Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 114/93Nález ÚS ze dne 28.04.1994Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkretroaktivita
legitimace/aktivní
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/1 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.114.93
Datum vyhlášení28.04.1994
Datum podání25.10.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

115/1948 Sb., § 4 odst.6, § 4 odst.7, § 1 odst.3, § 1 odst.4, § 5 odst.1

182/1993 Sb., § 43 odst.1, § 72 odst.1 písm.a, § 72 odst.4, § 75 odst.1

87/1991 Sb., § 2 odst.3, § 3, § 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 114/93 ze dne 28. 4. 1994

N 23/1 SbNU 165

Aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 28. dubna 1994 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů A. J., ing. A. J.

a ing. K. J., proti rozsudkům Vrchnímu soudu v Praze, Krajského

soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 1993, sp.

zn. 3 Cdo 147/92, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

9. září 1992, sp. zn. 12 Co 609/92, jakož i rozsudek Okresního

soudu v Semilech ze dne 1. června 1992, sp. zn. 1 C 265/92, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která podle většinového názoru senátu byla

podána včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), brojí navrhovatelé

proti rozhodnutí obecných soudů (rozsudkům, jak ve výroku tohoto

nálezu jsou označeny), a tvrdí - aniž by však svá tvrzení blíže

rozvedli -, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva

a svobody stanovená v ústavním pořádku České republiky, zejména

pak ta, která vyplývají jak z Ústavy ČR samotné (úst. zák. č.

1/93 Sb.), tak i z Listiny základních práv a svobod; poukazujíce

na své právo (z citovaných ústavních předpisů vyplývající)

vlastnit majetek a s tímto majetkem také svobodně nakládat,

dovozují, že až dosud sporný majetek (nemovitosti blíže označené

v předcházejícím sporu vedeném proti vedlejšímu účastníkovi před

Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 1 C 265/92) byl jejich

právním předchůdcům protiprávně znázorněn, a jestliže jim - jako

osobám oprávněným (§ 3 zák. č. 87/91 Sb.) - neposkytly obecné

soudy vůči nynějšímu držiteli (vlastníku) tohoto majetku soudní

ochranu a jejich žalobě nevyhověly, zasáhly tak, jako orgány

veřejné moci (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), do jejich

ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z ustanovení čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

Vytýkajíce dále těm kterým rozsudkům obecných soudů

konkrétní vady - nesprávná posouzení uplatněných nároků z hlediska

aplikace zák. č. 87/91 Sb. - s opětným odkazem na již zmíněný čl.

11 Listiny základních práv a svobod, navrhli, aby Ústavní soud ČR

svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení (§ 76 odst.

1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření (§ 42 odst. 3 zák. č.

182/93 Sb.) a obdobně i v přednesech předsedy senátu, z něhož

napadený rozsudek (3 Cdo 147/92) vzešel (§ 30 odst. 3 zák. č.

182/93 Sb.), odmítl vývody navrhovatelů a poukázal především na

to, že tito nejsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti

(§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), neboť cíle, který zákon

(č. 87/91 Sb.) sleduje, nemá být dosaženo anulováním dřívějších

předpisů (oprávněná osoba nenabývá restituovanou věc nově, ale

dohodou); tzv. restituční zákony totiž - podle názoru Vrchního

soudu - vycházejí z principu, že v době mezi odnětím věci a mezi

jejím vydáním neexistuje protiprávní stav, a že v důsledku toho

pak účinky restituce nenastávají ex tunc (k okamžiku, kdy k zásahu

do vlastnických práv došlo) ani k okamžiku účinnosti zákona

(v posuzované věci zák. č. 87/91 Sb.); jestliže tedy navrhovatelům

vlastnické právo k znárodněním postiženým věcem nesvědčí, znamená

to ve svých procesních důsledcích, že pro řízení o ústavní

stížnosti dochází na jejich straně k nedostatku (aktivní)

legitimace.

S odkazem na to, že navrhovatelům přísluší nároky ve smyslu

§ 2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. v souvislosti s ustanovením § 47

odst. 2 zák. č. 92/91 Sb. a s odvoláním na odůvodnění svého

rozsudku, navrhl Vrchní soud, aby ústavní stížnost navrhovatelů

byla zamítnuta (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) převzal

vývody Vrchního soudu, k nim se připojil a také on Ústavnímu soudu

navrhl, aby ve věci rozhodl zamítavým výrokem.

Ústavní soud se seznámil se skutkovým základem projednávané

věci a s právními aspekty jejího posouzení především na podkladě

spisu Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 1 C 265/92) a také na

podkladě výslechu prvé navrhovatelky, jakož i na podkladě dalších

důkazů, které sám provedl (§ 48 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Takto Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu mezi

navrhovateli a vedlejším účastníkem v řízení před obecnými soudy

byly v roce 1948 znárodněné nemovitosti zapsané v pozemkové knize

pro kat. úz. L. n. P. (ve složkách č. XXX a XXX), a že

o restitučním nároku navrhovatelů na ně rozhodl Okresní soud

v Semilech tak, že návrh na uzavření dohody o jejich vydání

zamítl; stalo se tak v podstatě proto, že formu podnikání právních

předchůdců navrhovatelů (veřejná obchodní společnost) posoudil

jako podnikání právnickou osobou a v důsledku toho pak

navrhovatelům nepřiznal postavení a charakter oprávněných osob (§

3 zák. č. 87/91 Sb.); Krajský soud v Hradci Králové, který se

z podnětu odvolání navrhovatelů věcí zabýval jako soud odvolací,

ve svém rozhodnutí (rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 12 Co

609/92) zaujal stanovisko shodné se soudem I. stupně, a v důsledku

toho jeho rozsudek potvrdil, nicméně s ohledem na povahu věci (§

238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.) vyslovil přípustnost dovolání

k (tehdy) Nejvyššímu soudu ČR.

O včas podaném dovolání rozhodoval Vrchní soud v Praze (§ 16

zák. č. 335/91 Sb. ve znění zák. ČNR č. 17/93 Sb.). Ten

v podrobném a pečlivém odůvodnění svého rozsudku (3 Cdo 147/92

z 26. 7. 1992) vyložil, proč odmítl právní závěry soudů nižších

stupňů, pokud jde o právní povahu dřívější veřejné obchodní

společnosti, proč tuto společnost nepokládá za právnickou osobu

a (v důsledku toho), proč navrhovatele jako právního nástupce

osobně ručících společníků bývalé veřejné obchodní společnosti

sluší, z hlediska zák. č. 87/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

pokládati za osoby oprávněné.

Přes tento odchylný právní názor však Vrchní soud dovolání

navrhovatelů zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), neboť v dalších svých

úvahách dospěl k závěru - ostatně zdůvodněnému -, že k samotnému

znárodnění posuzovaných nemovitostí, jako majetku někdejší firmy

A. J., nejstarší parní továrna na suchary, oplatky, sušenky,

perníkové zboží a různé cukrovinky L. nad Popelkou, Lomnice

nad Popelkou [dále jen fa (podnik) A. J.] nedošlo v rozporu

s tehdy platnými předpisy (§ 6 odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.);

zde se Vrchní soud postavil na stanovisko, že zmíněný rozpor lze

dovodit pouze tam, kde byla porušena samotná znárodňovací norma.

O takové porušení však podle názoru Vrchního soudu nejde, jestliže

v samotném řízení o náhradě za znárodněný majetek (míní se tím

zřejmě vládní nařízení č. 8/28 Sb. o řízení ve věcech náležejících

do působnosti politických úřadů (správním řízení) - § 7 dekretu

pres. rep. č. 101/45 Sb., resp. § 10 odst. 3 dekr. pres. rep. č.

100/45 Sb.), nebylo rozhodnuto o takové náhradě a způsobu jejího

zaplacení, aniž by šlo o situaci, kdy došlo ke znárodnění majetku,

který pod režim znárodnění nespadá.

Neztotožnil se tedy Vrchní soud s námitkami dovolání, dle

nichž o rozpor s tehdy platnými předpisy jde i tehdy, jestliže

k vyplacení náhrady za znárodněný majetek nedošlo pro absenci

příslušného rozhodnutí; stran této námitky totiž Vrchní soud

dovodil, že z konstrukce jednotlivých znárodňovacích předpisů je

zřejmé, že řízení o náhradě znárodněného majetku nebylo nedílnou

součástí znárodnění, ale probíhalo či probíhat mělo s jistým

časovým odstupem od okamžiku, kdy znárodněný majetek již přešel

(ex lege) do vlastnictví Československého státu, a proto

z neexistence takovéhoto rozhodnutí nelze vyvozovat výhrady vůči

samotným zákonným důvodů znárodnění.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Semilech (označeného již

dříve) je patrno, že námitky, které navrhovatelé vůči soudním

rozhodnutím a především vůči rozsudku Vrchního soud vznášejí, jsou

téměř zcela shodné s těmi, které uplatnili již v řízení před

obecnými soudy; i v řízení před Ústavním soudem podrobně rozvedli

svá stanoviska stran nevyplacení (nestanovení) náhrady za

znárodněný majetek, dovozujíce, že v této skutečnosti, ve smyslu

již dříve citovaného zákonného ustanovení, je zapotřebí spatřovati

rozpor znárodňovacího aktu s předpisy tehdy platnými

Jsou tedy vývody ústavní stížnosti ve své podstatě polemikou

s právními závěry obecných soudů a především s právními závěry

Vrchního soudu.

V této souvislosti jeví se na místě připomenout, že již dříve

Ústavní soud vyložil (ve věci III. ÚS 23/93, obdobně Ústavní soud

ČSFR v rozhodnutí č. 16 Sbírky usnesení a nálezů), proč se

v zásadě necítí oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti

obecných soudů a v důsledku toho, proč na sebe nemíní atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, resp. za jakých

výlučných podmínek se tak může stát; obdobně (v témže rozhodnutí)

bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo, jak a v čem je spatřovat

smysl a obsah ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny

základních práv a svobod, a proto nezbývá, než na tato dřívější

stanoviska a závěry Ústavního soudu odkázat.

Posuzováno tedy z těchto hledisek, jeví se vývody ústavní

stížnosti jako nedůvodné.

Obdobně neztotožnil se Ústavní soud s námitkou Vrchního soudu

stran nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů. Nelze totiž,

podle přesvědčení Ústavního soudu, ztrácet ze zřetele, že k podání

ústavní stížnosti je podle zákona aktivně legitimován každý, kdo

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem

bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo

svoboda (§ 72 odst. 1 lit. a) z. č. 182/93 Sb.), a když důvody pro

odmítnutí takové stížnosti (§ 43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) pro

jejich povahu nelze chápat jinak než jako překážky či vady

procesní. Jsou tedy předpoklady aktivní legitimace stěžovatele

především vymezeny na jedné straně toliko jeho tvrzením

a procesními podmínkami na straně druhé (§ 43 odst. 1, § 72 odst.

1, odst. 2 a 4, § 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Meritorní

stránku ústavní stížnosti, resp. uplatněného nároku v těchto

souvislostech a stran aktivní legitimace zkoumat není zapotřebí

a konec konců podle zákona ani nelze; bylo proto v posuzované věci

ústavní stížnost, která jinak vyhovovala formálním podmínkám

zákonem stanoveným (§§ 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1a, 2, 4 a contr.

75 odst. 1 apod. zák. č. 182/93 Sb.), věcně projednat a o ní

rozhodnout (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

I když se Ústavní soud neztotožnil s vlastními vývody ústavní

stížnosti, bylo třeba posoudit okolnosti, které v řízení o ní před

Ústavním soudem vyšly najevo.

Z výslechu prvé navrhovatelky Ústavní soud zjistil, za jakých

okolností, a jakým způsobem byla ona, resp. právní předchůdci

navrhovatelů, zbaveni dispozice s jejich majetkem, z předloženého

rozhodnutí někdejšího Zemského národního výboru v Praze (ze dne

16. 12 1947) bylo zjištěno, že jím byl, a z jakých důvodů, zrušen

výměr někdejšího ONV v Semilech, jímž byl podnik právních

předchůdců konfiskován (§ 1 odst. 1 sub. 3 dekr. pres. rep.

108/45 Sb.). Stručně shrnuto, z obou těchto důkazů vyplývá zcela

nepochybně, že prvá navrhovatelka, resp. právní předchůdci

navrhovatelů byli od poválečných dnů vystaveni zřetelnému tlaku

a svévoli místních orgánů, jejichž cílem byl zjevný záměr

odejmouti jim - pod nepravdivými záminkami - majetek, především

pak fu (podnik) A. J., a že tento zřetelně protiprávní a násilný

postup vůči nim musel být postupně napravován zásahy nadřízených

orgánů, resp. úřadů.

Tyto okolnosti nemohl Ústavní soud ve svých dalších úvahách

ztratit ze zřetele.

Vyhláškou ministra výživy (ministryně Jankovcové) č. 1476 ze

dne 3. července 1948 (pod pol. 0/22) byl posléze podnik právních

předchůdců navrhovatele, tj. fa (podnik) A. J., s účinností ode dne

1. ledna 1948 prohlášen ve smyslu zák. č. 115/48 Sb. (o znárodnění

dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru

potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných

a národních podniků tohoto oboru) za znárodněný a vzhledem k tomu,

že nešlo o akciovou společnost nebo o společnost s ručením

omezeným, stanovení rozsahu znárodnění, tedy vymezení majetkové

podstaty pod režim znárodnění spadající, bylo vyhrazeno zvláštnímu

výměru (cit. vyhl. in fine). Zákonným podkladem pro znárodnění

posuzovaného podniku byl tedy již zmíněný zákon č. 115/48 Sb.,

který jednak pravomoc stran rozhodování o rozsahu znárodnění

svěřil ministrovi výživy (§ 4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5 zák.

č. 115/48 Sb.), jednak - nikoliv v zanedbatelném směru - provedl

novelizaci dekretu presidenta republiky č. 101/45 Sb.

(o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského).

Z hlediska uvažovaných souvislostí pak sluší poukázat na to,

že 1) rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru

potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho

rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla

svěřena výlučně do rukou ministra (viz shora, § 1 odst. 3 ve

znění čl. II sub. 1, § 1 odst. 4 ve znění čl. II sub. 2, § 4 odst.

6, 7 ve znění čl. II sub. 5, § 5 odst. 1 ve znění čl. II sub. 6,

zák. č. 115/48 Sb.), případně v jiných otázkách, ve zvláštních

případech, vládě (§ 1 odst. 3 lit. b) ve znění čl. II sub. 1,

§ 3 ve znění čl. II sub. 4 zák. č. 115/48 Sb.). 2) zatímco dekret

presidenta republiky č. 101/45 Sb. rozhodnutí o náhradě za

znárodnění podřídil režimu vyplývajícímu z vládního nařízení č.

8/28 Sb. (o řízení ve věcech náležejících do působnosti

politických úřadů - správním řízení), novelizující zákon č.

115/48 Sb. v těchto věcech - nepochybně již v důsledku únorových

událostí r. 1948 - takovýto režim výslovně vyloučil; rozumí se pak

samo sebou, že již tím vznikla bezprecedentní situace, kterou

obvyklými právními pojmy jen stěží lze popsat, pokud je ovšem

takovýto popis vůbec možný.

Nemá-li se tedy, alespoň v obecné poloze, připustit, že

znárodňovací proces, resp. jeho režim založený zákonem č. 115/48

Sb., byl výrazem nikoli jen "třídní vůle", ale již vyslovené

libovůle, nelze - při absenci jakýchkoliv jiných kautel - usoudit

jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah, jakož

i důsledky, z něj vyplývající, dály se pod politickou odpovědností

příslušného ministra, tedy v posuzované věci ministra (ministryně)

výživy.

Z výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne

17. ledna 1949 (č. j. 25023-V-3-49), předloženého na výzvu

Ústavního soudu vedlejším účastníkem, posléze Ústavní soud

zjistil, že jde sice zřejmě o výměr, jehož vydání předpokládala

již dříve zmíněná vyhláška č. 1476/48 Ú. l., tedy o "rozhodnutí",

jímž byl vymezen rozsah znárodnění dřívější fy (podniku) A. J.

nicméně, že jde o akt vydaný nikoli ministrem (ministryní), ale

"za ministryni" patrně někým, kdo (možná) byl k jeho vydání

zmocněn (pověřen).

S odkazem na to, co bylo vyloženo již dříve stran

odpovědnosti ministra za znárodňovací proces, stalo se tak ve

zřetelném rozporu se zákonem (§ 4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5

zák. č. 115/48 Sb., neboť nebude patrně vážnějších pochyb o tom,

že v uvažovaných souvislostech a s odkazem na znění zákona nelze

osobu ministra (ministryně) a jeho ústavní a politickou

odpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za

(patrně) jemu podřízeného úředníka

bezústavní odpovědnosti.

Otázkou případného zmocnění nebylo třeba podle přesvědčení

Ústavního soudu se blíže zabývat, vzhledem k tomu, že instituce

zástupců ministra se sice pokládala - podle zásad úřednického

práva - za možnou a přípustnou, avšak dosah takové zástupčí

funkce byl chápán jako omezený ústavně-právním postavením

ministra, což ovšem ve svých důsledcích znamená, že

v ústavně-právních funkcích či v typicky ministerské odpovědnosti

(a o tu v posuzované věci nepochybně jde - viz dále) je jakékoliv

zastupování ministra, včetně jeho případného zastoupení úředním

zástupcem, vyloučeno (sr. Slovník veřejného práva str. 612).

Uváží-li se okolnosti, dotčené již dříve (absence, resp.

suspenze předpisů o řízení, v němž rozhodnutí mělo býti vydáno

- vládní nařízení č. 8/28 Sb. -, okolnosti, za nichž k odnětí

dispozice s vlastnictvím právních nástupců navrhovatelů již dříve

docházelo, a konečně též i vlastní právní povaha znárodňovaného

subjektu, v němž majetek společnosti byl či mohl být promíšen

s majetkem k podniku nepřináležejícím), je zřejmé, že rozhodnutí

o tom v jakém rozsahu majetek fy (podniku) A. J. má býti

znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale za

všech těchto okolností nemohlo býti vydáno jinak než pod ústavní

či typickou odpovědností ministra, tedy jinak než ministrem

samotným.

V tomto směru neztotožnil se tedy Ústavní soud s názorem

Vrchního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku (str. 7 in fine), aniž by

však v dalším jeho ostatní právní úvahy jakkoli zpochybnil.

Sluší tedy uzavřít, že v posuzované věci podnik právních

předchůdců navrhovatelů byl sice, jak ex lege pod znárodnění

spadající, prohlášen za znárodněný ve shodě se zákonem (čl.

I § 1 sub. 20 zák. č. 115/48 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto

znárodnění, tedy co do vlastního vymezení znárodňované majetkové

podstaty, stalo se tak v rozporu s ním; řečeno jinými slovy,

znárodňovací proces tohoto podniku byl dovršen způsobem očividně

protiústavním a tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 6

odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.).

Povaha tohoto rozporu pak již sama o sobě dovoluje vyvodit

důsledky, jak z výroku tohoto nálezu jsou zřejmé, aniž by bylo

zapotřebí dále vážit, zda - stále ještě za platnosti Ústavní

listiny Československé republiky (zák. č. 121/20 Sb.) - samotné

zde rozebírané právní normy byly s ní v souladu, když jinak

- z hlediska zák. č. 87/91 Sb. - i samotná ústavní listina ČSR

z roku 1920 je zřejmě "tehdy platným právním předpisem" (§ 6 odst.

1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.).

Závěrem těchto úvah nezbývá než dodat, že i když

k posuzovanému znárodnění došlo již ke dni 1. 1. 1948, tedy jako

by mimo rozhodné období (§ 1 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.), ztotožnil

se Ústavní soud ČR s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního

soudu bývalé ČSFR (č. 16 Sbírky rozhodnutí a nálezů tohoto soudu)

a pokládá vznik majetkové křivdy ve smyslu zákona (č. 87/91 Sb.),

především vzhledem k charakteru zák. č. 115/48 Sb., a pro jeho

retroaktivní účinky, za daný k datu vydání zákona, tj. ke dni 28.

dubna 1948.

Podle Listiny základních práv a svobod, která podle usnesení

předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 je součástí ústavního

pořádku České republiky, se může každý domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1);

této ústavní zásadě třeba rozuměti tak, že prohlášené právo na

soudní (a jinou právní) ochranu zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho (byť i jen

tvrzeného) práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících

z čl. 95 Ústavy ČR (úst. zák. č. 1/93 Sb.), dle něhož je soudce

při rozhodování vázán zákonem.

Jestliže pak obecné soudy ve věci navrhovatelů (OS Semily

1 C 265/92) ve svých rozhodnutích opomněly právní aspekty v tomto

nálezu uvažované, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem, z již

dříve zmíněných ústavních předpisů vyplývajícím, nedostály;

vytýkané vady postihují rozhodnutí soudů všech stupňů, takže

porušení Ústavou zaručených práv a svobod (§ 72 odst. 1 lit. a)

zák. č. 182/93 Sb.) má své těžiště (základ) již v rozhodnutí soudu

prvého stupně; Ústavní soud proto svým nálezem zrušil všechny

rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku nálezu jsou označena (§

82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 28.4.1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru