Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1133/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1133.20.1
Datum podání17.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 86 odst.1, § 91, § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1133/20 ze dne 18. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2020 sp. zn. 6 To 14/2020-306, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 11. 2016 č. j. 24 T 37/2014-221 za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 a dva přečiny zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Během zkušební doby stanoveného podmíněně odloženého trestu se opět dopustil trestné činnosti spočívající v neplacení výživného a byl za ni pravomocně odsouzen.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 11. 2019 č. j. 24 T 37/2014-292 bylo rozhodnuto podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který mu byl uložen výše uvedeným rozsudkem, přičemž se podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

4. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2020 sp. zn. 6 To 14/2020-306 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel považuje vydané rozhodnutí o vykonání trestu za přespříliš přísné. Je přesvědčen, že není důvodu, aby na něj muselo být represivně působeno natolik intenzivním způsobem, aby musel vykonat daný podmíněně uložený trest odnětí svobody. To pak tím spíše, že v jeho případě by mu měla být odňata svoboda na poměrně dlouhou dobu, a to kvůli kumulaci trestů, když trest, jenž má být vykonán, mu byl vyměřen jako souhrnný za více trestných činů. Trpí také závažným kožním onemocněním a na svobodě se jistě bude moci lépe léčit. Na tuto okolnost ve své stížnosti upozorňoval, ale krajský soud její zhodnocení pominul. Rovněž mělo být zohledněno, že se snažil alespoň část dlužného výživného uhradit. Zaplatil přitom, co bylo v jeho silách, neboť možnosti získat zaměstnání má jen značně omezené z důvodu již zmíněného kožního onemocnění. Stěžovatel připomíná, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku "výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu"; tato možnost však nebyla obecnými soudy v jeho případě blíže vyhodnocena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Trestní zákoník v § 91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného ustanovení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu.

9. K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní předpisy, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18, veřejně dostupné na http://www.nalus.usoud.cz).

10. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jak nerozporuje ani sám stěžovatel, během zkušební doby se opět dopustil trestné činnosti v podobě neplacení výživného. Není pak pravdou, jak tvrdí, že soudy nehodnotily jím předložené námitky a možnost ponechat ho bez omezení na osobní svobodě. Soudy stěžovatelem předložené argumenty zvažovaly, včetně toho, že určité částky na dlužné výživné dodatečně zaplatil, či že odnětí svobody může mít nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav. Pokud přitom dovodily, že již není možno dát další prostor pro shovívavost, zejména vzhledem ke stěžovatelovu dlouhodobému chování, dosahujícímu trestněprávních dimenzí, pak tak učinily v rámci prostoru, který mají pro své uvážení k dispozici. Názor stěžovatele, že výrok soudu o nutnosti vykonání trestu je příliš přísný, má toliko povahu polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Délka trestu, který má být vykonán, pak jen vyplývá z rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro kterou nad ním byl vynesen rozsudek.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru