FNM byl na straně žalované již jen jeden subjekt - Česká republika, vystupující dvěma organizačními složkami, a jelikož se jednalo o jednoho účastníka s právní subjektivitou, neměl soud přiznat náhradu zastoupení advokátem oběma organizačním složkám státu (resp. nemělo zde být ani dvojí zastoupení). Rovněž namítla, že městský soud ji osvobodil od soudních poplatků, avšak přesto jí uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovaným v plném rozsahu a nepřihlédl k moderaci podle § 150 občanského soudního řádu; odkázala na nálezy sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317) a sp. zn. I. ÚS 454/04 [poznámka: správně má být nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), chyba stěžovatelky je evidentní, neboť v jí uvedeném nálezu není řešena otázka nákladů řízení]. Dle stěžovatelky tak neměla být aplikována zásada úspěchu, resp. mělo být odůvodněno neužití moderace.

Vrchní soud výrokem I rozsudku zrušil výrok I prvostupňového rozsudku, pokud jde o druhou žalovanou, a zrušil také výrok III prvostupňového rozsudku, přičemž věc druhé žalované byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 z důvodu věcné příslušnosti. Výrokem II svého rozsudku pak vrchní soud jednak potvrdil část výroku I prvostupňového rozsudku o zamítnutí žaloby vůči první žalované, neboť se ztotožnil se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky, a jednak potvrdil prvostupňový nákladový výrok II s odkazem na jím v jeho rozsudku výše uvedené, z čehož má vyplývat, že nákladový výrok je věcně správný. Výrokem III svého rozsudku vrchní soud nepřiznal stěžovatelce a první žalované navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s odkazem na § 150 občanského soudního řádu (odůvodnil to zapříčiněním vzniku sporu právním předchůdcem první žalované - FNM). Účastníci byli poučeni, že proti výroku II odvolacího rozsudku je možno podat dovolání (jen) za podmínek § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zatímco proti výroku I dovolání není přípustné.

Stěžovatelka podala dovolání (zaplatila soudní poplatek). Ohledně nákladů řízení namítla, že odvolací soud potvrdil prvostupňový nákladový výrok, ačkoliv sám konstatoval, že FNM zapříčinil vznik sporu, a proto nepřiznal první žalované náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka uvedla, že důvody zvláštního zřetele hodné byly dány již v prvostupňovém řízení; poukázala na tytéž nálezy jako v odvolání. V doplnění dovolání pak stěžovatelka poukázala nově na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže) s tím, že první žalovanou je Česká republika, a neměla jí proto být přiznána náhrada nákladů prvostupňového řízení (nejednalo se o náklady účelně vynaložené); odvolací soud však k tomuto nepřihlédl.

Nejvyšší soud výrokem I rozsudku zamítl dovolání, neboť se ztotožnil se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. V odůvodnění konstatoval, že k doplnění dovolání nemohl přihlédnout, neboť stěžovatelka doplnění podala po lhůtě, a navíc dovolání proti nákladovému výroku je nepřípustné. Výrokem II Nejvyšší soud uložil dle zásady úspěchu stěžovatelce povinnost nahradit (první) žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 888 Kč.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve vztahu k první žalované dle zásady úspěšnosti a neodůvodnil nepřihlédnutí k moderaci podle § 150 občanského soudního řádu. Uvedla, že v odvolání odmítla tyto náklady hradit, a poukázala na důvody zvláštního zřetele hodné (byla osvobozena od soudního poplatku). Namítla dále, že odvolací soud prvostupňový nákladový výrok potvrdil pro věcnou správnost, přestože sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 150 občanského soudního řádu; takové důvody moderace přitom existovaly již od počátku řízení. Stěžovatelka uvedla, že na tento postup odvolacího soudu poukázala také v dovolání. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné, pokud vrchní soud ve vztahu k nákladovému výroku II soudu prvního stupně pouze uvedl, že je "věcně správný". Dále stěžovatelka namítla, že zaslala doplnění svého dovolání, kde poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz níže) s tím, že státu (první žalované) neměla být přiznána náhrada nákladů za zastupování advokátem, neboť nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva; navíc v řízení měla první i druhá žalovaná (v obou případech Česká republika) jiného advokáta. K argumentaci Nejvyššího soudu, že nemohl přihlédnout k doplnění dovolání, stěžovatelka namítá, že k doplnění dovolání Nejvyšší soud mohl nepochybně přihlédnout při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (rozhodl však dle zásady úspěchu). Stěžovatelka má za to, že soudy v napadených výrocích rozhodovaly obecně dle zásady úspěchu, aniž by zohlednily konkrétní okolnosti věci. První žalovanou byla Česká republika zastoupená advokátem, avšak tuto okolnost soudy nijak nezohlednily a nevypořádaly se s otázkou účelnosti nákladů na advokáta k uplatňování práva státem. Namítá, že v řízení, ve kterém se rozhoduje hlavně o aktivní věcné legitimaci ve sporu, nejsou dány výjimečné okolnosti k zastupování státu advokátem; řešena byla výhradně komisionářská smlouva a nešlo o obtížný dlouhotrvající spor. Dle stěžovatelky měl navíc stát primárně zvolit zastupování Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (předmět řízení přesahoval 50 mil. Kč) či užít vlastních právníků z příslušného právního odboru [poukázala na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1087/09 a sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (oba viz níže)]. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné v tom, že dovolací soud se nákladovým výrokem vůbec nezabýval.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že při rozhodování neshledal důvod aplikovat § 150 občanského soudního řádu, a v ostatním odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

Vrchní soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že dle něj bylo zastupování první žalované advokátem namístě, a to již s ohledem na to, že původním účastníkem řízení (tj. předchůdcem první žalované) byl FNM. Konstatoval, že specifické okolnosti sporu byly dostatečně zohledněny výrokem III jeho rozsudku (v rámci nákladů odvolacího řízení); nemá za to, že by § 150 občanského soudního řádu musel být aplikován v každém stupni řízení (nejde o nárok). Vrchní soud vyjádřil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že je zřejmě důvodná, neboť dovolací soud se opomněl vypořádat s otázkou, zda výdaje státu související se zastupováním advokátem lze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu financí (žalované v původním řízení). Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednající podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, za vedlejší účastnici, poukázal na širší souvislosti nalézacího řízení, zejména na úspěšné uplatnění námitky promlčení žalovanou, na soudy argumentovanou dohodu o narovnání, na závěr soudů o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky (neplatnost komisionářské smlouvy) a na to, že stěžovatelka podala nepřípustné a navíc opožděné dovolání proti výroku o nákladech řízení. Úřad má tak za to, že zastupování žalované (státu) advokátem bylo úspěšné a účelné. Dle Úřadu ani z pohledu prosté spravedlnosti není důvodu, aby účastník (stěžovatelka), který vůči státu (vedlejší účastnici) uplatňuje neexistující nároky, odvozuje svou aktivní legitimaci od titulu neplatného, nenesl důsledky svého jednání zcela stejně, jako když protistranou v řízení je jakýkoliv jiný subjekt [poukázala na nález sp. zn. III. ÚS 3100/08 (pozn. red.: nejedná se o nález, nýbrž o usnesení, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Konstatuje, že žaloba o zaplacení náhrady škody představovala zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování domnělého práva a není důvod, aby vedlejší účastnice nesla náklady řízení ze svého; z posouzení soudního řízení jako celku a úspěchu ve věci je zřejmé, že náklady na advokáta byly účelné k obraně vedlejší účastnice. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

Stěžovatelka podala k vyjádřením repliku. Trvala na své argumentaci, že se soudy nevypořádaly s tím, že je třeba aplikovat moderaci, a poukázala na to, že důvody uplatněné moderace odvolacím soudem ohledně nákladů odvolacího řízení (tj. závěr, že řízení bylo zapříčiněno státem, resp. FNM) lze použít na celé řízení. Znovu také uvedla, že náklady vynaložené vedlejší účastnicí na zastoupení nelze považovat za účelné; stát disponuje rozsáhlým aparátem a navíc byl zřízen pro jeho zastupování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Uvedla, že na závěrech odvolacího soudu ohledně dohody o narovnání a námitky promlčení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázka aktivní legitimace stěžovatelky pak nebyla na počátku řízení jednoznačná a byla vyřešena s konečnou platností až Nejvyšším soudem, tedy u stěžovatelky nešlo o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka souhlasila, aby bylo upuštěno od ústního jednání.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky proti nákladovému výroku Nejvyššího soudu, že žalovanou je Česká republika - Ministerstvo financí (jako právní nástupce dříve žalovaného FNM), která je vybavena příslušným odborným aparátem, proto (první) žalované neměla být přiznána náhrada nákladů za zastoupení advokátem v dovolacím řízení, neboť nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

Otázkou náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem v případě státu se Ústavní soud opakovaně zabýval [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 17/56 SbNU 169) či nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449) nebo ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09, sp. zn. III. ÚS 3100/08 či sp. zn. III. ÚS 3315/09; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz]. Pro ústavněprávní posouzení dané otázky je proto třeba vyjít z následujících úvah a přístupů Ústavního soudu v jeho judikatuře.

1. Problematika náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto v těchto otázkách postupuje nanejvýš zdrženlivě. Nicméně rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

2. Tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt-advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. V každém jednotlivém případě, kdy za stát vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně je třeba zkušeného a odborně zaměřeného advokáta. Státu není kritériem "účelnosti" upíráno právo na právní pomoc zahrnující právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a kým, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Zastoupení státu advokátem při hájení zájmů státu by však mělo být, s ohledem na výše uvedené, krajním (podpůrným) řešením; zastoupení by mělo záviset na složitosti a specifičnosti problematiky. Dostatečným kritériem pro zastoupení ministerstva advokátem např. nemůže být bez dalšího, že předmětem daného řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost daného ministerstva. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka.

3. V této souvislosti potom také není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb. byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu. Samotné ústřední orgány státní správy přitom k výkonu právních agend disponují právními odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy.

V projednávaném případě stěžovatelka v odvolání a poté v dovolání a doplnění dovolání vznášela argumentaci proti přiznávání náhrady nákladů řízení první žalované (argumentovala přitom více důvody). Doplnění dovolání obsahující argumentaci o tom, že první žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodu neúčelnosti, bylo podáno po lhůtě pro dovolání; Nejvyšší soud proto odmítl k tomuto podání při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu přihlédnout. Je také zřejmé, že argumentace stěžovatelky v doplnění dovolání směřovala primárně proti nákladovému výroku soudu prvního stupně (ač v tomto rozsahu nebylo dovolání přípustné, jak uvedl i Nejvyšší soud). Uvedené však nemění nic na tom, že v době rozhodování Nejvyššího soudu zde existovaly a byly uveřejněny dva z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, jejichž ratio decidendi poukazovalo na nutnost zabývat se v každém jednotlivém případě otázkou, zda náklady státu (zde první žalované) na zastoupení advokátem byly nutné, a zda byly tedy účelně vynaloženy. Pokud by si i Nejvyšší soud nebyl uvedených nálezů vědom, z doplnění dovolání stěžovatelky, se kterým byl Nejvyšší soud evidentně seznámen (byť k němu v rámci přezkumu nepřihlédl), se jasně naznačovalo, že k otázce zastoupení státu advokátem zde existuje nálezová judikatura Ústavního soudu, a je tedy třeba se touto otázkou zabývat. Je proto třeba se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že i když Nejvyšší soud nemohl v rámci dovolání přezkoumávat nákladový výrok nižších soudů, a zohledňovat zde tedy i uvedenou nálezovou judikaturu (i když je možno uvést, že vrchním soudem byla stěžovatelka výslovně poučena o tom, že lze podat dovolání proti celému výroku II rozsudku vrchního soudu), předestřenou argumentaci stěžovatelky, resp. samotné nálezy Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů státu na jeho zastoupení advokátem mohl a měl zohlednit při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení dovolacího. Nejvyšší soud se však otázkou účelnosti nákladů na zastoupení státu advokátem vůbec nezabýval a rozhodl s odkazem na zásadu úspěchu podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Na uvedeném závěru Ústavního soudu nemění nic ani to, že stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (viz výše) primárně v souvislosti s nákladovým výrokem soudu prvního stupně.

Z uvedených důvodů Ústavní soud přistoupil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ke zrušení napadeného výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, a to pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tím nepředjímá výsledné rozhodování Nejvyššího soudu v otázce nákladů dovolacího řízení.

IV.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou o protiústavnosti nákladového výroku II rozsudku městského soudu a části výroku II rozsudku vrchního soudu potvrzujícího prvostupňový výrok II.

Ústavní soud již výše, v první části tohoto odůvodnění, uvedl obsah argumentace stěžovatelky v jejím odvolání proti nákladovému výroku II soudu prvního stupně a dále skutečnost, že vrchní soud potvrdil nákladový výrok II soudu prvního stupně s odkazem na předešlou část odůvodnění jeho rozsudku a s tím, že tedy jde o výrok věcně správný.

V odvolání uvedla stěžovatelka dvě stěžejní námitky, a sice totožnost subjektu na straně obou žalovaných a dále potřebu aplikovat moderaci, a to i s ohledem na osvobození odsoudních poplatků. Pokud vrchní soud ve svém rozsudku uvedl, že nákladový výrok II soudu prvního stupně je věcně správný, je nutno tento jeho závěr vidět v souvislosti celé jeho věty, tedy s jeho odkazem na předešlou část odůvodnění jeho rozsudku. Z celého odůvodnění rozsudku vrchního soudu se však nepodává, že by se vrchní soud jakkoliv zabýval ve vztahu k výroku II prvostupňového rozsudku námitkou stěžovatelky o jejím osvobození od soudních poplatků ve spojení s moderací podle § 150 občanského soudního řádu. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je možno "toliko" vysledovat argumentaci týkající se námitky stěžovatelky o dvou účastnících na straně žalované představujících jeden subjekt. Ústavní soud má tedy za to, že je třeba přisvědčit stěžovatelce v její námitce, že ačkoliv v odvolání vytýkala městskému soudu opomenutí možnosti moderace podle § 150 občanského soudního řádu, vrchní soud na tuto její námitku nijak nereagoval v rámci přezkumu výroku II prvostupňového rozsudku. Vrchní soud sice sám rozhodl ve výroku III svého rozsudku o nákladech řízení s odkazem na moderaci, avšak z jiných důvodů (které navíc trvaly již při prvostupňovém řízení), tedy ani zde nebyla zohledněna argumentace stěžovatelky uplatněná v jejím odvolání.

Ústavnísoud v této souvislosti připomíná svou judikaturu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) či nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57)], kde vyslovil maximu, dle níž "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů". Zmínit lze ostatně také nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 (viz výše), na který již upozorňovala stěžovatelka v odvolání a poté v dovolání.

Z uvedených důvodů proto Ústavnísoud přistoupil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadené druhé věty výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98, a to pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud musí opět uvést, že tím nepředjímá výsledek nového rozhodování obecného soudu. Okrajově pak zde navíc poukazuje na potřebu zabývat se otázkou účelnosti nákladů na zastoupení státu advokátem.

Pokud se stěžovatelka domáhala zrušení také výroku II rozsudku Městskéhosoudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60, kterým jí byla uložena povinnost nahradit první žalované náklady prvostupňového řízení, Ústavní soud postupoval v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, neboť náprava by mohla být provedena v rámci soustavy obecných soudů. Proto ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru