Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1134/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1134.13.1
Datum podání04.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 242 odst.1, § 242 odst.2

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1134/13 ze dne 13. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 5 T 108/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 9 To 194/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 7 Tdo 565/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trojnásobného trestného činu pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").

K odvolání stěžovatele byl prvoinstanční rozsudek zrušen v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, a to ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání uvedeným v bodě 2 rozsudku nalézacího soudu a v celém výroku o trestu. Odvolací soud nově rozhodl tak, že za trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1, 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, se stěžovateli ukládá úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let; dále byl stěžovateli napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen trest zákazu činnosti, a to veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na deset let.

Trestných činů pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustil (zkráceně řečeno) tím, že jako vedoucí dětské organizace X. v letech 2002 a 2004 ve dvou případech osahával na těle a na pohlavních orgánech třináctileté chlapce v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 25. 6. 2013 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel podrobně polemizuje s jednotlivými body skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Obecným soudům stěžovatel vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů a "deformaci důkazů", případně rozhodování v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Námitky vznáší jednak ohledně datace skutku, k němuž mělo dojít na letním táboře, kde dle názoru stěžovatele obecné soudy nevzaly v potaz rozpory a nejasnosti ve výpovědi poškozeného, který si nemohl vzpomenout, kde a kdy k incidentu došlo. Toto zjištění má však zásadní význam z hlediska věku poškozeného v době útoku a tedy i z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele. Obecné soudy měly uvedené nejasnosti vyložit ve prospěch stěžovatele. Rovněž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právním názorem, vyjádřeným v rozhodnutí soudů všech tří stupňů, podle nějž pro naplnění skutkové podstaty dle § 242 odst. 2 tr. zák. není významné, zda stěžovatel na příslušných akcích sdružení X. formálně zastával pedagogický dozor, resp. zda vůči němu byli poškození v dané situaci v postavení závislosti.

V podání označeném jako "doplnění a rozšíření" ústavní stížnosti navrhovatel výše uvedené skutkové a právní argumenty opakuje a dále rozvádí s tím, že vytýká Nejvyššímu soudu odmítnutí svého dovolání pro zjevnou neopodstatněnost dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu; tento postup dovolacího soudu je dle názoru stěžovatele v rozporu s tím, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele věcně zabýval, a to jak v obecné, tak i v konkrétní rovině.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná a toliko odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 108/2011.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávní významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupné v internetové databázi NALUS). Jde-li o dokazování v trestním řízení, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán jednak v případech nejzávažnějších pochybení procesního rázu, jednak v situaci, kdy skutková zjištění obecných soudů jsou ve zcela zjevném, extrémním rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů (blíže k tomu viz např. odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).

V projednávané věci stěžovatel ve svých podáních opakuje v podstatě doslova svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, kterou doplňuje obecným výkladem, jenž má principiálně skutkovou polemiku posunout do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud na základě spisového materiálu nezjistil v trestní věci stěžovatele na straně obecných soudů závažnějších pochybení; zejména nenabyl dojmu, že by provádění a hodnocení důkazů probíhalo v rozporu se základními zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a v rozporu s ústavněprávními pravidly spravedlivého procesu. Veškerými v ústavní stížnosti uváděnými námitkami se trestní soudy všech tří stupňů podrobně zabývaly a jejich vysvětlení, proč těmto námitkám obhajoby nelze přisvědčit, jsou srozumitelná a logická.

Zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by orgány činné v trestním řízení měly přehlížet usvědčující důkazy. Ústavní soud v případech trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti v sexuální oblasti opakovaně konstatoval, že z ústavněprávních hledisek lze akceptovat vyslovení viny na základě výpovědi jediného svědka - poškozeného, zejména pokud jsou dány ještě nepřímé důkazy a indicie. V případě skutku, jenž se týkal poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym), nelze považovat za porušení zásady in dubio pro reo, případně za deformaci důkazu, pokud obecné soudy vycházely z předpokladu, že si svědek s odstupem času spíše pamatoval, že mu v době incidentu bylo 13 nebo 14 let, aniž byl s to určit konkrétní letní tábor, neboť tyto tábory se konaly každoročně za obdobných podmínek. Takové hodnocení svědecké výpovědi soudem je případné a nelze je považovat za projev libovůle.

Obecné soudy se dále velmi precizně zabývaly také otázkou, zda jednání stěžovatele naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty dle § 242 odst. 2 tr. zák. tzn. zda stěžovatel zneužíval závislosti osoby, která byla svěřena jeho dozoru. Tuto otázku obecné soudy vyřešily v souladu s rozhodovací praxí v obdobných věcech, přičemž dle zásad výkladu trestněprávních norem dospěly k závěru, že rozhodující je faktický stav, nikoli formální pedagogický dozor, přičemž existenci takového stavu, kdy stěžovatel byl pro poškozené chlapce nezpochybnitelnou autoritou, soudy velmi podrobně skutkově odůvodnily. Obecné soudy dále s odkazem na svou předchozí judikaturu vyřešily i otázku intenzity fyzického obtěžování, jehož se stěžovatel vůči nezletilým dopouštěl. I zde se Ústavní soud se závěry obecných soudů ztotožňuje: Chování stěžovatele šlo zcela zjevně nad rámce méně závažných letmých dotyků a mělo jasně sexuální podtext. Trestní stíhání obstojí i z hlediska požadavků subsidiarity trestní represe a zásady využívání prostředků trestního práva jako ultima ratio (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 4244/12 dostupné v databázi NALUS).

Ústavní soud nemá ve světle shromážděného spisového materiálu pochybnost o spravedlnosti trestního řízení jako celku. Za zcela nedůvodný, pokud jde o zachování základních práv, Ústavní soud považuje i názor stěžovatele týkající se rozsahu přezkumu rozhodování Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Nejvyšší soud postupoval spíše ve prospěch stěžovatele, jestliže se nad rámec jednotlivých důvodů dovolání podrobně zabýval i otázkami skutkového rázu.

Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru