Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1145/09 #1Usnesení ÚS ze dne 28.05.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObnova řízení
stížnost pro porušení zákona
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1145.09.1
Datum podání04.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

ostatní (nezařaditelné)

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1, § 266


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1145/09 ze dne 28. 5. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mostecká 279/1, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, č.j. 1095/2008-OD-SPZ, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 12 To 141/2008, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 0 Nt 1708/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 6 T 192/2006, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Soud prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu v trestní věci stěžovatele dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají, nejsou novými skutečnostmi, neboť byly známy již v době rozhodování soudu v původním řízení.

Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil.

Stěžovatel následně podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona; přípisem JUDr. Michala Basíka, pověřeného zastupováním funkce ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti, ze dne 20. 2. 2009 byl vyrozuměn, že ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a jeho podnět proto odložil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "soudy nesprávně hodnotily nové důkazy a jejich schopnost samostatně, nebo ve spojení s dříve známými, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině", a to v procesní situaci, kdy "již jenom možnost odůvodnit novými důkazy a skutečnostmi jiné rozhodnutí o vině je důvodem pro obligatorní povolení obnovy řízení". Krajskému soudu v Hradci Králové pak stěžovatel oponuje tvrzením, že o stížnosti "rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 2 tr. ř.". A konečně Ministerstvu spravedlnosti vytýká, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona "postoupilo k prošetření Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové", ačkoli "dle ustanovení § 466 tr. ř. ... věcně příslušným je ve věci Vrchní státní zastupitelství v Praze".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, pokud jde o návrh směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť k téže otázce (způsobilosti odložení podnětu ku stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnosti) se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil.

V usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil, a to včetně té, již stěžovatel dovozuje z čl. 2 odst. 2 Listiny.

Tím se výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodňuje (srov. též kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 907/06).

Sluší se poznamenat, že existuje i silnější důvod odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti v této části, a to v doložení, že je návrhem, k jejímuž projednání Ústavní soud není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Tak bylo rozhodnuto kupříkladu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 706/02, II. ÚS 223/03, II. ÚS 335/03 či I. ÚS 225/05, a na tam obsažená odůvodnění zde postačí již jen odkázat.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá usnesení soudu prvního stupně a stížnostního soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Posledním opravným prostředkem byla v dané věci stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; z fotokopií dokladů o doručení jeho usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 12 To 141/2008, se podává, že toto usnesení bylo stěžovateli doručováno (na adresu pro doručování podle § 63 odst. 2 tr. řádu) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a dne 22. 7. 2008 bylo v jeho provozovně uloženo. Po uplynutí úložní lhůty byla zásilka jako nevyzvednutá soudu vrácena (obhájci stěžovatele, advokátu Mgr. Lubomíru Matějovi, bylo předmětné usnesení doručeno již dne 23. 7. 2008).

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

V dané věci je pro počátek této lhůty určující doručení usnesení soudu druhého stupně stěžovateli, k němuž došlo ("fikcí doručení") dne 1. 8. 2008 (§ 64 odst. 2 tr. řádu), a její běh skončil dnem 30. 9. 2008.

Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 4. 5. 2009, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

Ze stěžovatelova následného procesního postupu (podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 20. 9. 2008) je patrné, že s obsahem zmiňovaného usnesení stížnostního soudu byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 2962/07, a ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1506/08).

Stěžovatel se mýlí, jestliže počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti výše specifikovaným usnesením obecných soudů odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru