Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 113/99Usnesení ÚS ze dne 17.06.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodškodnění
advokát/profesní požadavky
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.113.99
Datum podání04.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

85/1996 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 113/99 ze dne 17. 6. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. N. C., zastoupené JUDr. M. Ř., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 2 Co 144/98-106, ze dne 1. 12. 1998,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 3. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 3. 1999 a směřovala ji proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 2 Co 144/98-105, ze dne 1. 12. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 35 C 73/94-88, ze dne 10. 7. 1998, ve věci žaloby na ochranu osobnosti. Napadeným rozsudkem došlo, podle názoru navrhovatelky k porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále napadeným rozsudkem byl porušen čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnost si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 35 C 73/94, Městského soudu v Praze a z něj zjistil, že navrhovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba na ochranu osobnosti. Podstatou žaloby na ochranu osobnosti bylo tvrzení žalobce, že žalovaná dopisem, který zaslala jménem své klientky, kterou zastupovala v pracovněprávním sporu proti zaměstnavateli, jehož vedoucím zaměstnancem byl žalobce, způsobila žalobci újmu na jeho profesionální pověsti. Uvedená újma byla způsobena tím, že dopis byl zaslán německé firmě H. B., která byla zakladatelem dceřinné firmy H., spol. s r.o. Praha, a odrazil se na hodnocení žalobce zakladatelskou firmou. Žalobce požadoval, aby soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaslat zakladatelské firmě omluvný dopis ve znění, které bylo navrženo v petitu žaloby, a současně žádal přiznání hmotného odškodnění ve výši 400.000 Kč.

Ústavní soud dále zjistil, že ve věci poté, co meritorní rozsudek Městského soudu v Praze byl několikrát zrušen odvolacím soudem, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 35 C 73/94-88, ze dne 10. 7. 1998, tak, že stanovil žalované povinnost zaslat zakladatelské firmě H. B. omluvný dopis ve znění, které bylo ve výroku rozsudku uvedeno, a zamítl návrh na přiznání hmotného odškodnění. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle § 13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná § 11 a násl. občanského zákoníku. Po provedeném dokazování dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žalovaná svým postupem překročila rámec oprávnění, vyplývajících z jejího postavení právní zástupkyně. Předmětný dopis se již netýkal pracovněprávního sporu její klientky a navíc subjekt, kterému byl dopis zaslán, nebyl totožný se subjektem, se kterým vedla žalovaná v plné moci své klientky pracovněprávní spor, byť se jednalo o vlastníka. Výroky obsažené v dopise neměly podle názoru soudu I. stupně s pracovněprávním sporem nic společného a jednání žalované bylo neetické. Žalovaná, podle názoru soudu, neprokázala ani svou výpovědí ani jiným důkazním prostředkem pravdivost výroků obsažených v dopise a tyto výroky byly, podle názoru soudu, způsobilé dotknout se cti a lidské důstojnosti žalobce s přihlédnutím k jeho postavení ve firmě. Následky neoprávněného zásahu se promítly, jak bylo prokázáno v řízení, v osobním životě žalobce a částečně i v pracovní sféře, nebylo však prokázáno, že by rozvázání pracovního poměru s firmou bylo v příčinné souvislosti s předmětným dopisem. Žalobce mohl být předmětným dopisem poškozen i na své pověsti u obchodních partnerů. Vzhledem k těmto skutečnostem soud I. stupně přiznal morální satisfakci ve formě dopisu zakladatelské firmě, zamítl však návrh na hmotné odškodnění.

K odvolání žalované rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze jako soud odvolací a ten po doplnění dokazování konstatoval, že odvolání navrhovatelky je nedůvodné. V odůvodnění pak uvedl, že nelze žalované vytýkat, že se obrátila na zakladatelskou firmu, její postup by byl oprávněný, pokud by uváděla okolnosti týkající se ukončení pracovního poměru s klientkou. Jestliže však v předmětném dopise uváděla i výroky týkající se poškození pověsti německé společnosti jednáním žalobce a s jeho jednáním spojovala obchodní výsledky v Kotvě, neměly tyto výroky již bezprostředně souvislost s ukončením pracovního poměru její klientky. Předmětné výroky, podle názoru odvolacího soudu, překračovaly výkon práva žalované a je třeba je považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť se z objektivního pohledu dotkly žalobcovy osobní a zejména profesní cti. Odvolací soud poukázal na to, že i při výkonu práva zůstává provedený zásah oprávněným jen tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a není-li v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, které je třeba s ohledem na nedotknutelnost její osobnosti chránit. Uvedené závěry nebyly, podle názoru odvolacího soudu, ovlivněny ani doplněným dokazováním podle návrhu žalované. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně správně dovodil, že předmětné výroky byly objektivně způsobilé dotknout se občanské a zejména profesní cti žalobce, a proto jimi došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce chráněných § 11 a násl. občanského zákoníku. Shodně se soudem I. stupně shledal i jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu morální zadostiučinění zvolené žalobcem. Vzhledem k těmto závěrům pak Vrchní soud v Praze rozsudkem, čj. 2 Co 144/98-106, ze dne 1. 12. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná jako navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se dovolává svého práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle jejího názoru obecné soudy obou stupňů a zejména odvolací soud porušily citovaná ustanovení zejména tím, že při posuzování věci nepřihlédly k tomu, co v dokazování vyšlo najevo, resp. nehodnotily tyto okolnosti nestranně a nedovodily z nich to, co z nich vyplývá a je třeba dovodit. Navrhovatelka vytýká obecným soudům, že nepřihlédly k tomu, že Česká advokátní komora při projednávání stížnosti na navrhovatelku, podanou žalobcem v řízení před obecnými soudy, neshledala porušení povinností navrhovatelky jako právní zástupkyně. Dále navrhovatelka namítala nedostatečné zhodnocení zjištění, které vyplynuly z pracovněprávního sporu její klientky. Dále namítá neadekvátnost rozsahu omluvného dopisu zjištěným skutečnostem s tím, že navíc žalobce (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) nedostatečně prokázal ohrožení své pověsti. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a ten ve svém vyjádření uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak uvedl, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby nastupuje již při pouhém ohrožení osobnosti. Žalobce nemajetkovou újmu spatřoval zejména v poškození jeho pověsti u zakladatelské firmy. Podle názoru tohoto soudu byly předmětné výroky objektivně způsobilé dotknout se zejména profesní cti žalobce.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí. Na základě tohoto posouzení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy obou stupňů. Zde je na místě uvést, že Ústavní soud se již několikrát ve svých rozhodnutích vyjádřil k otázce, zda je oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Konstatoval v této věci, že postup obecných soudů při provádění dokazování a zejména při hodnocení provedených důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů obecnými soudy při současném respektování pravidel stanovených občanským soudním řádem. Pokud obecné soudy postupují v intencích těchto pravidel, není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by s takovýmto hodnocením nesouhlasil. Ústavní soud by mohl zasáhnout do procesu hodnocení důkazů jedině tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly ve zcela zjevném a zásadním protikladu se skutkovými zjištěními. V předmětné věci však ze spisového materiálu nelze dovodit pochybení obecných soudů při procesu dokazování a hodnocení důkazů. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů v předmětné věci nebyl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 90 Ústavy ČR.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru