Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1129/07 #1Nález ÚS ze dne 19.02.2009Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost roz... více
Věcný rejstříkžaloba/změna
Nájem
nájemné
Byt
Závazek
akt/konstitutivní
PoznámkaStanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/52 SbNU 299
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.1129.07.1
Datum vyhlášení27.02.2009
Datum podání04.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

40/1964 Sb., § 696 odst.1

99/1963 Sb., § 216 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou oprávněny a povinny rozhodovat o výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným obvyklým. Opačný postup by znamenal odepření spravedlnosti. Toto jejich oprávnění rozhodovat o výši nájemného konstitutivním způsobem pro futuro nevylučuje, aby přiznaly rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným též za vymezenou dobu minulou. Pokud se takovou žalobou soudy věcně nezabývají, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku i práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky LINDUM s.r.o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. února 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102 ve výroku II a III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40. Ústavní soud odmítl návrh na zrušení výroku I. Městského soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení rozdílu nájemného, který žalovaní jako nájemci stěžovatelce platili (regulované nájemné) a nájmem obvyklým v daném místě a čase určeným na základě znaleckého posudku za listopad 2003. Obvodní soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru chybí právní předpis předpokládaný v § 696 o. z., který by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného. Dodal, že nemůže svým rozhodnutím nahrazovat právní úpravu. Stěžovatelka podala odvolání a poté navrhla změnu žaloby (žalovaní sou povinni počínaje právní mocí rozsudku hradit nájemné ve stanovené výši). Odvolací soud, ačkoli řízení přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. 20/05, nakonec rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a nepřipustil změnu žaloby. Odvolací soud uvedl, že v době jeho rozhodování již byl přijat zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že i když je právní argumentace obou soudů odlišná, v podstatě došly k závěru, že soudy nemohou rozhodnout o zvýšení nájemného s ohledem na absenci právní úpravy. Ústavní soud uvedl, že již nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03 konstatoval, že v oblasti regulovaného nájemného existuje protiústavní stav, a poukázal na svoji dosavadní judikaturu, která se týká oprávnění a povinnosti obecných soudů rozhodovat o zvýšení nájemného (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/06 a sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Opačný postup by znamenal odepření spravedlnosti. Ústavní soud také upozornil na skutečnost, že ve své dosavadní judikatuře nevyloučil, že konstitutivní charakter rozhodnutí o zvýšení nájemného (srov. usnesení ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, nálezy ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 a ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08) se nemůže vztahovat i na nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným i za vymezenou dobu minulou. Odvolací soud tedy nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené výše a pokud je ve svém odůvodnění zmínil, nevystihl jejich účel a smysl. Tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces porušil i soud I. stupně, neboť neposkytl stěžovateli ochranu ústavně zaručeného vlastnického práva tím, že se odmítl věcně zabývat jeho žalobou. V konečném důsledku tedy obecné soudy porušily práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Odlišné stanovisko vůči výroku i odůvodnění rozhodnutí uplatnil soudce Jan Musil.

III.ÚS 1129/07 ze dne 19. 2. 2009

N 31/52 SbNU 299

Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 19. února 2009 sp. zn. III. ÚS 1129/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LINDUM, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lužická 20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným zaplaceným za měsíc listopad 2003 a nájemným "obvyklým", jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102 ve výroku II a III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 8. 12. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-102, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 20. 9. 2004 č. j. 27 C 64/2004-40, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 64/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se jako pronajímatelka domáhala žalobou směřující proti F. S. a H. S. jako nájemcům (v řízení před Ústavním soudem mají tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení), zaplacení částky 9 818 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat rozdíl mezi nájemným zaplaceným za měsíc listopad 2003, které bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným "obvyklým", jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku. Rozsudkem obvodního soudu, který je napaden touto ústavní stížnosti, byla tato její žaloba zamítnuta. Uvedený soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že otázky způsobu výpočtu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nejsou upraveny žádným předpisem, a tudíž nelze použít ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku; v dané věci je třeba aplikovat § 671 odst. 1 občanského zákoníku. Nájemné bylo do roku 2002 zvyšováno v souladu s tehdy platnou právní úpravou, takže bylo stanoveno platně, přičemž z hlediska své výše jde o nájemné obvyklé. K tomu dodal, že nemůže svým rozhodnutím nahradit neexistující právní úpravu, která by stanovila způsob výpočtu a úhrady nájemného. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 7 500 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, později navrhla změnu žaloby tak, že žalovaní jsou povinni, počínaje právní mocí rozsudku, platit nájemné ve výši 11 000 Kč, in eventum aby byl nahrazen projev vůle žalovaných s uzavřením dohody o nájemném ve stejné výši. Městský soud odvolací řízení usneseními ze dne 13. 5. 2005 č. j. 35 Co 131/2005-68 a ze dne 24. 4. 2006 č. j. 35 Co 131/2005-90 přerušil, nejprve na dobu do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz níže) , později na dobu, než rozhodne Nejvyšší soud o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 10. 2004 č. j. 23 Co 235/2004-62 (k tomu třeba poznamenat, že v posledně uvedené věci rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64). Poté rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností Městský soud v Praze návrh na změnu žaloby nepřipustil, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 7 575 Kč. Nepřipuštění změny žaloby odvolací soud opřel o § 216 odst. 2 občanského soudního řádu. Jde-li o věc samu, dle odvolacího soudu nelze použít ustanovení § 671 občanského zákoníku, neboť na nájem bytu se vztahuje odchylná úprava obsažená v § 685 až 716 občanského zákoníku, přičemž od zrušení předpisů o regulaci nájemného zde nebyl právní předpis, který by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného; nájemné lze tak měnit jen dohodou smluvních stran. Současně odvolací soud připustil možnost podání žaloby na nahrazení projevu vůle, jejímž předmětem by byla povinnost žalovaného uzavřít dohodu o zvýšení nájemného, poučení v tomto ohledu však neposkytl, neboť sama stěžovatelka navrhla změnu žaloby; tato změna však nemohla být v odvolacím řízení připuštěna. V současné době je již účinný zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který lze pro úpravu nájemného do budoucna použít.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že městský soud ve svém rozsudku sice zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, účelově ovšem vytrhnul jen pasáže podporující jeho závěr, že žalobě nelze vyhovět. Zejména tak učinil u (dle ní) stěžejního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), z něhož stěžovatelka volně cituje a v němž se dle její interpretace vyslovuje názor, že přijetím nové právní úpravy ve věci regulace nájemného může být protiústavní stav spočívající v absenci takové úpravy pouze ukončen, nemohou však jím být reparovány důsledky nečinnosti zákonodárce či protiústavní činnosti vlády. Na uvedený nález pak dle stěžovatelky navazují nálezy ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 a ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, a svazek 42, nález č. 137), jejichž obsah je v ústavní stížnosti taktéž zmiňován s námitkou, že městský soud v duchu přetrvávajícího formalismu obecných soudů odmítl aktivně vystoupit na ochranu jejích práv. Pokud tento soud poukazoval na existenci zákona č. 107/2006 Sb., opomněl, že takový důvod - jak má plynout z výše uvedeného - nemůže obstát, kromě toho zmíněný nález I. ÚS 489/05 byl vydán až po nabytí účinnosti daného zákona. Také odkaz odvolacího soudu na § 216 odst. 2 občanského soudního řádu není případný, neboť tento soud své úloze i přes existenci předmětného ustanovení mohl dostát tak, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc zpět tomuto soudu, který by následně mohl po vhodném poučení umožnit případnou změnu žaloby. Stěžovatelka se vyjadřuje k současné rozhodovací praxi obecných soudů a činí závěr, že dochází k ignorování nosného prvku nálezů Ústavního soudu, jímž má být odstranění diskriminace a reparace vzniklého porušení subjektivních práv pronajímatelů. I v posuzované věci soudy nesplnily svou úlohu, konkrétně tím, že nedotvořily chybějící právo, přičemž - ač tak měly předtím učinit - neseznámily obě strany s principy takového "dotváření", a že neposkytly ochranu právům spočívající jak v odstranění důsledků porušení jejích práv v minulosti, tak zamezení jejich porušování do budoucna. Vzhledem k tomu, že uplatňovala své nároky s odkazem na principy vyjádřené v ústavních normách, nemohla svůj nárok specifikovat zcela precizně, a proto se jí mělo dostat širokého poučení, což pouhé konstatování, že zvýšení nájemného je možné pouze pro futuro, nesplňuje. Pokud by Ústavní soud měl poučením na mysli tento závěr, pak by poučovací povinnost obecným soudům neukládal, protože by to bylo zbytečné. Stěžovatelka rovněž uvádí, že ochrany požívají i práva v minulosti, že se zřetelně domáhala zaplacení rozdílu mezi obvyklým a dosud zaplaceným nájemným, přičemž právní kvalifikace takového nároku je věcí obecných soudů, a že poskytnutí ochrany jen pro futuro nutno pokládat za diskriminační, protože dochází k dělení pronajímatelů do dvou skupin bez rozumného zdůvodnění. V této souvislosti se odvolává na nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), v němž měla být oprávněnost nároků za období minulé jednoznačně konstatována, a dodává, že jinak by tomu mohlo být, pokud by jí obecné soudy poskytly ochranu s účinkem pro futuro již na počátku soudního řízení. Závěrem stěžovatelka v obavě před účelovou aplikací § 216 odst. 2 občanského soudního řádu městským soudem pokládá za potřebné, aby Ústavní soud i přes princip minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů věc vrátil do stadia řízení před soudem prvního stupně.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze vyslovil nesouhlas se stěžovatelčinými námitkami, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že bylo věcí stěžovatelky, jak svůj nárok vymezí, a že pokud se tak stane nesprávně, nese si za to odpovědnost. Je přitom sporné, zda by měl poučit účastníka, že má podat žalobu jinou, s níž by mohl být úspěšný, stejně tak je sporné, zda nepřipuštění změny žaloby může znamenat podstatný zásah do práv žalobce, jestliže může podat žalobu novou, přičemž platí, že už samotný návrh na připuštění změny žaloby se považuje za uplatnění práva u soudu. Domáhala-li se stěžovatelka zaplacení určité částky, musí příslušná právní povinnost existovat v době vydání rozsudku, jenž má deklaratorní povahu. Takovou skutečnost ovšem ona netvrdila, resp. tato z ničeho nevyplynula. V případě žaloby na nahrazení projevu vůle má rozsudek konstitutivní povahu a je možno z něj dovozovat existenci právních povinností. Bylo by v rozporu s principy právního státu, pokud by soudy nahrazovaly projevy vůle účastníků právních vztahů se zpětnou účinností. Pokud nedojde k odstranění současné právní úpravy regulující jednostranné zvyšování nájemného, nemůže se stěžovatelka domoci příznivějšího rozhodnutí, a to ani v případě připuštění změny žaloby. Uložení povinnosti brání existence současné zákonné úpravy.

Vedlejší účastníci se svého postavení omisivně vzdali [§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že zčásti jde o zjevně neopodstatněný návrh, a jako takový jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení (rovněž) výroku I shora označeného rozsudku městského soudu, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na změnu žaloby, má Ústavní soud za to, že stěžovatelka nemohla být na svém ústavně zaručeném právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dotčena, neboť mohla stejný den, kdy návrh vznesla a kdy o něm bylo negativně rozhodnuto, podat novou žalobu. Uvedený procesní návrh (podaný i přes existenci již tehdy účinného zákona č. 107/2006 Sb.) byl zřejmě motivován snahou nějakým způsobem uspět v daném řízení, a to v reakci na rozhodnutí soudu prvního stupně i praxi obecných soudů vůbec, dle nichž žalobě na plnění (např. z titulu bezdůvodného obohacení) v případech tzv. regulovaného nájemného není možno vyhovět.

V ostatním Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Byť je právní argumentace nalézacího a odvolacího soudu zčásti odlišná, jejich zamítavé stanovisko ke stěžovatelčině žalobě vychází v podstatě z názoru, že vzhledem k absenci právního předpisu, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení tzv. regulovaného nájemného, obecné soudy nemohou o takovém zvýšení samy rozhodnout.

Tento názor je zcela v rozporu se závěry vyslovenými v celé řadě rozhodnutí Ústavního soudu. Již v nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 Listiny).

S ohledem na výše uvedené zde existovala povinnost obecných soudů, jak byla později deklarována Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.): "Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.".

Obdobně se již předtím vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), kde konstatoval, že "nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů". Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se v něm, "odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv", přičemž "deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce.". Podle Ústavního soudu "je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.".

Shodně v pozdější věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 117) zdůraznil, že "je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae.".

Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, kde obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy. K tomu poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval.

Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 125), a vychází z nich i nepublikované usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nálezy č. 152 a č. 158) a nepublikovaná usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (rozhodnutí neuveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Dále je třeba uvést, že výše zmíněnou povinnost obecných soudů poskytnout ochranu vlastníkům bytů a rozhodnout o zvýšení nájemného nutno chápat v širším smyslu, tedy že lze přiznat vyšší nájemné také za dobu minulou. Touto otázkou se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 216), kde v souvislosti s (neopodstatněnou) argumentací obecných soudů právními názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) konstatoval následující:

"V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro" pak by neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil" a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.

Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz výše) uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka "rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu" (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 - viz výše).

Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení "nájemné" za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších [...] (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06 - všechny viz výše).

Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že "i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.

Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [...] - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.".

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než konstatovat, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech týkajících se problematiky "regulovaného" nájemného (a to mj. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, kvůli němuž přerušil odvolací řízení - viz výše), čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Současně porušil i stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; posledně uvedené ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat stěžovatelčinou žalobou a neposkytl jí tak ochranu, jde-li o její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatelky - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případě postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (zčásti) vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 1129/07. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Právní a skutkové argumenty, o něž opírám odlišné stanovisko v této věci, jsou analogické těm, které jsem uplatnil v odlišných stanoviscích ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod spisovými značkami III. ÚS 905/06, III. ÚS 3158/07, III. ÚS 696/07 a III. ÚS 95/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 13, svazek 51, nález č. 216, svazek 52, nález č. 16, a svazek 52, nález č. 32), na něž odkazuji i na tomto místě.

2. Skutkový a procesní stav v nynější věci je tento:

a) Stěžovatelka (obchodní společnost - s. r. o.) jako vlastnice nájemního domu se svou žalobou podanou nalézacímu soudu dne 10. 3. 2004 domáhala, aby jí žalovaní nájemci zaplatili z titulu nezaplaceného nájemného částku 9 818 Kč. Tato žalobkyní požadovaná částka má představovat rozdíl mezi měsíčním nájemným, prý obvyklým v daném místě a čase, které žalobkyně vyčíslila částkou Kč 11 000 a mezi výší tzv. regulovaného nájemného, které žalovaní platili do té doby, naposledy ve výši Kč 1 182 měsíčně.

b) Žalobci požadovali zaplacení zvýšeného nájemného za měsíc listopad 2003.

3. Kasační nález Ústavního soudu, k němuž uplatňuji toto odlišné stanovisko, vychází tedy z předpokladu, že obecné soudy mohou konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného za období vymezené žalobcem v žalobním petitu, jde-li o dobu před podáním žaloby. S takovým názorem nesouhlasím.

4. Jakkoli se lze ztotožnit s hodnocením obsaženým v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že legislativní úprava cenové regulace nájemného v bytech byla dříve (před přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006) velmi nevyhovující, přece jen nelze pustit ze zřetele, že i v tomto období byl nájem bytu primárně závazkovým vztahem.

5. Za situace, kdy nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vzhledem k nečinnosti zákonodárce obecně připustil možnost zásahu do obsahu tohoto závazkového vztahu konstitutivním soudním rozhodnutím (zvýšením nájemného), je třeba respektovat proporcionalitu takového zásahu s přihlédnutím k oběma smluvním stranám, tj. k pronajímateli i k nájemci. Tato proporcionalita je podle mého názoru hrubě porušena, jestliže zvýšení nájemného by se mělo týkat i období před podáním žaloby.

6. Znovu poukazuji na názor obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3158/07, s nímž souhlasím, že totiž "nájemné, resp. nájemní smlouva je institutem obligačního práva, založeného na principu autonomie vůle, a proto je výše nájemného především předmětem dohody smluvních stran. Podle výše nájemného, na kterou je pronajímatel ochoten přistoupit, se nájemce rozhoduje, zda bude v pronajímaném bytě bydlet nebo zvolí jiný byt s jinou výší nájemného. Jestliže by soud na návrh pronajímatele mohl nájemné (často několikanásobně) zvýšit i se zpětnou účinností, byla by tím popřena autonomie vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem. Navíc dotváří-li soud svým rozhodnutím o zvýšení nájemného objektivní právo, resp. stanoví práva a povinnosti stran (a nikoli pouze konstatuje, co právem jest), nemůže tak činit se zpětnou účinností, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Není-li za nečinnost zákonodárce při vydávání předpisů o zvyšování nájemného odpovědný pronajímatel, není za ni odpovědný ani nájemce, a je proto třeba hledat v souladu s principem proporcionality řešení, které obě smluvní strany co nejméně poškodí.".

7. Upozorňuji na to, že nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který obsahuje zásadní pokyny, jimiž se mají obecné soudy při stanovení zvýšeného nájemného řídit, byl vydán až dne 28. 2. 2006; další nález se zásadním významem pro tuto problematiku pod sp. zn. I. ÚS 489/05 byl přijat dne 6. 4. 2006.

Období, za které se žaloba domáhala zvýšení nájemného (listopad 2003) předchází o více než dva roky před vydáním těchto zásadních rozhodnutí Ústavního soudu.

8. Ústavní soud svým plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 povolal obecné soudy k tomu, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků (tj. pronajímatelů i nájemců) též za situace, kdy zákonodárce je nečinný a pro stanovení výše tzv. regulovaného nájemného chybí zákonný podklad. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 Ústavní soud od obecných soudů žádá, aby "při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu".

Protože tato "soudcovská tvorba práva" vytváří zákon v materiálním smyslu, potom je ovšem třeba trvat na tom, aby též při ní byl dodržován všeobecně uznávaný princip zákazu retroaktivity. Ten musí respektovat jak parlamentní zákonodárce, tak soud v roli tvůrce materiálního práva. Smluvní strany (v tomto případě nájemci) nemohou být takto nově utvořeným materiálním právem zavazovány zpětně, tj. nemůže jim být v konkrétním případě zvýšeno nájemné za minulou dobu, neboť byly oprávněny v dobré víře spoléhat na to, že tehdy platný způsob právní regulace nájemného je v pořádku. Princip právní jistoty nedovoluje, aby do obsahu obligačních vztahů bylo zasahováno se zpětnou účinností. Nelze ani předpokládat, že by nájemci, platící v minulosti regulované nájemné, byli s to učinit si představu o přesné podobě nově utvářeného práva (jak vyžaduje zásada určitosti práva), aby eventuálně mohli podle něj uzpůsobit své tehdejší chování.

9. Počátkem období, od něhož lze uvažovat o zvýšení nájemného konstitutivním soudním rozhodnutím, je podle mého názoru teprve okamžik, odkdy nájemce může reálně reagovat na konkrétní skutkové a právní argumenty uplatněné pronajímatelem v žalobě domáhající se zvýšení nájemného. Takovým okamžikem tedy může být nejdříve až okamžik, kdy žaloba, v níž je nárok pronajímatele přesně specifikován, byla podána u soudu. Jedině takové řešení umožňuje zohlednit autonomní zájmy obou smluvních stran (pronajímatele a nájemce) a vyhovuje principu proporcionality.

10. Nesouhlasím také s názorem vysloveným v kasačním nálezu, že obecné soudy prý nerespektovaly či ignorovaly právní názory vyslovené v předchozích nálezech Ústavního soudu, čímž měly porušit princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvený v článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Konstatuji, že plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se k otázce počátku období, za něž lze zvýšit nájemné, explicite nevyjadřuje.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je vysloveno, že "... při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" a že "... je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 je vysloveno, že nálezy Ústavního soudu vycházejí z kautely "o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby".

Rozhodnutí obecnýchsoudů v této věci jsou s těmito nálezy Ústavního soudu souladná.

11. Námitku nerespektování předchozí judikatury Ústavníhosoudu by snad bylo možno vznést proti rozsudku prvoinstančního soudu ze dne 20. 9. 2004, který zdůvodnil zamítnutí žaloby argumentem, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného, a tak je takové zvýšení možné jen na základě dohody smluvních stran; připustil možnost aplikace § 671 odst. 1 obč. zákoníku, usoudil však, že požadovanou výši nájemného není možno pokládat za výši obvyklého nájemného.

Naproti tomu odvolací městskýsoud výslovně uvedl, že respektuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, současně ale vzal v úvahu také nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Odvolací soud ve svém rozsudku výslovně připustil, že možným právním prostředkem ochrany práv pronajímatele v období po zrušení předpisů o regulaci nájemného Ústavním soudem by mohla být žaloba na nahrazení projevu vůle, jejímž předmětem by byla povinnost žalovaného nájemce uzavřít dohodu o zvýšení nájemného (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě sice žalobkyně změnu žalobního petitu navrhla, avšak stalo se tak až dne 8. 12. 2006 v průběhu odvolacího jednání; odvolací soud změnu žaloby nepřipustil s poukazem na § 216 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odvolacím řízení není možno změnou žaloby uplatnit nový nárok, který nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně. V samotném odůvodnění nálezu, k němuž uplatňuji toto odlišné stanovisko, se uvádí, že stěžovatelka "mohla stejný den, kdy návrh vznesla a kdy o něm bylo negativně rozhodnuto, podat novou žalobu".

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti a že stížnost měla být zamítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru