Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1113/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1113.11.1
Datum podání14.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 71 odst.3, § 71 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1113/11 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 2. 2011 č. j. 8 VZV 5/2010-355 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 4 To 14/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 4. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 2. 2011 č. j. 8 VZV 5/2010-355 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 4 To 14/2011. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Stěžovatel byl dne 14. 11. 2010 usnesením Okresního soudu Plzeň-město vzat do vazby útěkové a předstižné dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu a současně nebyly přijaty instituty nahrazující vazbu (záruka daná manželkou stěžovatele, písemný slib stěžovatele, peněžitá záruka). Stěžovatel podal stížnost (kopii stížnosti stěžovatel připojil k ústavní stížnosti), jež byla zamítnuta dne 22. 12. 2010 Krajským soudem v Plzni. Napadeným usnesením ze dne 14. 2. 2011 rozhodlo vrchní státní zastupitelství dle § 71 odst. 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z obou vazebních důvodů. Stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 3. 3. 2011 pro nedůvodnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní státní zastupitelství ani vrchní soud se nezabývaly podmínkami stanovenými v § 71 odst. 3 a 4 trestního řádu, odůvodnění jejich rozhodnutí vypovídají pouze o důvodech vazby a nikoliv o důvodech dalšího trvání vazby (z usnesení není zřejmá mimořádná složitost věci, která by bránila skončení trestního stíhání, ani není zřejmá hrozba zmaření dosažení účelu trestního stíhání propuštěním stěžovatele, vazba trvá již 5 měsíců a nebylo provedeno ještě mnoho důkazů, jejichž většinu však mají orgány činné v trestním řízení k dispozici), skutečnosti v odůvodněních uvedené navíc nemají základ ve spisovém materiálu. Poukázal na předchozí nálezy Ústavního soudu s tím, že napadená usnesení nejsou ani precizně odůvodněna, přestože prodloužení vazby je závažným zásahem do základních práv; rozhodnutí jsou naopak nepřezkoumatelná a vágní, když z nich nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Dále stěžovatel uvedl, že při slyšení před vrchním soudem poukázal na několik zásadních okolností (stěžovatel k ústavní stížnosti připojil kopii protokolu o jeho výpovědi před vrchním soudem), které důvodnost vazby přinejmenším zpochybňují (výslech stěžovatele policií dne 16. a 23. 2. 2011 byl proveden bez přítomnosti obhájce a bylo působeno na psychiku stěžovatele, při výslechu dne 25. 2. 2011 policie stěžovateli nabídla pozici spolupracujícího obviněného s tím, že je zřejmé, že tento žádnými značnými finančními prostředky nedisponuje), avšak tyto okolnosti vrchní soud nezohlednil. Stěžovatel rovněž namítá, že argumentace u útěkové vazby o hrozbě vysokého trestu odnětí svobody je oslabena za situace, kdy by stěžovatel přijal právě pozici spolupracujícího obviněného (sazba by mohla být snížena až pod dolní hranici). Ohledně předstižné vazby pak považuje za scestný závěr vrchního soudu, že stěžovatel má výraznější sklony k páchání protiprávního jednání a pokračování páchání nezabránil ani zásah policie, neboť jednak tento závěr učinil soud na základě irelevantních skutečností (trestná činnost měla být páchána po dlouhou dobu, měla přinést vysoký zisk) a jednak je stěžovatel dosud osobou zachovalou a netrestanou; dle stěžovatele navíc dochází k vadnému zaměňování pojmů "opakování" a "pokračování" v trestné činnosti. Stěžovatel rovněž namítl, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno po necelém dni od ukončení jeho slyšení, proto má podezření, že soud měl již rozhodnutí připravené s předstihem a za tak krátkou dobu ani nemohl zvážit a zohlednit všechny skutečnosti uvedené stěžovatelem při slyšení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. trestního řádu, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99, ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 nebo ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06).

Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud (či státní zástupce) nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu (či státního zástupce) a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy (či státní zástupce) při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že vrchní státní zastupitelství i vrchní soud se dostatečně zabývaly tím, zda trvají oba vazební důvody a zda nedošlo k takové změně situace (tj. že by stěžovatel předestřel nové zásadní skutečnosti), že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, závěry vyznívají zcela logicky a vnitřně konzistentně. Tvrzením stěžovatele uvedeným při slyšení vrchní soud evidentně nepřisvědčil (stěžovatel např. při slyšení tvrdil, a namítá to také v ústavní stížnosti, že mu státní zástupce bez protokolace řekl, že je zřejmé, že stěžovatel nemá finanční prostředky, zatímco z napadeného usnesení téhož státního zástupce se podává opak), resp. je neshledal za podstatné a odůvodňující propuštění stěžovatele na svobodu (stěžovatel např. při slyšení tvrdil, a namítá to také v ústavní stížnosti, že první výslechy byly provedeny náhle a bez přítomnosti jeho obhájce, přičemž jak sám současně uvedl, při daném výslechu odmítl vypovídat a nevypovídal). Naopak vrchní soud poukázal na konkrétní skutečnosti (včetně důkazů), které odůvodňují trvání vazebních důvodů a nezbytnost vazby; s tvrzeními stěžovatele (o tom, že se nebude vyhýbat trestnímu stíhání, neboť nemá kontakty v zahraničí, odevzdal pas a má rozsáhlou soudržnou rodinu v České republice a nemá žádný majetek, a o tom, že objektivně nemůže dále páchat trestnou činnost) se orgány činné v trestním řízení dostatečně vypořádaly. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení byla v jeho věci vágní a nepřezkoumatelná. Pokud stěžovatel argumentuje u útěkové vazby možností snížení trestu v případě pozice spolupracujícího obviněného, je zřejmé, že v této pozici se stěžovatel nenachází, tedy úvaha orgánů činných v trestním řízení o hrozbě vysokým trestem je na místě. Stěžovateli pak nelze přisvědčit ani pokud argumentuje kritérii dalšího trvání vazby dle § 71 odst. 4 trestního řádu, neboť v projednávané věci bylo rozhodováno dle § 71 odst. 3 trestního řádu, kde se další zvláštní podmínky (oproti odst. 4) pro trvání vazby ze zákona nepodávají. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, že vrchní soud rozhodl v příliš krátké době od slyšení stěžovatele, tedy měl zřejmě připravené rozhodnutí již předem a nezvážil všechny stěžovatelem uvedené skutečnosti. V případě tvrzení o předem připraveném rozhodnutí se jedná o pouhou domněnku, navíc je třeba uvést, že soud je dle zákona povinen rozhodnout o vazbě přednostně s největším urychlením, přičemž rychlost rozhodnutí zajisté odpovídá (by měla odpovídat) rovněž rozsahu a relevanci/závažnosti skutečností předestřených soudu k posouzení. Z dané věci se podává, že vrchní soud se tvrzeními stěžovatele uvedenými při slyšení dostatečně zabýval, avšak tyto nepovažoval za odůvodňující propuštění stěžovatele na svobodu (viz i výše).

S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud za to, že by vrchní státní zastupitelství a vrchní soud v dané věci porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva stěžovatelem namítaným způsobem, proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru