Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1157/08 #2Usnesení ÚS ze dne 16.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
dovolání/otázka zásadního právního významu
konkurz a vyrovnání
družstevní záložna
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1157.08.2
Datum podání07.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 109, § 15b, § 16, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, č.j. 25 Cdo 5074/2007-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 386, 387/2003-248, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2002, č.j. 41 C 520/2002-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí přiznání částky 2 189 065 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten - spolu s dalšími žalobci, jejichž žaloby byly spojeny ke společnému řízení - spatřoval v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny (dále jen "I. DZ"), na kterou byla v důsledku neuspokojivé hospodářské situace uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobcům jako členům I. DZ tak měla vzniknout škoda, která spočívá v nemožnosti disponovat peněžními prostředky vloženými do I. DZ, a to ve výši vkladů, k nimž přirůstá úrok z prodlení.

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem žaloby (včetně stěžovatelovy) zamítl (výrok I. sub písm. D) a usnesením ze dne 12. 12. 2002, č.j. 41 C 520/2002-24, rozhodl s poukazem na § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, že pokud se stěžovatel domáhal "zaplacení příslušenství, v této části se žaloba odmítá a jednáno bude nadále pouze ohledně zaplacení žalované jistiny" (výrok IV.).

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v části meritorního výroku týkajícího se stěžovatele jako věcně správný potvrdil (podle § 219 o. s. ř.) a jeho výše zmiňované usnesení co do výroku IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok I.).

Oba soudy především vycházely z toho, že žaloba je předčasná z důvodu neprokázaného vzniku škody, kterou proto nelze ani v době vyhlášení rozsudku vyčíslit. Jestliže žalobci "presumují", že "výsledek zákonných procesů (nucená správa, konkurs či likvidace) bude takový, že jednotliví členové přijdou o všechny své prostředky, které si v záložnách uložili", jde o úvahu "předčasnou", neboť "jak správce tak likvidátor mohou do majetku záložny vymoci řadu prostředků, bude se měnit hodnota konkursní podstaty, likvidačního zůstatku a zatím není ani zřejmé, kolik bude jednotlivým členům následně vyplaceno". Z aktuálního "stavu účtů jednotlivých žalobců" výše škody nevyplývá. Odvolací soud dodal, že "za škodu nelze považovat okolnost, že žalobci nemohou disponovat svými vklady v záložně, neboť nemožnost dispozice s nimi není majetkovou újmou a tedy škodou".

Usnesení o odmítnutí části žaloby stěžovatele odvolací soud zrušil, jelikož dotčené příslušenství uplatněného nároku bylo podle jeho názoru již v žalobě "řádně specifikováno", v důsledku čehož postup soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. nebyl opodstatněný.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na vlastní rozsudek ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30, pod C 2822, usnesení ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1863/2004, a usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 28/2005, resp. na tam formulovaný závěr, že odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo - a již nemůže být - uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.

Shodně Nejvyšší soud odůvodnil usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Co 28/2005, kterým - samostatně - jako nepřípustné odmítl [srov. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] dovolání dalších žalobců proti témuž rozsudku Městského soudu v Praze.

V ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal, že:

1. Lze sice obecným soudům přisvědčit, že "jednotliví poškození členové družstevních záložen nejsou schopni přesně vyčíslit výši vzniklé škody, neboť před ukončením prohlášeného konkurzu na družstevní záložnu není zřejmé, jaká částka bude klientům z konkurzní podstaty vyplacena a o jakou částku se tedy jejich vzniklá škoda v konečném důsledku poníží", avšak "nelze se ztotožnit s názorem, že jednotliví poškození, a tedy i stěžovatel neunáší své důkazní břemeno v tom směru, že škoda vůbec vznikla". Podle zprávy správce konkurzní podstaty I. DZ ze dne 1. 3. 2008 totiž "lze předběžně odhadovat výtěžek konkurzu ve výši cca 6,5% hodnoty uznané pohledávky konkurzních věřitelů" a podobné "kvalifikované odhady" bylo možno učinit již dříve. Stěžovatel připouští, že vydání mezitímního rozsudku [§ 152 odst. 2 o. s. ř.], jímž by soud vyslovil opodstatněnost uplatněného nároku co do základu a "následně vyčkal jejího přesného vyčíslení", nebo přerušení řízení [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] do "vyřešení konkurzu I. DZ, neboť toto probíhající konkurzní řízení je řízením o předběžné otázce", bylo "toliko fakultativní možností procesního postupu soudu", na nějž "neměl zákonný nárok", avšak současně dovozuje, že "takový procesní postup by byl zajisté vhodnější".

2. Soud prvního stupně poté, co byl předvolán "k jednání na den 12. 12. 2002 ve věci sp. zn. 41 C 524/2002", jej do uvedeného dne nevyrozuměl, zda jeho omluvu "akceptuje, či nikoliv, a zda se tedy jednání bude konat i v nepřítomnosti", a přesto téhož dne vydal usnesení, kterým věc sp. zn. 41 C 524/2002 spojil do věci sp. zn. 41 C 520/2002, a usnesení mu nedoručil, ač tak bylo třeba pro vedení řízení. Poté soud konal ústní jednání ve věci sp. zn. 41 C 520/2002, k němuž jej však řádně neobeslal (byl předvolán k ústnímu jednání ve věci sp. zn. 41 C 524/2002), a tím mu nebyl poskytnut "dostatek času k přípravě na jednání a u tohoto jednání pak vyhlásil rozhodnutí".

3. Soudy se "doposud řádně nevypořádaly" s jím vznesenou námitkou podjatosti senátu odvolacího soudu, jelikož Městský soud v Praze nepředložil věc k rozhodnutí soudu nadřízenému (§ 15b odst. 1 o. s. ř.), nýbrž postupoval s poukazem na § 15b odst. 2 o. s. ř.

4. V dovolacím řízení nastaly průtahy, které byly způsobeny "jednoznačně chybným postupem Obvodního soudu pro Prahu 1".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ve věci sp. zn. III. ÚS 1649/07 posuzoval Ústavní soud obdobné námitky obsažené v ústavní stížnosti jiných žalobců ve stěžovatelově věci proti týmž rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2002, č.j. 41 C 520/2002-18, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 386, 387/2003-248), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Postačí připomenout, že zde Ústavní soud uvedl, že: "obecné soudy správně dovodily, že v době jejich rozhodování se dosud majetek stěžovatelů nezmenšil a nebylo tedy možno výši škody objektivizovat. Pokud by soudy vycházely z právního názoru stěžovatelů, že škoda vznikla ve výši jejich vkladu v I. Družstevní záložně, předjímaly by tím výsledek konkursního řízení a stanovení výše škody by bylo nepřípustnou spekulací. V otázce pojmu škody zaujal Ústavní soud již dříve stanovisko, které je v souladu s obecnou teorií civilního práva a od kterého se nemíní odchýlit, totiž, že "občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za dané situace stěžovatelé, jako žalobci, nemohli podle obecné zkušenosti vyčíslit škodu, která jim vznikla; pokud by soudy prováděly v tomto směru jakékoli dokazování, jednalo by se o přepjatý formalismus, jehož výsledkem by opět mohlo být jen zjištění, že škodu zatím vyčíslit nelze (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 65/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za tohoto stavu nelze napadené rozsudky úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud je při jejich přezkoumání oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda těmito rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů a mezi jejich skutkovými zjištěními a závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou jasně a přesvědčivě odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jsou plně přijatelná."

Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech; kromě rozhodnutí, na něž odkázal dovolací soud (obou usnesení vydaných v rámci dovolacího přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 386, 387/2003-248), lze uvést rozsudek ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 31, C 3030 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 712/04 odmítl), usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, usnesení ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, usnesení ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2402/2004, usnesení ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004, usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 454/2005, a usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 283/2006.

Co do věcných námitek stěžovatele - ve smyslu řečeného - je namístě i v posuzované věci závěr, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavního soudu zjevně neopodstatněná rovněž.

Hodnoceno z výše uvedených hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému rozsudku odvolacího soudu nelze nic vytknout ani ve vztahu ku stěžovatelovým námitkám procesní provenience.

Nedostatek doručení usnesení o spojení věcí (§ 112 odst. 1 o. s. ř.) nelze považovat za vadu jakkoli relevantní, jestliže žalobci (včetně stěžovatele) byli k jednání konanému dne 12. 12. 2002 soudem předvoláni s označením původní věci, resp. pod spisovou značkou před spojením věcí. Úsudek, že stěžovateli "nebyl dán dostatek času k přípravě na jednání", nelze založit na formální okolnosti, že předvolání odkazovalo na "původní" spisovou značku; podmínky poskytnutí dostatečného "času k přípravě" se tím nikterak nezměnily.

Také výhrady stěžovatele proti postupu odvolacího soudu ohledně jím vznesené námitky podjatosti rozhodujících soudců obstát nemohou; tím, že nepředložil věc k rozhodnutí nadřízenému soudu (§ 15b odst. 1 o. s. ř.), soud nevybočil ze zákonného rámce, postupoval-li podle § 15b odst. 2 o. s. ř., jestliže nic nenaznačuje, že zde zakotvené podmínky nebyly splněny. Ostatně z pohledu věcného stěžovatel zde uplatňoval námitky, jež tím, že vycházely zejména z kritiky postupu spočívajícího ve společném projednání všech odvolání a údajné nedostatečnosti poučení o jeho procesních právech a povinnostech, nebyly námitkami, jež by mohly být způsobilé vést k vyloučení soudců z projednání věci předmětné (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.). Ke zmatečnostní vadě uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (že rozhodoval vyloučený soudce) by pak soud dovolací mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tato podmínka splněna nebyla.

Co do usnesení, kterým dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345), podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.)". Dovolací soud nadto dostatečně (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil, proč rozhodnutí odvolacího soudu znaky rozhodnutí zásadně právně významného nemá, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 459/04; dostupné z http://nalus.usoud.cz).

Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu námitka délky trvání dovolacího řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny; ta by totiž mohla být - v situaci řízení již ukončeného - relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07).

Sama existence průtahů ve skončeném (dovolacím) řízení k odstranění v něm vydaných (vydaném) rozhodnutí zpravidla vést nemůže, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 432/08). To platí (jen) s výhradou, že tím nebyla porušena jiná základní práva stěžovatele, a toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí.

Lze tedy uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Jestliže stěžovatel mínil ústavní stížností napadnout i výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č.j. 16 Co 386, 387/2003-248, pod bodem IV., postačí zde poukázat na to, proti rozhodnutí, jímž odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost - pro nevyčerpání zákonem stanoveného opravného prostředku - přípustná a je nutno ji v této části jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnout (srov. sp. zn. III. ÚS 240/06, III. ÚS 297/06, III. ÚS 1493/08, III. ÚS 1829/08 a další).

V části, v níž stěžovatel ústavní stížností napadl i rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve výrocích (jejich částech), kterými bylo rozhodnuto o nárocích jiných žalobců, Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jakožto podanou osobou zjevně neoprávněnou, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby (ústavní stížností nelze namítat porušení ústavně zaručených práv než stěžovatele samotného).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru