Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1129/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1129.18.1
Datum podání28.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1129/18 ze dne 4. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, sídlem Pramenná 1049/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 sp. zn. 8 Tdo 1606/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. 4 To 181/2017 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2017 sp. zn. 4 T 37/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Její trestná činnost spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 11. 10. 2016 v době kolem 00:30 hod. v Brně si od poškozeného v jeho bytě vypůjčila mobilní telefon, přislíbila jej vrátit do 3:00 hod. téhož dne, telefon však za úplatu přenechala další osobě.

3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který je napadeným usnesením s odkazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Usnesení krajského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako podané z jiného důvodu, než který zákon připouští.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud ani krajský soud neprovedly důkazy, které obhajoba navrhovala, přestože šlo o důkazy zásadní pro posouzení její viny. Mělo jít zejména o výslech znalce, který zpracoval odborné vyjádření, na jehož základě byla stanovena hodnota mobilního telefonu, jenž byl předmětem zpronevěry, a listinné důkazy v podobě inzerátů nabízejících k prodeji stejný typ mobilního telefonu. Právě tyto inzeráty podle stěžovatelky zpochybňují správnost zmíněného odborného vyjádření, přičemž zjištění hodnoty mobilního telefonu je zásadní z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že obecné soudy neprovedly ani výslech tří svědků navrhovaných obhajobou, přičemž tito svědkové měli podle ní lépe objasnit, zda skutečně měla snahu vypůjčený mobilní telefon vrátit, či zda si jej ponechala s úmyslem jej nevrátit. Stěžovatelka vyjadřuje názor, že městský soud uvedené důkazní návrhy zamítl bez řádného odůvodnění. Na základě toho je přesvědčena, že jde o tzv. opomenuté důkazy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

10. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka brojí výhradně proti tomu, že obecné soudy neprovedly důkazy navrhované obhajobou, resp. že městský soud zamítnutí těchto důkazních návrhů nedostatečně odůvodnil. Ústavní soud nejprve připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].

11. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom, že městský soud odůvodnil zamítnutí jejích důkazních návrhů relativně stručně, když uvedl, že výslechy navrhovaných svědků považuje za nadbytečné vzhledem k dostatečnému objasnění skutkového stavu a že nemá důvod pochybovat o správnosti a úplnosti odborného vyjádření.

12. Stěžovatelka však přehlíží, že důvody zamítnutí jejích důkazních návrhů se dále výrazně podrobněji zabýval v napadeném usnesení krajský soud. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že vždy posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17), tudíž musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud odvolací.

13. Krajský soud především podrobně vysvětlil způsob, jakým zpracovatel ve svém odborném vyjádření dospěl k určení hodnoty mobilního telefonu, který byl předmětem zpronevěry, přičemž dospěl k závěru, že tento způsob nevzbuzuje žádné pochybnosti o správnosti a souladu se zákonem, konkrétně s § 137 trestního zákoníku. Krajský soud dále konstatoval, že inzertní nabídky k prodeji, které předložila obhajoba, nemohou mít na závěry vyplývající z odborného vyjádření žádný vliv, neboť nepostihují všechny potřebné aspekty pro stanovení hodnoty věci, a navíc v nich jde o ceny smluvní.

14. Jak městský soud, tak i krajský soud zdůraznily, že vina obžalované je prokazována zejména výpovědí poškozeného. Oba soudy podrobně analyzovaly jak obsah výpovědi poškozeného, tak i obsah výpovědi stěžovatelky, a na základě toho vysvětlily, proč neshledávají pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného, a jakým způsobem byla naopak v podstatných bodech vyvrácena obhajoba stěžovatelky. Právě na podkladě těchto úvah pak dospěly soudy k závěru, že výpovědi svědků navrhovaných obhajobou by již nemohly nijak podstatně přispět k objasnění skutkového stavu.

15. Ústavní soud konstatuje, že uvedené odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, které je obsaženo v napadených rozhodnutích městského soudu a zejména krajského soudu, se jeví jako zcela racionální a přesvědčivé. Nelze rovněž přehlížet, že sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě nenabízí žádnou konkrétní polemiku s výše uvedenými úvahami obecných soudů, když neuvádí, jaké konkrétní vady spatřuje v odborném vyjádření k hodnotě mobilního telefonu, ani proč a jak konkrétně by mohli jí uvádění svědkové přispět k objasnění otázky, zda měla v úmyslu si vypůjčený mobilní telefon ponechat. Ústavní soud proto neshledal, že by bylo možné podřadit stěžovatelkou navrhované důkazy do kategorie důkazů opomenutých.

16. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka nevznesla žádné konkrétní výhrady a ani Ústavní soud žádný důvod k jeho zrušení neshledal.

17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru