Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1108/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1108.20.1
Datum podání16.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1108/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Čoupka, zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2020 č. j. 19 Co 284/2019-297 v části, v níž byl potvrzen III. výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2019 č. j. 15 C 107/2017-261, a proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2019 č. j. 15 C 107/2017-261, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Martiny Čoupkové a Jaroslava Cvika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. napadených výroků, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 6. 2019 č. j. 15 C 107/2017-261 byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatel (žalovaný) byl povinen zaplatit první vedlejší účastnici (své dceři - žalobkyni) částku ve výši 472 174 Kč s příslušenstvím (I. výrok), rovněž byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatel byl povinen zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi (dřívějšímu druhovi vedlejší účastnice - žalobci) částku ve výši 472 174 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Městský soud vzal za prokázané, že z bankovního účtu první vedlejší účastnice byly v době od 8. 10. 2012 do 30. 10. 2013 zasílány touto vedlejší účastnicí různé peněžité částky Exekutorskému úřadu JUDr. Petra Kociána na exekuci vedenou vůči stěžovateli v celkové výši 944 348 Kč (ze které původně každý z vedlejších účastníků požadoval jednu polovinu s tím, že každý z nich za stěžovatele plnil v tomto rozsahu). Soud se však neztotožnil s tvrzeními vedlejších účastníků, že žalovaná částka byla poskytnuta na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce, a to navíc ještě s konkrétními parametry splatnosti, neboť uzavření této (či jakékoliv jiné) smlouvy mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelem se v řízení nepodařilo prokázat. Ve vztahu k nároku uplatněnému první vedlejší účastnicí uzavřel, že k podání žaloby došlo až dne 20. 4. 2017, a přisvědčil proto stěžovatelem vznesené námitce promlčení žalované pohledávky. Ve vztahu k nároku uplatněnému druhým vedlejším účastníkem dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by finanční prostředky na bankovním účtu první vedlejší účastnice patřily každému z vedlejších účastníků rovným dílem, a žalobu proto v této části zamítl pro nedostatek aktivní legitimace druhého vedlejšího účastníka. Svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšnému stěžovateli podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, městský soud odůvodnil okolnostmi věci, jež byly od počátku velice složité. Poukázal přitom konkrétně na složitost poměrů v rodině a dále na to, že se ani přes rozsáhlé dokazování nepodařilo řádně prokázat, jaký právní úkon byl mezi účastníky učiněn. Na uvedeném se přitom svým jednáním podíleli jak vedlejší účastníci, tak stěžovatel, neboť si vzájemné vztahy nedokázali upravit řádným a srozumitelným způsobem.

3. K odvolání první vedlejší účastnice proti I. a III. výroku rozsudku městského soudu a stěžovatele proti III. výroku tohoto rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek městského soudu v uvedených výrocích potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl, že první vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (II. výrok) a že druhý vedlejší účastník a stěžovatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů tohoto řízení (III. výrok). Byť krajský soud rozsudek městského soudu označil za věcně správný, ve vztahu k použití § 150 občanského soudního řádu doplnil, že důvody pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů nalézacího řízení úspěšnému stěžovateli nespočívaly ve složitosti věci a rodinných poměrů mezi účastníky řízení, jak naznal městský soud, nýbrž v okolnosti, že první vedlejší účastnice stěžovateli jako svému otci výrazně pomohla od jeho tehdejších dluhů. Ačkoliv krajský soud zohlednil, že se neprokázalo, že by účastníci řízení byli jakkoliv dohodnuti na půjčení a vrácení poskytnutých peněz a neshledal důvod odpírat stěžovateli uplatnění námitky promlčení, nebylo možno tuto výraznou finanční pomoc první vedlejší účastnice stěžovateli přehlédnout. Podle krajského soudu tak bylo spravedlivé, aby si za popsané situace stěžovatel nesl "ze svého" alespoň náklady řízení před městským soudem.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výslovně toliko proti tzv. nákladovým výrokům soudních rozhodnutí a namítá, že použití § 150 občanského soudního řádu oběma soudy pro něj bylo překvapivé. Ačkoliv krajský soud nesouhlasil s důvody, pro které městský soud v posuzované věci shledal nutnost použití tzv. moderačního oprávnění podle uvedeného ustanovení, sám rozhodl rovněž překvapivě, když nepřiznání práva na náhradu nákladů nalézacího řízení stěžovateli podložil jinými, dosud neuvedenými okolnostmi, aniž by dal stěžovateli příležitost vyjádřit se k nim. K uhrazení jeho dluhů první vedlejší účastnicí stěžovatel doplnil, že nešlo o jednostrannou pomoc, nýbrž o vzájemné plnění, kdy stěžovatel umožnil oběma vedlejším účastníkům po neomezenou dobu bydlet bezplatně v jeho domě. Za popsané situace proto soudy vyzdvihovaná finanční pomoc první vedlejší účastnice nemohla představovat dostatečný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů nalézacího řízení stěžovateli.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžného zákona. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

8. Z hlediska stěžovatelových námitek je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 občanského soudního řádu, který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití § 150 občanského soudního řádu naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000). V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud považuje zdůvodnění nutnosti použití § 150 občanského soudního řádu, které provedl zejména krajský soud tím, že poukázal na výraznou finanční výpomoc první vedlejší účastnice, která stěžovateli pomohla od jeho tehdejších dluhů a dle názoru tohoto soudu ho možná zbavila značných a vlekoucích se problémů, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující.

10. Tvrdí-li stěžovatel, že mu bylo umožněno vyjádřit se k použití § 150 občanského soudního řádu poprvé až v odvolacím řízení, v němž však krajský soud důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení spatřoval v jiných skutečnostech než městský soud, aniž by stěžovateli umožnil k těmto dosud neuvedeným skutečnostem uplatnit protiargumenty, neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. Se stěžovatelem nelze souhlasit jednak v tom, že by krajský soud rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů nalézacího řízení stěžovateli založil na překvapivých důvodech, neboť skutečnost, že první vedlejší účastnice za stěžovatele platila jeho dluhy, byla v řízení prokázána a mezi účastníky nebyla ani sporná. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky směřující proti uvedenému závěru krajského soudu s tím, že je s ohledem na překvapivost tohoto rozhodnutí nemohl vznést dříve, přičemž konkrétně namítá, že poskytnutí peněz první vedlejší účastnicí nebylo žádnou jednostrannou výpomocí, jež by měla odůvodňovat nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, nýbrž šlo o vzájemné plnění, kdy stěžovatel oběma vedlejším účastníkům "na oplátku" poskytl bezplatné bydlení, což však soudy při svém rozhodování nezohlednily. Uvedené je však rovněž nutno odmítnout. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že totožnou argumentaci stěžovatel uplatňoval již od počátku soudního řízení, přičemž oba soudy se jí zabývaly a dospěly k názoru, že stěžovatelem tvrzenou existenci dohody o bezplatném bydlení výměnou za uhrazení stěžovatelových dluhů se nepodařilo prokázat (v podrobnostech viz zejména bod 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nebyla-li proto pravdivost těchto stěžovatelových tvrzení v řízení prokázána, nebylo možno po obecných soudech požadovat, aby je jakýmkoliv způsobem promítly do výsledku řízení či je snad zohlednily při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

11. Ústavní soud shrnuje, že oba soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč ohledně náhrady nákladů řízení rozhodly výše uvedeným způsobem, přičemž bylo-li možno sdílet jisté výhrady ke způsobu odůvodnění rozhodnutí městského soudu, byly tyto nedostatky zhojeny krajským soudem v odvolacím řízení. Ústavní soud v přezkoumávaných rozhodnutích o nákladech řízení neshledal ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.

12. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv nepodařilo prokázat, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru