Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1164/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1164.14.1
Datum podání27.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1164/14 ze dne 14. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůry (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COOP Beskydy, spotřební družstvo, se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 283/13, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově - Město, Svornosti 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2961/2013-204, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 9. 2012 č. j. 26 C 151/2008-150 zčásti vyhověl žalobě žalobkyně JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve věci náhrady nemajetkové újmy (kterou měla utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 163/1994 došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě).

Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 17 Co 518/2012 183 rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil, zčásti jej změnil tak, že žalobu zamítl, a zčásti jej zrušil, neboť o uplatněném nároku již bylo pravomocně rozhodnuto.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolací řízení o dovolání žalobkyně zastavil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ji zkrátil v možnosti spravedlivého projednání věci, když se vadně vypořádal s otázkou dalšího uplatňování práva na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup poté, co došlo ke sloučení s jinou právnickou osobou. Odkaz na závěr stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, že právo na náhradu nemateriální újmy je právem ryze osobní povahy, které nepřechází na dědice zemřelé fyzické osoby či na právní nástupce osoby právnické, má stěžovatelka za nepřípadný, neboť toto stanovisko se "problematiky nástupnictví právnických osob" relevantně nevěnuje. Rozšíření nemožnosti přechodu nároku i na osoby právnické nemá podle jejího názoru oporu v zákoně ani v dosavadní judikatuře.

K tomu stěžovatelka dodává, že byť po právní stránce došlo fúzí sloučením k zániku JEDNOTY, spotřebního družstva ve Frýdku-Místku, fakticky všichni členové tohoto družstva jsou členy takto vzniklé právnické osoby a v jejím statutárním orgánu figurují i členové statutárního orgánu právnické osoby původní. Fúze sloučením byla připravována za účelem zlepšení postavení členů obou družstev, resp. zvýšení konkurenceschopnosti družstva, a nikoli proto, aby zanikaly nároky jednoho z fúzovaných družstev. Nejde tedy o situaci, kterou je možno přirovnat k úmrtí fyzické osoby či např. k zániku právnické osoby, kupříkladu po splnění rozvrhového usnesení v konkursu či po provedené likvidaci, a nelze ani přehlédnout, že i v kompenzačním řízení vznikají neodůvodněné průtahy řízení, jestliže běží již od roku 2008. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nemohla s fúzí vyčkávat další řadu let, až se s danou věcí vypořádají obecné soudu všech stupňů.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí orgánů státu. Proto se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv, a vycházel z toho, že toto tvrzení spojuje s tím, že o dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodl, aniž se jím zabýval věcně.

Ústavní soud zaznamenává především, že napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje srozumitelné a vyčerpávající odůvodnění, proč v řízení nelze nadále pokračovat.

Nejvyšší soud vycházel z nesporných zjištění, že žalobkyně JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, zanikla v důsledku fúze sloučením s družstvem Jedność, spotřební družstvo, přičemž nástupnickým subjektem se stala stěžovatelka (družstvo Jedność, spotřební družstvo, jehož obchodní firma od 1. 1. 2014 zní COOP Beskydy). Původní žalobkyně byla ke dni 1. 1. 2014 vymazána z obchodního rejstříku.

Nejvyšší soud pak adekvátně připomenul rozhodný rámec podústavního práva (ustanovení § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř., které podle § 243c odst. 1 o. s. ř. přiměřeně platí pro dovolací řízení), a na argumentovaném základě (opíraje se o závěry obsažené ve stanovisku vlastního občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v části III., bod 1.) dovodil, že právo na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup je právem ryze osobní povahy, které stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění nepřecházejí na dědice zemřelé fyzické osoby, stejně jako na právní nástupce osoby právnické.

Pak vskutku - vzhledem k tomu, že právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup zánikem právnické osoby zaniká - platí, že povaha projednávané věci neumožňuje, aby bylo v dovolacím řízení pokračováno. Pakliže Nejvyšší soud podle § 243b o. s. ř. a § 107 odst. 5 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil, nelze takový postup identifikovat s nepřípustným odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae).

Relevanci postrádají stěžovatelčiny úvahy o totožnosti personálního substrátu, a relevantní význam postrádají též stěžovatelkou proklamované ekonomické záměry předmětné fúze a její časový kontext.

Ústavní soud tedy ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečným a přesvědčivým způsobem podle ustanovení § 169 o. s. ř. odůvodněno a závěru Nejvyššího soudu v něm obsaženému nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu ve věci stěžovatelky překročil hranice ústavnosti a tedy nezbývá než uzavřít, že v dané věci splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu nejsou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Stojí za zaznamenání, že je k dispozici i závěr stěžovatelce přísnější; jestliže je správný úsudek, že stěžovatelka není v dané věci právním nástupcem původní žalobkyně v řízení před obecnými soudy, pak logicky není ani k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována; důsledkem toho je, že její ústavní stížnost třeba odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh "podaný někým zjevně neoprávněným".

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru