Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 114/94Nález ÚS ze dne 16.02.1995Pojem náhradní byt z ústavněprávního hlediska

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/omezení
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/3 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.114.94
Datum podání04.08.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 712 odst.2, § 711 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995

N 9/3 SbNU 45

Pojem náhradní byt z ústavněprávního hlediska

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 16. února 1995 ve

věci ústavní stížnosti Ing. L. K. J.K. Ing. M. K.,Ing. R. K., Ing.

L.K. a Ing. M. K. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94 takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp.

zn. 16 Co 126/94, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se

stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, ze

dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, kterým bylo potvrzeno

usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 17. ledna 1994, č. j. 26

E 1151/93-16. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh na provedení

výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Městského soudu v Brně, ze

dne 5. srpna 1993, č. j. 26 E 1151/93-10, a to vyklizením bytu ,

obývaného vedlejšími účastníky, do náhradního bytu .

Ve svém usnesení, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co

126/94, Krajský soud v Brně konstatoval, že náhradní byt,

zajištěný navrhovateli pro vedlejší účastníky, nesplňuje podmínky

přiměřeného náhradního bytu podle § 712 odst. 2 obč. zák., ve

znění před účinností novely obč. zák. č. 267/1994 Sb. Podle názoru

Krajského soudu v Brně za přiměřený náhradní byt je minimálně

nutno považovat takový byt, který jednak dle svého vybavení

a velikosti umožňuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů

jeho domácnosti, a navíc je zásadně stejný co do podlahové plochy,

vybavení, kvality a je v téže obci jako byt vyklízený. Ačkoli soud

uznává, že pojem "zásadně" je nutno vykládat tak, že se nejedná

o absolutní totožnost a lze připustit, aby jako přiměřený náhradní

byt byl považován i byt s nižší podlahovou plochou a nižším

rozsahem vybavení, není však možno jej vykládat extenzivně ve

prospěch vlastníka. Za takový nepřípustně extenzivní výklad soud

považuje např. výklad, opomíjející některý ze zákonem stanovených

ukazatelů v případě, kdy s ohledem na místní podmínky je v určité

lokalitě obtížné najít takový byt, který by splňoval všechna shora

uvedená kritéria. Krajský soud v Brně při interpretaci § 712 odst.

2 obč. zák. vycházel dále z jeho srovnání s ustanovením § 711

odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že intenzita

ochrany nájemce je odstupňována charakterem bytové náhrady.

Z uvedeného konstatování dovodil závěr, podle kterého není možno

vůči těm, kteří požívají maximálního stupně ochrany svých práv,

použít výkladu, který by toto jejich právo oslabil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti závěrům, obsaženým

v usnesení Krajského soudu v Brně, namítají skutečnost, podle níž

nabízený náhradní byt lze považovat za jeden z největších, jaké

nabídnout lze. Namítají dále naprostou nemožnost zajištění

takového přiměřeného náhradního bytu, zejména pokud jde

o podlahovou plochu, jaký požaduje krajský soud v napadeném

rozhodnutí, což ve svých důsledcích znamená, podle názoru

stěžovatelů, nemožnost naplnění § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.

Konečně, jelikož nabízený byt je bytem užívaným stěžovateli jako

lidsky důstojné ubytování, namítají nerovnost, když jako takový

nebyl považován ve vztahu k vedlejším účastníkům. V postupu

Krajského soudu v Brně z uvedených důvodů spatřují stěžovatelé

porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od

Městského soudu v Brně vyžádal spisy, sp. zn. 26 E 1151/93 a 44

C 267/92, a současně od Krajského soudu v Brně si vyžádal

k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

vyjádření.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. února 1995

poukázala předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na skutečnost,

že v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého,

ani při variabilitě prvků - kritérií přiměřenosti, vyjádřené

slovem "zásadně", nebylo splněno jedno z kritérií, a to kritérium

zásadní totožnosti podlahové plochy nabízeného bytu a bytu

vyklízeného. Z hlediska ústavního se ve vyjádření konstatuje, že

za jedno z ústavně možných omezení vlastnického práva (čl. 11

odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) nutno považovat

i ustanovení § 712 obč. zák.

K ústavní stížnosti dne 9. února 1995 podali písemné

vyjádření vedlejší účastníci. Ztotožnili se v něm s interpretací

§ 712 obč. zák., jak ji podal ve svém rozhodnutí Krajský soud

v Brně, přičemž zdůraznili skutečnost, že ustanovení § 711 odst.

1 písm. a) obč. zák. není sankčním výpovědním důvodem, a tudíž

nejsou v dané věci důvody k poskytnutí jiné, než rovnocenné bytové

náhrady.

II.

II/a

V průběhu řízení před Ústavním soudem České republiky došlo

k novelizaci § 712 obč. zák. (zákonem č. 267/1994 Sb.), tudíž

k novelizaci toho zákonného ustanovení, uplatněním kterého došlo

ke skutečnosti, jež založila důvod ústavní stížnosti. Ústavní soud

byl nucen proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali je jeho

úkolem posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska

právního stavu v době rozhodování krajského soudu anebo v čase

rozhodování Ústavního soudu.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. lze

ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem

orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo anebo

svoboda. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že úkolem Ústavního soudu

je posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci z pohledu

platných právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno,

a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo

k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není

vrcholem soustavy obecných soudů (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93).

Rovněž z této skutečnosti vyplývá, že v řízení o ústavních

stížnostech je jeho úkolem posoudit ústavnost zásahu orgánu

veřejné moci a ne rozhodovat ve věci samotné. Je tudíž povinen

takovýto zásah posuzovat v kontextu tehdy platných právních

předpisů.

Při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu

v Brně proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného

v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování

Ústavním soudem (tj. nepřihlížel k novele obč. zák. č. 267/1994

Sb., která novým způsobem upravila oblast poskytování bytových

náhrad).

II/b

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá

z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného

ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení

takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti

s komponentem druhým, tj. posouzením ústavnosti interpretace

daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou

hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných

procesních práv.

Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv

druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,

umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.

Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přitom zákonodárci

i orgánům, aplikujícím právo, určuje rámec takového omezení: při

používání (a tedy tím víc při stanovování) ustanovení o mezích

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu.

Za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno

považovat i ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení

práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané

s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti

zajistit bytovou náhradu). Citované ustanovení občanského zákona

(ve znění před novelou č. 267/1994 Sb.) vymezovalo přiměřený

náhradní byt těmito znaky:

a) zásadní rovnocenností jeho podlahové plochy, kvality

a vybavenosti, jakou má byt vyklizovaný, a to podle místních

podmínek, jakož i jeho umístěním v téže obci,

b) umožněním lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho

domácnosti, a to vybavením a velikostí náhradního bytu.

Ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský

soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní"

rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl

tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách

"obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit,

pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď (v dané

věci podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Tato interpretace

§ 712 odst. 2 obč. zák. vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního

práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila

podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.

Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod.

Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno

v obsahu citovaného ustanovení obč. zák. interpretovat v souladu

s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele

(vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která

nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního

bytu, a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno

úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní

byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně

uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému

bytu.

Interpretace § 712 odst. 2 obč. zák., rozporná v čl. 4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, pak v napadeném usnesení

Krajského soudu v Brně vedla k aplikaci citovaného ustanovení obč.

zák., porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv

a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud České republiky usnesení

Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co

126/94, zrušil.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 16. února 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru