Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1177/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Zátor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Zástavní právo
žaloba/na určení
nemovitost
Obec
zastupitelstvo
starosta
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1177.11.1
Datum podání20.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 35 odst.1, § 84 odst.1, § 85 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1177/11 ze dne 2. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Zátor, se sídlem Zátor 107, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2011 č. j. 21 Cdo 202/2010-230 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2009 č. j. 56 Co 49/2008-192, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o určení, že "ze zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo", v němž vystupovala na straně žalobkyně. V ústavní stížnosti uvedla, že její žaloba byla postavena na základním tvrzení, že v daném případě nikdy neexistovalo písemné vyhotovení usnesení obecního zastupitelstva o tom, že obecní zastupitelstvo schvaluje vznik zástavního práva k nemovitostem, specifikovaným v ústavní stížnosti. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozovala absolutní neplatnost předmětné zástavní smlouvy. Aby mohly být hodnoceny provedené důkazy dle § 132 OSŘ způsobem, který provedly krajský a Nejvyšší soud, pak by, dle stěžovatelky, musela být prokázána existence listiny, tj. usnesení zastupitelstva, kterým údajně mělo být zřízení zástavního práva k obecnímu majetku schváleno. Dokazováním však existence takové listiny nebyla potvrzena. Stěžovatelka namítá, že nahrazení existence listiny výslechem svědků by přicházelo v úvahu jedině až v případě, kdy by bylo jisté, že tato listina vůbec někdy existovala a byla vydána. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího základního práva dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále uvádí, že podstatou její ústavní stížnosti je především otázka, zda právní názor obecných soudů, aplikovaný v napadených rozhodnutích, podle kterého obec zavazuje jakýkoli právní úkon starosty, který byl učiněný bez předcházejícího rozhodnutí zastupitelstva ve věcech, kdy takovéto rozhodnutí je nezbytné ze zákona, je v souladu s principy územní samosprávy, vyjádřené v čl. 101 Ústavy ČR.

Z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že zástavní smlouva č. 3493-03 k nemovitostem, uzavřená mezi obcí Zátor a Velkomoravskou bankou a. s. dne 17. 11. 1993, je neplatná a že stěžovatelka není zástavním dlužníkem, a že z uvedené zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k nemovitostem, specifikovaným v rozhodnutích. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 10. 9. 2007 č. j. 12 C 153/2003-114 určil, že z předmětné zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k předmětným nemovitostem. Žalobu, aby bylo určeno, že předmětná zástavní smlouva je neplatná, a aby bylo určeno, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobce) není zástavním dlužníkem, soud prvního stupně zamítl, neboť toto výslovné určení považoval za nadbytečné vzhledem k tomu, že logicky vyplývá z toho, že zástavní právo na základě smlouvy nevzniklo.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku o věci samé tak, že žalobu, aby bylo určeno, že z předmětné zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k předmětným nemovitostem, zamítl. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že uzavření předmětné zástavní smlouvy bylo zastupitelstvem stěžovatelky projednáno, že zastavení nemovitosti ve vlastnictví obce bylo schváleno a že podpisem zástavní smlouvy byl pověřen tehdejší starosta obce, Mgr. Š. Vzhledem k tomu, že dle názoru odvolacího soudu není důvod pochybovat o existenci dobré víry vedlejšího účastníka při uzavírání zástavní smlouvy, dospěl tento soud k závěru, že došlo k uzavření platné zástavní smlouvy k zajištění pohledávky věřitele za dlužníkem společností BISMARK, s. r. o., a že požadavek stěžovatelky na určení, že z předmětné zástavní smlouvy ze dne 17. 11. 1993 zástavní právo k předmětným nemovitostem nevzniklo, neobstojí.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl jako neopodstatněné. Uvedl, že skutková zjištění o tom, že uzavření zástavní smlouvy k poskytnutí záruky na úvěr pro společnost BISMARK, s. r. o., bylo zastupitelstvem projednáno, že zastavení nemovitosti ve vlastnictví obce bylo schváleno a že podpisem zástavní smlouvy byl pověřen tehdejší starosta obce, Mgr. Š., odvolací soud učinil z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů a z obsahu výpovědí svědků), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 OSŘ a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud důvodně akcentoval, že stěžovatelka zastavením nemovitostí sledovala své další majetkové zájmy (účast na podnikání společnosti BISMARK, s. r. o., v podobě tichého společenství za úplatu), jakož i to, že stěžovatelka ještě v roce 1997, tedy po 4 letech od uzavření zástavní smlouvy, její neplatnost při jednání se zástavním věřitelem - Velkomoravskou bankou a. s. nenamítala, a že do podání žaloby dne 15. 3. 2003 stěžovatelka neplatnost zástavní smlouvy pro absenci souhlasu obecního zastupitelstva nezpochybnila.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry soudu odvolacího a dovolacího, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak již uvedla v řízení před těmito soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Po přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se danou problematikou podrobně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Tvrzení stěžovatelky, o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže obstát. Odvolací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Dovolací soud se zabýval všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádal.

Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 nepovažuje v dané věci Ústavní soud za relevantní, neboť v nyní posuzované věci jde o odlišný případ. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 721/2000 se Ústavní soud zabýval případem, v němž si starosta obce vypůjčil částku 200.000,- Kč, tato částka nebyla vrácena, přičemž starosta obce zemřel a obec odmítla uvedenou částku vrátit. V tomto případě se však jednalo o situaci, kdy předmětem sporu nebyla otázka existence platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, jak je tomu v nyní posuzované věci, neboť bylo nepochybné, že takové rozhodnutí neexistuje. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že přijetí uvedeného konkrétního závazku (půjčky) nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního zastupitelstva a absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty. Ve věci nyní posuzované však obecné soudy vzaly, na základě provedeného dokazování, za prokázané, že uzavření zástavní smlouvy k poskytnutí záruky za úvěr bylo zastupitelstvem obce projednáno a že starosta obce byl pověřen k podpisu zástavní smlouvy. V ústavní stížnosti tak stěžovatelka předkládá pouze polemiku s právními závěry obecných soudů ohledně hodnocení důkazů o existenci souhlasu zastupitelstva obce k uzavření zástavní smlouvy.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se zabývaly všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nedošlo tedy k porušení Listiny v neprospěch stěžovatelky. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, neznamená to ještě důvod pro vyhovění její ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru