Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1152/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDomovní prohlídka
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1152.10.1
Datum podání20.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1152/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A. D., zastoupeného JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j. 25 Cdo 1611/2008-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 39 Co 46/2006-319 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. 24 C 241/2000-271, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele podanou proti státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem při provádění domovní prohlídky. Městský soud k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem potvrdil. Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl proti usnesení Nejvyššího soudu, že není pravdou, že by v dovolání namítal pouze okolnosti skutkové a nikoliv právní. Nejvyšší soud uvedl, že ohledně příčinné souvislosti lze uvažovat o právní otázce pouze v případě otázky o stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována; to však v dovolání nebylo zpochybňováno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že toto neodpovídá skutečnosti, neboť jako jeden z důvodů dovolání uvedl nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti. Uvedl dále, že napadl v dovolání i nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že nebyl prokázán vznik škody a příčinná souvislost mezi vniklou škodou a způsobem provádění domovní prohlídky. Stěžovatel je tak přesvědčen, že dovolání bylo přípustné. V důsledku toho, že Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, nezabýval se ani dalšími námitkami o vadách předchozího řízení, které stěžovatel uváděl.

Proti závěrům prvostupňového a odvolacího soudu pak stěžovatel namítá, že domovní prohlídka byla nezákonná. Tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá zcela jednoznačně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů a právními závěry na nich založenými, a to zejména za situace, kdy právní závěry soudu prvního a druhého stupně se liší. Je zde extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel tvrdí, že bylo z důkazů prokázáno, že měl ve vlastnictví zlaté řetězy a větší částku peněz. Názor prvostupňového soudu o možnosti vstoupení jiných osob, majících klíč a znajících kód do bytu v rozhodné době, označil za spekulativní a neprokázaný. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy (výslech všech policistů, přibrání znalce). Proti závěrům odvolacího soudu pak stěžovatel rovněž namítl, že nesouhlasí s tím, že pokud by v průběhu domovní prohlídky škodu způsobil (neztotožněný) policista prohlídce zúčastněný, nebyla by dána odpovědnost státu, ale přímá odpovědnost této fyzické osoby, neboť by šlo o exces. Stěžovatel považuje případný exces policisty při provádění domovní prohlídky za irelevantní ve vztahu k posouzení zákonnosti domovní prohlídky. Stát se nemůže své objektivní odpovědnosti tímto způsobem zprostit.

Ústavní soud si vyžádal kopii dovolání stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání pro nepřípustnost, když dospěl k závěru, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel v rámci uplatněného dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu sice uvedl, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, nicméně předestřel pouze námitky neúplného zjištění skutkového stavu, neprovedení některých důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a námitky o vadách řízení, rovněž ohledně příčinné souvislosti nevznesl námitku právního charakteru. Dle Nejvyššího soudu tak stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, natož otázku zásadního právního významu. Takové dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a toto nenese znaky libovůle. Z odůvodnění je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a závěry o nepřípustnosti dovolání jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud nezjistil, že by závěry o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem stěžovatelova dovolání.

Stěžovatel dále brojil proti rozsudku odvolacího a prvostupňového soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.

Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem vylíčené námitky představují dovolací důvod dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu a dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (kdy stěžovatel nepředestřel ohledně namítaných vad právní otázku). Takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel tedy v dovolání uvedl nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatel ve svých námitkách neotevřel žádnou právní otázku a jeho námitky tak nebylo možno pod přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního vůbec podřadit.

Takto založené odmítnutí dovolání, které nezávisí na uvážení soudu, nýbrž je přímým a předvídatelným důsledkem, nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proti odvolacímu rozsudku tedy byla podána opožděně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 462/06, III. ÚS 566/05, IV. ÚS 155/06, I. ÚS 5/06 ad.).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j.

25 Cdo 1611/2008-362 odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 39 Co 46/2006-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. 24 C 241/2000-271 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru