Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1111/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práv... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1111.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 909

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1111/15 ze dne 14. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem advokátní kanceláře LISSE LEGAL, se sídlem Jablonského 640/2, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. září 2014 č. j. 30 P 138/2013-191 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2015 č. j. 26 Co 481/2014-255, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 13. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva garantovaná č. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo ve věci nezletilých dětí J. K. a M. K. rozhodnuto, že se rozsudek okresního soudu ze dne 5. 10. 2012 č. j. 30 Nc 254/2012-39, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 26 Co 657/2012, mění tak, že se nezletilý J. svěřuje do péče otce J. K.(výrok I), dále že se návrh otce na změnu výchovy nezletilé M. zamítá (výrok II). Současně jím bylo rozhodnuto o výživném rodičů od 1. 9. 2013 a o dluhu na výživném (výrok III až V), jakož i o výživném rodičů splatném od právní moci rozsudku (výrok VI až VIII), dále jím byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky nezletilých na svěření dětí do její vlastní péče (výrok IX) i na nařízení rodinné terapie (výrok X), nadto jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky XI a XII).

3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání matky rozsudek okresního soudu změněn ve výroku VI, a to pouze co do výše výživného placeného matkou na nezletilého J.(z částky 4 000 Kč na částku 3 000 Kč), jinak jej krajský soud potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se nelze ztotožnit s argumentací obecných soudů, že nezletilý J., kterému bude letos třináct let, je schopen se odpovědně vyjádřit k otázce svého dalšího výchovného prostředí, neboť v tomto věku se děti rozhodují podle toho, jaké povinnosti od nich ten který rodič vyžaduje, přičemž ona na něj klade vyšší nároky než otec, jenž pak je nezletilým preferován. Zájem dítěte je třeba posoudit komplexně, což zahrnuje i to, zda je veden k plnění povinností a zda jsou mu vštěpovány základní principy chování, což je nezbytné pro jeho další růst, vzdělávání a začlenění se do společnosti. K výchově dítěte nelze přistupovat tak, že na prvním místě je zábava a kdesi v pozadí minimum povinností. Zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově podílel nejen otec, ale i matka, protože se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející se životní orientaci. Zájmem dítěte je, jsou-li pro to splněny podmínky, aby bylo v péči obou rodičů, jak judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09.

5. Dovolávajíc se dále rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 7. 2000 ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, resp. Obecného komentáře Výboru pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, na který citovaný nález odkazoval, stěžovatelka poukazuje na kritéria, na základě nichž by obecné soudy měly ve věci péče o nezletilé děti rozhodovat, s tím, že obecné soudy zcela ignorovaly skutečný zájem dítěte, nebraly ohled na osobnost nezletilých dětí, pominuly jejich citovou orientaci a zázemí, nevzaly v potaz stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž mají děti žít, nezabývaly se citovou vazbou dětí k sobě navzájem, natož pak aby zohlednily vazby k prarodičům a dalším příbuzným i nepříbuzným osobám, resp. že ignorovaly kritéria plynoucí ze zmíněného Obecného komentáře, tedy až na přání dítěte, na jehož základě výlučně rozhodly.

6. Podle stěžovatelčina názoru je nezletilý J. ve věku, kdy je možné se zeptat na jeho názor a dát mu prostor se vyjádřit, nelze se však jím výlučně řídit nejen z důvodu, že jeho motivací je být u rodiče, který je více benevolentní, ale i proto, že nebylo rozhodováno o osudu nezletilého J., ale rovněž nezletilé M., jejíž zájmy zůstaly mimo zorný úhel soudů i znalce. Soudnímu znalci stěžovatelka vytýká, že své závěry nezdůvodnil a neprovedl patřičná znalecká zkoumání, okresní soud pak nekriticky převzal, že vztahy nebudou narušeny a změna pro nezletilého (nikoliv však pro nezletilou) nebude znamenat žádný negativní důsledek, navíc je otázkou, zda je třeba znaleckého zkoumání k tomu, aby takový závěr byl označen ve svém základu za zavádějící a nepravdivý, neboť jsou od sebe odlučováni sourozenci a nezletilý je vytržen z rodiny, kde strávil "polovinu života" a k níž má v zásadě kladný vztah, což bude mít z podstaty věci dle názoru stěžovatelky negativní následky. Stěžovatelka nezpochybňuje, že nezletilý je schopen vyjádřit svůj názor, důležité podle ní ale je, jak je tento názor utvářen a zda je v skutečném zájmu nezletilého, soudy však zkoumaly jen první otázku, zcela však rezignovaly na posouzení, proč je zrušení střídavé péče v jeho zájmu.

7. Současně stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v daném případě není střídavá péče v přímém rozporu se zájmy nezletilých, rodiče bydlí nedaleko od sebe, děti zůstávají ve svém sociálním prostředí, nejsou narušeny jejich vztahy s vrstevníky ani trávení volného času, navštěvují tutéž školu. Opakuje, že obecné soudy od sebe odloučily oba sourozence a nezletilého vytrhly z rodinného prostředí matky, nezajímaly se o zájem nezletilé, a to jen proto, že nezletilý považuje výchovné prostředí u matky jako méně konformní. Současně tvrdí, že opomněly zvláštní charakter daného řízení, nepostupovaly pečlivě a náležitě nezvážily veškeré dopady, nepochopitelně odhlédly od faktu, že řízení je vedeno o změně výchovy k oběma nezletilým dětem, a soustředily se na nezletilého J., ač děti byly zvyklé žít společně a jsou na sebe fixovány. Přesto, resp. proto nenařídily rodinnou terapii, díky níž mohly být děti lépe připraveny na novou situaci, a to ani s ohledem na nízký věk dětí, což mělo negativní dopad na psychický stav nezletilé, která danou situaci velmi špatně nese.

8. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou zcela v rozporu se závěry tuzemské i zahraniční judikatury, v důsledku čehož mělo být zasaženo do jejích základních práv. Je si sice vědoma, že ne všechna tvrzení mají ústavněprávní přesah, nicméně ve věcech rodinného práva by soudy měly postupovat co nejšetrněji právě s ohledem na citlivost řešených záležitostí a na dopad takových rozhodnutí na všechny členy rodiny a za tímto účelem využívat všech dostupných prostředků, aby práva účastníků byla šetřena. Obecné soudy postupovaly formalisticky, pokud řešily pouze nezletilého J., ač šlo o úpravu poměrů obou dětí, jež byly rodičům svěřeny do střídavé péče. Postup obecných soudů i jejich skutkové závěry mají být dle stěžovatelky výrazem zjevného logického excesu, takže intenzita zásahu do jejích základních práv i práv nezletilých dětí je značná, a věc tudíž má mít ústavněprávní přesah.

9. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka zdůvodnila tím, že by s ohledem na výše uvedené bylo vhodné, aby do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti byla ponechána v platnosti střídavá péče a nedocházelo k prohlubování zásahů do těchto práv, zejména s ohledem na současný psychický stav nezletilé M.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

12. Přes poměrně obsáhlou právní argumentaci podstata souzené ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že obecné soudy svěřily nezletilého J., který byl dosud ve střídavé péči obou rodičů, s ohledem na jeho přání, do výlučné péče otce. Stěžovatelka, plédujíc za střídavou péči, přitom zpochybňuje význam názoru, který nezletilý stran výchovného prostředí vyslovil, a také poukazuje na to, že dojde k narušení sourozeneckého vztahu, přičemž nezletilá M. se má obtížně vyrovnávat s nastalou situací, a také na to, že nezletilý bude "vytržen" z její rodiny. Ovšem tvrzené důvody, o něž stěžovatelka tyto své námitky opírá, nejsou dle názoru Ústavního soudu buď přiléhavé, nebo neodpovídají skutečnosti (příp. tuto skutečnost zkreslují). Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud nemohl ztotožnit se stěžovatelkou na předpokladech, z nichž stěžovatelka vychází při svém tvrzení o porušení jejích základních práv a svobod (a nezletilých dětí), nemohl ani ústavní stížnosti přiznat ústavněprávní rozměr.

13. Zásadní argument stěžovatelky spočívá v tom, že soudy měly rozhodnout v "nejlepším zájmu dítěte", tzn. ponechat nezletilého ve střídané péči obou rodičů, a to i proti vůli, kterou nezletilý v tomto ohledu projevil. Pokud byla tato námitka míněna tak, že obecné soudy by neměly brát v úvahu názor dítěte, jenž je zjevně "nerozumný", a jehož respektováním by tudíž mohl utrpět jeho (objektivně pojatý) "nejlepší zájem", pak dle názoru Ústavního soudu o takovou situaci v souzené věci nejde. Předně Ústavní soud nemohl úplně přejít ne zcela "konzistentní" postoj samotné stěžovatelky, která na straně jedné v ústavní stížnosti tvrdí, že střídavá péče je pro nezletilého J. nejlepším řešením a že je nezbytná výchova ze strany obou rodičů, na straně druhé se v daném, ale i předchozím soudním řízení domáhala toho, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do její výlučné péče (viz č. l. 57, 156 soudního spisu), což logicky otevírá otázku, co vlastně sama stěžovatelka považuje za "nejlepší zájem dítěte", případně zda takový zájem skutečně sleduje, možno připomenout i to, že nejprve obsáhle namítala, že obecné soudy při svém rozhodování v předchozím řízení nevzaly v potaz názor nezletilých dětí (č. l. 57), a nyní brojí právě proti tomu, že takový názor v potaz vzaly. Za podstatné však Ústavní soud považuje něco jiného.

14. Stěžovatelka nesprávnost postupu obecných soudů spatřuje v tom, že nezohlednily důvod, pro který se tak nezletilý rozhodl ("jak byl tento názor utvářen"); za ten sama označuje svůj přísný způsob výchovy, který staví do kontrapozice k "benevolentní" otcově výchově s tím, že právě její výchova má být v zájmu dítěte, neboť (zřejmě) jen ona nezletilého vede k plnění povinností a vštěpuje mu základní principy chování nezbytné pro jeho další rozvoj, zatímco otec upřednostňuje zábavu. Dle Ústavního soudu však z ničeho neplyne, že by otec nebyl s to vyžadovat na nezletilém J. plnění jeho povinností, a vést ho tak k odpovědnému přístupu a rozvoji jeho osobnosti. Naopak pro to, aby otec mohl řádně nezletilého vychovávat, má jistě všechny potřebné předpoklady, jak ostatně plyne i ze znaleckého posudku (viz č. l. 167-8), především pak klást rovnítko mezi mírou "přísnosti" výchovy a její kvalitou by bylo dosti zkratkovité, neboť ve hře je zde řada faktorů dalších. Kromě toho stěžovatelka zcela pomíjí další důvod, proč nezletilý vyslovil přání, aby byl svěřen do péče otce, a to, že mu již nevyhovovalo neustálé stěhování mezi rodiči.

15. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy vytrhly nezletilého z prostředí její rodiny, přičemž "nepochopitelně" oddělily oba sourozence, aniž by zohlednily také zájmy nezletilé M., Ústavní soud musí připomenout slova samotné stěžovatelky, že rodiče bydlí nedaleko sebe, takže lze předpokládat, že nezletilý bude moci svou rodinu kdykoliv navštěvovat, navíc nezletilá je stále ve střídavé péči rodičů, a tudíž každý druhý týden bude trávit u otce společně s nezletilým. Za této situace lze o nějakém "zpřetrhání vazeb" hovořit jen sotva. Neodpovídá ani skutečnosti, že by se obecné soudy otázkou dopadů změny výchovného prostředí u nezletilého J. na jeho sestru nezabývaly, neboť jednak nezletilá M. byla v tomto ohledu vyslechnuta orgánem péče o dítě, přičemž vyjádřila přání zůstat u stěžovatelky nebo ve střídavé péči i v případě, že by byl její bratr svěřen do výchovy otce (viz č. l. 147, 220), ke vztahu mezi sourozenci se vyjadřoval i soudní znalec ve znaleckém posudku (č. l. 168) a také při jednání okresního soudu, kde uvedl, že sourozenecké vztahy narušeny nebudou (č. l. 184), ostatně k dané námitce se již vyjádřil jak okresní, tak krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Není-li ústavní stížnost způsobilá meritorního projednání, nelze ani vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterýžto pak - jako návrh

akcesorický - nutně sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru