Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 116/97Nález ÚS ze dne 09.10.1997K dražbě, postavení licitátora a ústavní ochraně vlastnického práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDražba
vlastnické právo/přechod/převod
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/9 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.116.97
Datum podání03.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132

427/1990 Sb., § 4 odst.3, § 4 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 116/97 ze dne 9. 10. 1997

N 125/9 SbNU 147

K dražbě, postavení licitátora a ústavní ochraně vlastnického práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele S., spol. s r. o., zastoupeného

JUDr. M. N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1.

1997, sp. zn. 2 Cdon 123/96, a rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 17 Co 432/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), která i jinak splňovala formální podmínky

předepsané zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1

písm. a), 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 1997 a rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 1995 a tvrdil, že

těmito rozhodnutími obecné soudy v jeho občanskoprávní věci vedené

před Okresním soudem v Semilech (pod sp. zn. 6 C 17/93), jako

orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo

vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

S poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy blíže popsané

a označené nemovitosti nabyl (v rámci malé privatizace) v dražbě,

zdůraznil, že oba zmíněné obecné soudy (Nejvyšší soud ČR ve věci

rozhodoval jako soud dovolací) tím, že odepřely soudní ochranu

jeho vlastnictví k části vydražených nemovitostí (k pozemkovým

parcelám č. 704/1, 704/2 a 704/3 kat. úz. H.) porušily zákon co do

způsobu nabývání vlastnictví k věcem vydraženým ve veřejné dražbě

(§ 132 odst. 1 o. z., zák. č. 427/1990 Sb. ve znění zák. č.

541/1990 Sb.) a v podrobném zdůvodnění své ústavní stížnosti

dovozoval, že v průběhu samotné dražby nedošlo ke změně vyvolávací

ceny dražené provozní jednotky (šlo o Vinárnu pod Čerťákem v H.),

tato ve smyslu zákonných ustanovení před zahájením dražby a ve

lhůtě zákonem stanovené (4 odst. 6 zák. č. 427/1990 Sb.) byla

popsána (v tzv. provozní kartě) nejen jako dům čp. 272, ale též

(dle výpisu z evidence nemovitostí - LV č. 13 obce H.) jako

provozní jednotka spolu s k ní přináležejícími loukami (č. parc.

704/1 - 3); takto také jako jeden celek byla oceněna a dražena.

Jestliže stěžovateli byl po dražbě odepřen zápis jeho vlastnictví

ke zmíněným loukám s tvrzením, že tyto nemovitosti krátce před

dražbou byly převedeny na město H., je posléze uvedené tvrzení bez

jakéhokoliv právního významu a na tom, že i sporné louky v dražbě

do svého vlastnictví nabyl, nemůže nic změnit; navrhl proto, aby

Ústavní soud obě označená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Účastník tohoto řízení, Nejvyšší soud ČR, podáním předsedy

senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.), se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.) vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl

a své stanovisko odůvodnil tvrzením, že vlastnictví k věcem

vydraženým při prodeji ve veřejné dražbě (ve smyslu zák. č.

427/1990 Sb.) se nabývá na základě skutečnosti stanovené zákonem

(§ 132 odst. 1 o. z.), tj. v posuzované věci příklepem licitátora;

pokud pak jde o sporné louky (jak byly označeny již dříve),

shledal dovolací soud správná a dostatečná skutková zjištění

odvolacího soudu, totiž že - podle protokolu vydražené provozovny

"Vinárna pod Čerťákem", sepsaného ihned po dražbě - předmětem

dražby (bez ohledu na dříve pořízenou provozní kartu) byly toliko

dům čp. 272 v H. spolu s pozemkem parc. č. 211, na níž dům stojí;

neshledal proto předseda dovolacího senátu vývody ústavní

stížnosti důvodné, a proto navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vedlejší účastníci svá

práva z vedlejšího účastenství plynoucí (§ 76 zák. č. 182/1993

Sb.) v řízení o ústavní stížnosti - ač k jejich uplatnění vyzváni

- neuplatnili.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyjádření předsedy

senátu dovolacího soudu, tak - a to především - z obsahu spisu

Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 6 C 17/93), který si Ústavní

soud vyžádal, vyplývá, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy

zcela odpovídá důkazům, které v řízení před nimi byly provedeny,

a že tedy, co do procesní stránky věci a způsobu vyhodnocení

provedených důkazů, nelze obecným soudům ani z ústavně právních

hledisek nic podstatného vytknout, zejména jestliže obecné soudy

co do skutkové stránky věci svá rozhodnutí přiměřeným a zákonu

odpovídajícím způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.);

ostatně v tomto směru ani stěžovatel sám námitky nevznesl. Podle

zmíněných skutkových zjištění především obecného soudu I. stupně

k prodeji ve veřejné dražbě byla skutečně původně - za vyvolávací

cenu 2 869 000,- Kčs - nabídnuta dražba celé provozní jednotky

"Vinárna pod Čerťákem", tedy dražba domu čp. 272 spolu s pozemkem

č. parc. 211 a dalšími pozemky (loukami), jak již dříve byly

označeny, a takto popsaná jednotka byla také pojata do seznamu

provozní jednotky (§ 4 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb.), tzv.

provozní karty a tato po zákonem stanovenou dobu 30ti dnů (§ 4

odst. 6 cit. zák.) byla také dána v obecnou známost vyvěšením na

úřední desce města H..

Veřejná dražba (dle části druhé cit. zák.) však proběhla za

změněných podmínek; z dražební nabídky ještě před dražbou byly

totiž sporné pozemky - louky k žádosti města H. vyňaty (a posléze

hospodářskou smlouvu č. 6/10-91 ze dne 29. března 1991 - bezplatně

převedeny na město H.), za nedodržení zákonem stanovené lhůty byl

seznam dražené provozní jednotky (provozní karta) v tomto smyslu

upraven (nahrazením novým seznamem bez uvedení luk) a licitátor

před zahájením dražby podle upraveného seznamu "upozornil na změnu

ve výměrách pozemků a ohlásil, v čem ke změně došlo, a to jak

v uvedení čísel parcel pozemků, tak rozsahu výměry" (č. l. 117

spisu okresního soudu). Z takto zjištěného skutkového základu

projednávané věci obecné soudy II. a III. stupně (na rozdíl od

obecného soudu I. stupně) dovodily, že předmětem dražby "Vinárny

pod Čerťákem" byl toliko dům čp. 272 spolu s pozemkem č. parc.

211 (tj. bez sporných pozemků dalších) a že stěžovatel (v řízení

před obecnými soudy žalobce) v této dražbě dne 13. dubna 1991 do

svého vlastnictví příklepem licitátora nabyl toliko tyto

nemovitosti, neboť další pozemky (sporné louky) "nebyly

licitátorem nabídnuty k dražení" (odvolací soud č. l. 139)

a "skutečnost, že mělo k vydražení těchto pozemků (sc. sporných

luk) dojít (ve smyslu ust. zák. č. 427/1990 Sb. a zák. č.

500/1990 Sb.), nemůže nic měnit na tom, že k jejich vydražení

nedošlo a že tedy není doložena skutečnost, která je podle

občanského zákona právním důvodem nabytí vlastnictví" (dovolací

soud č. l. 166v); dovolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku

odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (č. 69/1995 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byly podmínky a způsob

nabývání vlastnictví k věcem vydraženým ve veřejné dražbě vyloženy

(mimo jiné) v tom smyslu, že "skutečností stanovenou zákonem" (§

132 odst. 1 o. z.) je udělení příklepu licitátora, s nímž je ze

zákona spojeno nabytí vlastnictví k vydraženým věcem.

Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů

II. a III. stupně je (z hlediska ústavně zaručených základních

práv a svobod) založena bez bližšího zdůvodnění na tvrzení, že

tato rozhodnutí porušují "ústavní právo (plynoucí z) čl. 11

Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo

vlastnit majetek, vlastnické právo má stejný zákonný obsah

a ochranu"; toto tvrzení však zcela přehlíží, že již s ohledem na

obsah spisu obecného soudu (sp. zn. 6 C 17/93 Okresního soudu

v Semilech) a koneckonců i s ohledem na samotné žalobní žádání

stěžovatele, vzhledem k tvrzení žalovaných, se jeví jako sporné

(tj. v době zahájení řízení nekonstituované) a že je proto třeba

na ně vztáhnout zásadu již dříve Ústavním soudem vyloženou

v nálezu ve věci III. ÚS 23/93 (rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck

Praha, 1994), dle níž větu "každý má právo vlastnit majetek" je

třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce

adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné

činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit, že

(v důsledku toho) pod ústavní ochranu spadá toliko vlastnické

právo již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně a že pouhý

spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako

takového in concreto má býti teprve zjištěna, nebo takové právo

samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn býti

nemůže; posuzováno již z tohoto hlediska je očividné, že

stěžovatelem uplatněné námitce protiústavnosti údajně plynoucí

z porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod přisvědčit

nelze, neboť jeho vlastnické právo (k loukám jako pozemkům parc.

č. 704/1-3) v okamžiku zahájení řízení se jevilo jako sporné.

Nadto je třeba dodat, že podle konstantní judikatury Ústavnímu

soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993

Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší

posuzovat zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů

(II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck

1995) a že z hlediska svého ústavního postavení (a z něj plynoucí

pravomoci) může Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad činností obecných soudů jen za splnění zvláštních

podmínek (III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5, III. ÚS 44/93

- rozhodnutí č. 31, III. ÚS 13/94 - rozhodnutí č. 34 a další in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1., C. H. Beck Praha, 1994); tyto zvláštní podmínky však ve věci

posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.

V řízení před obecnými soudy domáhal se stěžovatel ochrany

svého tvrzeného vlastnického práva určovací žalobu [§ 80 písm. c)

o. s. ř.], jíž toto jeho právo (ke sporným nemovitostem) mělo být

výrokem obecného soudu určeno; jeho žalobní žádání (petit) bylo

zcela přesné, určité a srozumitelné a jím také obecné soudy byly

vázány (§ 79 odst. 1 al. 1, § 153 odst. 2 o. s. ř.). V takto:

vymezeném rámci řízení (zásad rozhodování) jeví se však převážná

část tvrzení stěžovatele, co do zákonem stanovených kautel před

samotnou dražbou, jako zcela nerozhodná. Podle obsahu spisu jeví

se nanejvýš pravděpodobné, že posuzovaná dražba dne 13. dubna

1991, při níž byla dražena provozní jednotka "Vinárna pod

Čerťákem", neodpovídala všem podmínkám stanoveným zákonem (změna

v rozsahu nemovitostí popsaných v seznamu provozní jednotky

- § 4 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb., zřejmě bez souhlasu

oprávněného zástupce vlastníka, tj. Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci, nerespektování zákonem

stanovené lhůty při změně dříve stanovených podmínek - § 4 odst.

6 písm. cit. zák. apod.) a že i průběh samotné dražby mohl vyvolat

důvodné pochybnosti jednak stran regulérnosti samotné dražby,

jednak v tom, co je vlastně jejím předmětem; lze proto připustit,

že v průběhu vlastní dražby mohl stěžovatel před příklepem

licitátora jednat v omylu (§ 49a o. z.); (srov. též výpověď

stěžovatelova jednatele K. z č. l. 117v) tato okolnost sama o sobě

však podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže zvrátit skutečnost,

že samotná (příp. zákonným podmínkám neodpovídající) dražba týkala

se výlučně a toliko (ve vztahu k původnímu seznamu provozovny)

části provozní jednotky (tj. bez sporných pozemků) a že ani

případný omyl stěžovatele jako vydražitele nemůže založit jeho

vlastnické právo k věcem, které ve skutečnosti předmětem dražby

nebyly, a to bez ohledu na to, zda následně z dražby vyňaté

nemovitosti platně či neplatně přešly (a v jakém právním režimu)

na jiný právní subjekt (město H.).

Za této situace je ovšem zcela nerozhodné i stěžovateli

příznivé stanovisko či procesní návrh státu, České republiky,

někdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho

privatizaci (č. l. 112 - 114, 129, 130, 161 spisu o. s.), neboť

toto stanovisko vychází sice z původního záměru státu (dle

rozhodnutí ze dne 20. března 1991, čj. 1350/1991), na jehož

základě spolu s domem čp. 272 a parc. č. 211 měly být draženy též

další pozemky (sporné louky); k vydražení těchto dalších pozemků,

z důvodů již dříve zmíněných, nedošlo a v důsledku toho

vlastnictví k nim na stěžovatele nepřešlo a za okolností

zjištěných obecnými soudy ani přejít nemohlo.

Na těchto závěrech nemůže posléze nic změnit ani jinak

správné tvrzení stěžovatele, že totiž licitátor dražby je toliko

organizátorem dražby bez vlastní meritorní rozhodovací pravomoci,

k čemuž však dlužno dodat, že jde o organizátora, vystupujícího

při dražbě v intencích toho, v jehož prospěch se dražba koná

a zejména, že jeho případné vykročení z daných instrukcí může mít

sice různé právní následky, nemůže však nikdy vést k založení

vlastnictví vydražitele k věcem, které jako dražené nebyly

představeny (k dražbě nabídnuty). Způsoby nabývání vlastnictví

dané ustanovením občanského zákona (§ 132) samy o sobě nespadají

pod ústavně právní ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; plyne to nejen ze

zásad v dřívějších nálezech Ústavního soudu již vyložených, ale

i z toho, že jde toliko v obecné rovině o zákonem stanovený výčet

hmotněprávních podmínek, za nichž lze vlastnictví platně nabývat

a jejichž splněním (dovršením) konkrétní vlastnictví teprve

vzniká.

V tomto světle jeví se již jako zcela nadbytečné zabývat se

dalším tvrzením stěžovatele pokud jde o právní povahu dražby,

resp. způsobu, kdy, čím a v důsledku čeho v dražbě přechází na

dražitele vlastnictví k vydražené věci, totiž zda při veřejné

dražbě jde o smlouvu (mezi "prodávající státní organizací"

a vydražitelem) nebo o důsledky příklepu jako jiné skutečnosti

stanovené zákonem (§ 132 odst. 1 o. z.); ostatně tato námitka

postrádá v posuzované věci jakýkoli ústavněprávní aspekt, a proto

již z této povahy věci - z důvodů již zmíněných - jde o právní

problematiku zcela vyhrazenou k posouzení obecným soudům; proto se

jí, obdobně jako dalšími námitkami vztahujícími se k otázkám

spojeným s nabýváním vlastnictví k draženým věcem, Ústavní soud

nezabýval.

Protože v posuzované věci nebyla v procesním postupu obecných

soudů a jejich rozhodnutích shledána ani jiná pochybení ústavní

stížností nevytýkaná, ze všech již vyložených důvodů byla

posuzovaná ústavní stížnost shledána jako nedůvodná a o ní jako

o takové bylo rozhodnuto zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb.), jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 9. 10. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru