Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1101/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1101.15.1
Datum podání14.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.3, § 79

500/2004 Sb., § 80

549/1991 Sb., § 10 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1101/15 ze dne 29. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Miloše Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2015 č. j. 10 A 48/2015-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti Magistrátu města České Budějovice (dále jen "žalovaný") řízení zastavil (výrok I), neboť stěžovatel vzal svoji žalobu zpět, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovateli (žalobci) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč.

V odůvodnění soud uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení se uchýlil k ustanovení § 60 odst. 3, věta první, s. ř. s., když podmínky pro postup dle věty druhé tohoto ustanovení naplněny nebyly. Bylo tomu proto, že se stěžovatel domohl nápravy nečinnosti ve správním řízení, neboť žalovanému bylo nadřízeným orgánem uloženo, aby ve věci (nenařízení odstranění stavby) meritorně rozhodl do třiceti dnů, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dne 13. 2. 2015, a žalovaný tak učinil vydáním požadovaného rozhodnutí dne 12. 3. 2015 (na úřední desku vyvěšeno 13. 3. 2015). Podal-li stěžovatel již 10. 3. 2015 žalobu, stalo se tak "z procesního hlediska" "neopodstatněně v době, kdy ještě bezvýsledně nevyčerpal prostředky ochrany proti nečinnosti"; ke zpětvzetí žaloby tudíž nedošlo pro pozdější chování žalovaného, neboť ten požadované rozhodnutí vydal ve lhůtě určené mu krajským úřadem, během níž nebylo možno nahlížet na něj jako na nečinného.

V ústavní stížnosti směřující svým obsahem pouze proti výroku o nákladech řízení a o vrácení sníženého soudního poplatku stěžovatel namítá porušení svých práv dle čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, 4, čl. 4 odst. 4 a čl. 10 čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod. Oproti krajskému soudu má za to, že předpoklad dle § 60 odst. 3, věta druhá, s. ř. s. naplněn byl, neboť žalovaný byl nečinný "naposledy přinejmenším od října 2014", přičemž zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nelze (podle jeho názoru) po jejím uplynutí "prodloužit" ani vydáním příkazu dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

V dané věci je rozhodné, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu toliko na úrovni jím užitého podústavního práva a - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na sdělení, že existenci výše naznačené "intenzity" zásahu do stěžovatelových procesních práv v dané věci dovodit nelze; své rozhodnutí krajský soud srozumitelně odůvodnil a není ani nepředvídatelné ani výrazem libovůle.

Co do "důvodnosti" podané žaloby je namístě stěžovateli již jen pro úplnost připomenout, že v rozhodném procesním kontextu ustanovení § 60 odst. 3, věta druhá, s. ř. s. tuto podmínku bez naplnění požadavku "pozdějšího chování odpůrce" ve smyslu (alespoň blízkém) "uspokojení navrhovatele" vnímat nelze. Byť lze připustit, že zájmem stěžovatele při podání žaloby bylo dosáhnout odstranění nečinnosti žalovaného, nelze mít současně za neobhajitelný názor krajského soudu, že k podání žaloby přistoupil ještě před tím, než bezvýsledně vyčerpal prostředky k odpovídající ochraně (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), neboť "vyčerpáním" je nutno vskutku rozumět nejen samotné podání žádosti ve smyslu § 80 správního řádu, ale je adekvátní vyčkat na její vyřízení, a tím logicky i na uplynutí lhůty, jež byla uloženým opatřením (příkazem) příslušného orgánu podle tohoto ustanovení určena.

Výrok o vrácení sníženého soudního poplatku má oporu v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, přičemž jeho správnosti stěžovatel nikterak neoponuje, byť stížností míří i proti němu.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru