Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 118/04Usnesení ÚS ze dne 08.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.118.04
Datum podání27.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 89, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 118/04 ze dne 8. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 118/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele T. K. , zastoupeného Mgr. J. E., advokátem., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 7 To 66/03, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 3 T 6/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 7 To 66/03, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2003, čj. 3 T 6/2002-1558, s tím, že uvedené soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a nedostály své ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále (zřejmě) mělo dojít i k porušení čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel (ve spolupachatelství s P. N. podle § 9 odst. 2 trestního zákona) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) trestního zákona, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu dne 12. 6. 2001 od 20.00 h do 7.01 h dne 13. 6. 2001 společně s P. N. v objektu tunelové střelnice firmy I. P. A. 2001 v Mariánských Lázních, okres Cheb, v úmyslu usmrtit a získat střelné zbraně a peníze, za použití nejméně dvou přesně nezjištěných pistolí ráže 9 mm, 16 výstřely na P. P. a nejméně třemi výstřely na P. K. jmenované usmrtili, poté ke škodě manželů I. a P. P. odcizili finanční hotovost, zbraně, náboje a další věci.

Vrchní soud v Praze svým ústavní stížností napadeným rozsudkem pak z podnětu odvolání podaných oběma obžalovanými rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 trestního řádu zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl znovu tak, že při nezměněném výroku o vině se stěžovatel a P. N. podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 29 odst. 1, odst. 2 trestního zákona odsuzují k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti tří, resp. dvaceti roků. Stěžovatel i P. N. napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláními, ta však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1440/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy nedostály své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Toto své tvrzení zdůvodňuje tím, že soudy svá rozhodnutí založily pouze na části jimi provedených důkazů (na některých z nich), příp. v odůvodněních svých rozhodnutí se s těmito dostatečně a v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu nevypořádaly, nevypořádaly se ani se všemi důkazními návrhy, které v řízení opakovaně vznesl. Dle stěžovatele se jedná o tzv. opomenuté důkazy, a to ať již v řízení provedené, či stěžovatelem navrhované, přičemž o posledně uvedených bylo soudy zčásti rozhodnuto, ovšem ne všemi se soudy vyčerpávajícím způsobem zabývaly. Konkrétně pak stěžovatel obecným soudům vytýká, že odmítly provést výslech svědka P. S., který mohl prokázat, že stěžovatel střelnici navštívil před zkoumanou událostí, přičemž soudy o obsahu jeho výpovědi věděly, neboť byl slyšen v přípravném řízení postupem dle § 158 odst. 5 trestního řádu. K tomuto došlo za situace, kdy soudy použily coby hlavní důkaz pachovou zkoušku spolu s určitým řetězcem nepřímých důkazů, žádný ze svědků však se stěžovatelem o dané události nemluvil a žádná ze svědeckých výpovědí důkaz pachovou zkouškou nepodporuje. Dle stěžovatele se tak nepodařilo prokázat časovou souvislost mezi dobou zanechání jeho pachových stop na zbraních nalezených na místě činu a pravděpodobnou dobou spáchání daného činu. Nelze tak učinit zcela spolehlivý závěr o tom, zda byl vůbec v inkriminované době na místě činu a zda byl střelcem na některého z poškozených. Stěžovatel vytýká obecným soudům také, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka pprap. K., který jako jeden z prvních hovořil s vojáky základní služby o zjišťovaných detailech, takže byl dobře informovanou osobou, od které mohly tyto podrobnosti pocházet. Nebylo tedy možno stavět svědectví P. V. na roveň osoby zcela spolehlivě informované o průběhu posuzovaného děje jen od spoluodsouzeného P. N., protože tento svědek měl reálnou možnost získat detailní informace z různých míst a od různých osob, resp. od osob zcela odlišných od odsouzených. K tomu doplnil, že svědectví P. V. je svědectví pouze z doslechu, jedná se o nepřímý a odvozený důkaz. V souvislosti s uvedenými námitkami stěžovatel upozorňuje na zásadu in dubio pro reo, jež má dle stěžovatele platit tím spíše, jestliže se obecné soudy nevypořádaly s tzv. opomenutými důkazy, jak jim to ukládá § 125 odst. 1 trestního řádu, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Kromě toho stěžovatel pokládá nevyslechnutí jím navrhovaných svědků, kdy odvolacímu soudu nic nebránilo tyto svědky osobně vyslechnout, za porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti vyplývající z § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně namítá porušení § 2 odst. 5 trestního řádu v důsledku toho, že obecné soudy opřely svá zjištění pouze o důkazy přímé, samotnou identitu obžalovaných jako pachatelů posuzovaného trestného činu však prokazovaly v podstatě jen hodnocením celého komplexu nepřímých důkazů. Stěžovatel má přitom za to, že celkový rozsah dosud provedených důkazů netvoří ve svém souhrnu logickou a ničím nenarušovanou vzájemně se organicky doplňující soustavu, zvláště poukazuje-li na váhu výpovědí svědků P. V. aj. P.. Konečně, dle názoru stěžovatele, obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost zjišťování okolností týkajících se pistole tovární značky ČZ 75D, výrobní číslo E 9348, zajištěné u svědka V. K., o níž bylo zjištěno, že šlo o zbraň pocházející z místa činu. Krajský soud měl sice původně v úmyslu zjišťovat, prostřednictvím zvláštního útvaru policie "ÚOOZ", jakými cestami se zbraň dostala do rukou tohoto svědka, když mu ale byla doručena zpráva o neprovedení požadovaného šetření, soud se s tím spokojil a netrval dále na svém původním záměru. Přestože na tuto skutečnost stěžovatel v průběhu odvolacího řízení poukazoval, odvolací soud se tím nezabýval. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem obvykle rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v jeho trestní věci se obecné soudy nevypořádaly důsledně s podanými důkazními návrhy, především s návrhem na výslech svědka P. S, který se dle jeho názoru mohl vyjádřit k tomu, že již před zkoumanou událostí navštívil předmětnou střelnici a mohl tam tedy zanechat pachové stopy, a svědka pprap. K.jenž by mohl zpochybnit výpovědi svědků P. V. a J. P., neboť podrobnosti o spáchaném trestném činu mohly pocházet právě od tohoto svědka. Neprovedením těchto důkazů postupovaly oba obecné soudy v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Dále stěžovatel napadá způsob hodnocení důkazů oběma soudy s tím, že celkový rozsah provedených důkazů (přímých i nepřímých) netvoří ve svém souhrnu logickou a ničím nenarušovanou, vzájemně se doplňující organickou soustavu.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel prostřednictvím svého obhájce v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Provedení důkazů, jejichž absenci stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, navrhoval již v řízení před nalézacím soudem. Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele byly splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

Dle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), součástí soustavy obecných soudů není (čl. 91 Ústavy ČR) a do rozhodování těchto soudů - ať jde o otázky vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výkladu "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ - zpravidla není oprávněn zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Přezkoumání dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně tehdy, když v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.

Ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 trestního řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je - mimo jiné - vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.

Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně provedl celkem v deseti jednacích dnech ve svém řízení velmi podrobné dokazování, nepřevzal pouze důkazy získané v průběhu vyšetřování, nýbrž vyslechl řadu svědků v přípravném řízení neslyšených, a to i k návrhům stěžovatele, opatřil množství listinných důkazů, doplnil znalecké posudky zpracované v přípravném řízení a sám vyžádal znalecký posudek z odvětví psychologie k posouzení věrohodnosti svědků P. V. a J. P., jejichž výpovědi představují zásadní nepřímé důkazy v posuzované trestní věci. Nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyhodnotil podrobně všechny ve věci provedené důkazy. Vzhledem k tomu, že výrok o vině stěžovatele je založen, s výjimkou zásadního přímého důkazu, kterým je pachová identifikace stěžovatele, především na důkazech nepřímých, soud velmi pečlivě analyzoval návaznost jednotlivých důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak i důkazů listinných, vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a zdůvodnil závěr, že důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený řetěz, uzavřený okruh důkazů, vedoucí k nezpochybnitelnému závěru o vině stěžovatele žalovaným skutkem.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnosti postupu řízení, dospěl k závěru, že řízení před nalézacím soudem bylo provedeno způsobem odpovídajícím zákonu, byla respektována všechna stanovená procesní pravidla, a to především ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a právo na řádné objasnění věci. Pokud se jedná o výrok o vině, ztotožnil se jak s rozsahem dokazování nezbytného pro meritorní rozhodnutí ve věci, tak i se způsobem hodnocení všech provedených důkazů soudem prvního stupně, který postupoval důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, a se skutkovými závěry nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění. Odvolací soud zdůraznil, že námitky, uplatněné stěžovatelem v odvolání, byly rozvedeny již v závěrečné řeči obhájce v řízení před soudem prvního stupně; s nimi se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, proto reagoval pouze na námitky, které směřovaly proti způsobu odůvodnění některých, v rozsudku nalézacího soudu obsažených pasáží, a to proti hodnocení stěžovatelem využitého práva ve věci nevypovídat a nevyhovění důkaznímu návrhu - vyšetření duševního stavu stěžovatele postupem podle ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu, a s těmito námitkami se vyrovnal. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny zákonné předpoklady pro uložení výjimečného trestu v horní polovině sazby modifikované v ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona, nebylo však soudem prvého stupně, který uložil stěžovateli a spolupachateli P. N. shodný doživotní trest odnětí svobody, spravedlivě diferencováno při rozhodování o trestech tak, aby uložené tresty odrážely alespoň povahu a závažnost předchozí jimi spáchané trestné činnosti, když míru zavinění každého z nich nebylo možno při absenci jejich výpovědí zohlednit. Z toho důvodu výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu zrušil a sám znovu rozhodl o uložení trestů odnětí svobody v rozdílné délce a tento výrok řádně odůvodnil.

Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko, uvedené v nálezu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 122), v němž se konstatuje, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Stěžovatel navrhoval v řízení před soudem prvního stupně výslech řady svědků a provedení dalších důkazů jiného druhu. Těmto důkazním návrhům soud prvního stupně ve zcela převažující části vyhověl. Pokud jde o výslechy svědků, zamítl (č. l. 1242) provedení výslechu pouze několika svědků, mezi nimi P. S. a pprap. K. Tyto neprovedené důkazy stěžovatel považuje za "opomenuté". Dle současné judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS dosud nepubl.) jde o případy tzv. opomenutých důkazů v takové procesní situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka žádná či pouze obecná a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26), neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého tímto důkazem nelze ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení. To však Ústavní soud neshledal. V posuzované věci soud prvního stupně nejprve konstatoval, že zamítl ty důkazní návrhy, které nesouvisely bezprostředně s projednávanou věcí a dále zamítl opakované provedení důkazů, když takové důkazy, zejména znalecké posudky o vyšetření duševního stavu stěžovatele, byly dostatečné a přezkoumatelné. V další části odůvodnění rozsudku pak podrobně rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že je zcela účelové tvrzení stěžovatele o jeho přítomnosti na střelnici, již mu měl potvrdit svědek P. S., v době přede dnem 12. 6. 2001, kdy tam mohl zanechat později nalezené pachové stopy. Soud v této souvislosti zdůraznil zejména výpověď svědka V. K., na jehož zbrani, předané na střelnici k prodeji asi měsíc před vraždou, byla nalezena jedna z pachových stop usvědčujících stěžovatele. Dále rozvedl další důkazy, z nichž dovodil jednoznačný závěr, že v tomto měsíčním období nemohl být stěžovatel na střelnici a střílet ze zbraně svědka V. K.. Velmi podrobně se nalézací soud zabýval rovněž věrohodností svědků P. V. a J. P., kterou měl zpochybnit stěžovatelem navrhovaný svědek pprap. K., který dle tvrzení stěžovatele mohl sdělit podrobnosti týkající se vraždy shora jmenovaným svědkům. Soud prvního stupně podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, na základě kterých dospěl k nezpochybnitelnému závěru o věrohodnosti svědků P. V. a J. P.a, a to včetně znaleckého posudku z odvětví psychologie. Z tohoto zdůvodnění vyplývá nadbytečnost výslechu svědků P. S. a pprap. K., kteréžto důkazní návrhy nalézací soud zamítl. Dle názoru Ústavního soudu to lze pokládat za odůvodnění odmítnutí návrhu, které je pouze adekvátní konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Namítá-li stěžovatel, že nalézací soud dále netrval na požadavku, aby policie zjistila, jak se zbraň z místa činu dostala do rukou svědka V. K., je třeba uvést, že soud sám v dané věci prováděl dokazování, které k žádnému konkrétnímu výsledku nevedlo, a kromě toho sdělení policie, že šetření nebylo možno provést, soud obdržel krátce před tím, než bylo prvostupňové řízení ukončeno. Jestliže tedy soud považoval další šetření za - s největší pravděpodobností - nepřínosné, a to za situace, kdy měl v úmyslu věc ukončit, nelze jeho postupu nic vytknout, nehledě na to, že takové rozhodnutí je plně věcí obecného soudu. Odvolací soud, který se plně ztotožnil se stanoviskem nalézacího soudu, neměl důvod se neprovedenými důkazy znovu blíže zabývat. I za této situace navíc velmi podrobně odůvodnil nedůvodnost návrhu na znalecké posouzení duševního stavu stěžovatele na základě jeho pozorování ve zvláštním oddělení nápravného zařízení ve smyslu ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu, popř. návrhu na opatření revizního znaleckého posudku ústavu podle ustanovení § 110 odst. 1 trestního řádu. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.

Ústavnísoud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů a skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. Právní závěry z něj vyplývající jsou v rozsudcích napadených ústavní stížností přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení vypořádal. Soudy obou stupňů se zabývaly i důkazními návrhy stěžovatele a jejich částečné neprovedení řádně zdůvodnily. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě. Nebylo zjištěno ani porušení ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, na něž poukazuje ústavní stížnost. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru