Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 113/96Nález ÚS ze dne 28.11.1996K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/6 SbNU 449
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96
Datum podání22.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 113/96 ze dne 28. 11. 1996

N 129/6 SbNU 449

K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním

jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V.,

zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn.

19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne

31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně

bezchybnou (§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní

stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných

soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna

1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že

těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily

jeho ústavně zaručené základní právo [§ 72 odst. 1 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních

práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy

České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně

zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho

restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně

povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.,

v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly

s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným

právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval

podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací

soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu.

S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94

(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České

republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck

1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů

jako protiústavní zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského

soudu v Brně podáním své předsedkyně - § 30 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§ 42 odst. 3

zák. č. 182/1993 Sb.), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že

důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených

rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také

na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně

- odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl

stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal

s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně.

Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§ 76

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); podle jeho názoru obecné soudy ve

svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového

stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená

rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce

podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu

navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu

(Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 128/93) Ústavní soud

zjistil, že

stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně

dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh

na výslech sv. M. V.,

usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že

"návrh na další dokazování se zamítá",

téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl

zamítnut,

ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném

prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl,

o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a

že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby

rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27

spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl

"odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l.

69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem)

a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované

listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených

v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu

opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle

obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24.

1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly.

Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze

zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových

důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na

provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud

řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu

v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením

o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu

v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření

budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již

zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování

v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo;

nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené

odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou

v souladu se zákonem (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 211, § 118 odst.

1, § 123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné

dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera,

mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení

z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení

Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen

s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně

v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně

zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2

al. 2 in fine).

Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního

řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední

řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží

k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám

spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod),

v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.);

ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný

ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím

svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení

provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti

skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád

- komentář, Praha, 2. vydání).

Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde

o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je

Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský

soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje

náležitosti rozsudku (§ 157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí

i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný

soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 152 odst. 2 o. s.

ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu

nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění

rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve

poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995)

a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním

a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí

proto na tento nález odkázat.

Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky

stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran

rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného

soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale

i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou

námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když

podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že

námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování

stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§ 16

o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku

(v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za

jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde

o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně

zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková

podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše,

jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce

netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak

o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.

Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto

o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto

nálezu je patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 28. 11. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru