Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1145/08 #1Usnesení ÚS ze dne 29.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1145.08.1
Datum podání06.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1145/08 ze dne 29. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. W., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2007 č. j. 35 Co 1220/2006-150 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2006 č. j. 18 C 65/2001-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 5. 5. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2007 č. j. 35 Co 1220/2006-150, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2006 č. j. 18 C 65/2001-112, přičemž tvrdil, že tato rozhodnutí porušují čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, Okresní soud v Děčíně výše označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu proti statutárnímu městu Děčín na určení, že ideální polovina domu č. p. 215 a stavební parcely p. č. 988/1, jež jsou zapsány na LV č. 10001 pro k. ú. Podmokly, okres Děčín, dodnes tvoří ležící pozůstalost po F. W. který zemřel dne x. x. xxxx, a dále že A. W., která zemřela dne x. x. xxxx, a E. W. která zemřela dne x. x. xxxx, byly ke dni své smrti vlastnicemi každá jedné čtvrtiny téhož domu a stavební parcely; dále pak rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Uvedený soud totiž dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jej jako věcně správný výše označeným rozsudkem potvrdil a dále stěžovateli uložil uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

V obsáhlé ústavní stížnosti jsou uplatněny dva okruhy námitek, jež by se daly ve stručnosti shrnout takto:

1. Pokud obecné soudy s odkazem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, s. 493, nebo také pod č. 477/2005 Sb.), dospěly k závěru, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990 podle občanskoprávních předpisů, přisoudily těmto restitučním předpisům povahu předpisů vyvlastňovacích "bez toho, že by byly splněny podmínky vyvlastnění". Tím došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu.

2. Stěžovatel byl diskriminován tím, že v jiných skutkově a právně obdobných případech stála ustálená judikatura na stanovisku, že samotná existence restitučních předpisů nevylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, a v mezidobí nedošlo k žádné změně v právní úpravě, jež by odůvodňovala změnu daného názoru.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, vycházejícím při svém rozhodování ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, že jeho věc po právní stránce posoudily vadně; přitom však netvrdí, že se tak stalo v důsledku nesprávného výkladu či použití tohoto stanoviska na danou věc. Ústavní stížnost je tedy v podstatě polemikou s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedeném stanovisku. Tento právní názor je ale pro III. senát Ústavního soudu závazný, byť je tomu tak prostřednictvím nálezu vydaného na jeho základě, tj. nálezu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, č. 22); pokud by III. senát zamýšlel se od právního názoru v něm uvedeném odchýlit, musel by (znovu) předložit věc k posouzení plénu Ústavního soudu (viz § 23 zákona o Ústavním soudu).

K tomuto postupu však žádný důvod v posuzované věci shledán nebyl. Stěžovatel se snaží na danou problematiku vznést jiný úhel pohledu, když argumentuje tím, že restituční předpisy, jsou-li interpretovány a aplikovány podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, představují současně předpisy vyvlastňovací (to patrně však jen v případech, kdy se stát zmocnil věci, aniž by na něj přešlo vlastnické právo), přičemž na jejich základě dochází k vyvlastnění (zřejmě stěžovatelova majetku), aniž by se tak dělo ve veřejném zájmu a za adekvátní náhradu. S touto argumentací se však ztotožnit nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, že v dané věci se stát předmětných nemovitostí (ať již právně, či protiprávně) zmocnil ještě před datem 1. 1. 1990 na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, resp. že původní vlastníci byli svých práv k předmětným nemovitostem fakticky i formálně zbaveni dávno předtím, než Ústavní soud vydal výše zmíněné stanovisko. Z tohoto důvodu nebylo možné, aby se na jeho základě stát zmocnil předmětných nemovitostí znovu, nyní cestou jejich vyvlastnění. Zásah do vlastnického práva, chráněného ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, tak uvedeným způsobem nastat nemohl.

Ani další námitka, že se Ústavní soud odchýlil od své vlastní judikatury a tak stěžovatele diskriminoval, zde nemůže být důvodem postupu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Skutečnosti, že dojde k odchýlení od předchozích právních názorů, si plénum Ústavního soudu bylo samozřejmě vědomo, vždyť právě toto bylo předmětem jeho rozhodování, přesto však shledalo důvody natolik závažné, aby jej k tomuto kroku opravňovaly.

Stejný závěr stran eventuálního postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu je třeba učinit ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 35/06 (dostupným na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), neboť v nyní zmíněné věci důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu bylo nedodržení procesních předpisů odvolacím soudem, mající za následek vydání "překvapivého rozhodnutí". Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.

Vzhledem k tomu, že příslušná právní problematika byla již Ústavní soudem vyřešena, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru