Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 117/04Usnesení ÚS ze dne 27.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.117.04
Datum podání27.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

116/1990 Sb., § 3

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 117/04 ze dne 27. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 117/04

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky L. G., zastoupené Mgr. M. R., advokátem , o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003 č. j. 49 Co 246/2002-106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavních kautel plynoucích z čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poté, co zrekapitulovala průběh před obecnými soudy v její občanskoprávní věci vedeného řízení, co do ústavněprávní argumentace v odůvodnění svého návrhu uvedla, že jmenovaný soud zamítl její žalobu, vycházeje z nesprávného právního názoru, dle něhož pokud nebyl ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do novelizace provedené zák. č. 302/1999 Sb., dán souhlas obecního úřadu, je tato absolutně neplatná (§ 3 odst. 4 cit. zák.). Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 ze dne 15. srpna 2001 a sp. zn. 23 Cdo 718/2003 (správně sp. zn. 28 Cdo 718/2003) ze dne 25. června 2003, konstruovaná na opačném právním posouzení dané problematiky a v návaznosti na svůj právní náhled na předmětnou otázku se domáhala, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nálezem zrušil.

Označený soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vývody stěžovatelky odmítl s odkazem na to, že jí uváděná rozhodnutí se z pohledu časového vztahují na odlišné skutkové situace, na což stěžovatelka reagovala replikou, v níž setrvala na svém přesvědčení o tom, že předkládané judikáty na její případ v plném rozsahu dopadají.

Ústavní soud přezkoumal obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 6 C 715/2000 a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O naznačený případ interpretace a z ní vyvozené aplikace jednoduchého práva se v dané věci evidentně nejedná.

Se zřetelem na předestřenou spornou otázku a rozhraničení kompetencí je třeba zdůraznit, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§ 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Pro posuzovanou věc relevantní většinová rozhodovací praxe Nejvyššíhosoudu přitom vychází z právního názoru, dovozujícího, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. prosincem 1999 v režimu zák. č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 2. prosince 1999) bez předchozího souhlasu obecního úřadu (§ 3 odst. 2 věta druhá a třetí), je ve smyslu jeho § 3 odst. 4 s odkazem na § 39 obč. zák. od počátku neplatná, přičemž právě stěžovatelkou uváděné judikáty od tohoto výkladu se odchylující, resp. první z nich, byl podnětem k postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.), který o ní rozhodl rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 ze dne 20. ledna 2004 (publikovaným pod pořadovým číslem 68 in: Soudní judikatura č. 4/2004, str. 263 a násl.) tak, že na své jinak konstantní judikatuře stran daného právního názoru setrval (shodně potom rozsudek sp. zn. 26 Cdo 809/2002 ze dne 4. února 2004, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1581/2002 ze dne 30. dubna 2004, usnesení sp. zn. 25 Cdo 1828/2003 ze dne 21. července 2004 a další). Citovaný rozsudek velkého senátu je založen na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném koherentním základě, pročež na jeho rozhodovací důvody, s nimiž se Ústavní soud v plném rozsahu ztotožňuje, postačí pro stručnost odkázat.

Vycházeje z uvedeného, bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení se podává [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 27. října 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru