Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1088/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na p... více
Věcný rejstříkOdvolání
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1088.15.1
Datum podání13.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 88 odst.4

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1088/15 ze dne 15. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Kříže, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, AK se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2015 č. j. 20 Co 223/2014-85 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014 č. j. 79 EXE 2514/2011-65, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 8. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2015, se Mgr. Jaroslav Kříž (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 6. 4. 2012, příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 144 EX 10632/08-11, JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 3, zavázal povinného uhradit náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, sestávající z odměny exekutora 3 000 Kč, náhrady hotových výdajů 3 500 Kč a DPH z těchto částek (výrok I), a dále částku 8 952 Kč, jako náklady vzniklé v souvislosti s právním zastoupením oprávněné společnosti AXA Česká republika, s. r. o. (výrok II). Povinný podal námitky pouze proti výroku I ohledně nákladů soudního exekutora, a to pouze do výše jeho odměny a co do DPH, a tvrdil, že odměna měla být snížena.

Dne 12. 3. 2014 usnesením č. j. 79 EXE 2514/2011-65 Městský soud v Brně (dále jen "exekuční soud") k námitkám povinného příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 4. 2012 č. j. 144 EX 10632/08-11 ve výroku I změnil tak, že povinný je povinen zaplatit na nákladech exekučního řízení částku 6 050 Kč, sestávající z odměny exekutora ve výši 1 500 Kč [neboť povinný včasnou úhradou vymáhané pohledávky na výzvu soudního exekutora splnil podmínky § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora], hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a 21 % DPH ve výši 1 050 Kč (výrok I), a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok II) s odůvodněním, že oprávněné nelze připisovat žádné zavinění na nákladech řízení vzniklých povinnému v námitkovém řízení; náklady oprávněné napadeny nebyly, takže oprávněná ani nebyla účastníkem tohoto námitkového řízení.

Dne 2. 2. 2015 usnesením č. j. 20 Co 223/2014-85 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání povinného proti usnesení exekučního soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 79 EXE 2514/2011-65 odmítl (výrok I) a povinnému uložil povinnost nahradit ve stanovené lhůtě k rukám advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok II). Odvolací soud odvolání odmítl jako nepřípustné s poukazem na ustanovení § 88 odst. 4 ex. řádu, dle něhož, pokud zákon výslovně neumožňuje podat odvolání proti usnesení ve věci samé, nelze podat odvolání ani do výroků ostatních, tedy např. i do výroku o nákladech řízení, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že účastníci byli exekučním soudem o přípustnosti odvolání nesprávně poučeni.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť odvolací soud mu odepřel právo na přístup k soudu, pokud jeho odvolání označil za nepřípustné; dále tvrdil porušení čl. 11 Listiny, neboť mu "i přes 100% procesní úspěch nejen nebyly nahrazeny náklady řízení o námitkách, ale zároveň byl nadto stěžovatel zavázán nahradit náklady řízení protistraně."

Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, z hlediska práva na přístup k odvolacímu soudu, bylo dle tvrzení stěžovatele porušeno odvolacím soudem tím, že odvolání proti nákladovému výroku I usnesení exekučního soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 79 EXE 2514/2011-65, posoudil jako nepřípustné. S tímto názorem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti s ním podrobně polemizuje.

Právo vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 Listiny bylo dle tvrzení stěžovatele porušeno nákladovým výrokem II napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 2. 2015 č. j. 20 Co 223/2014-85, neboť náklady oprávněného v dovolacím řízení, ve kterém nedošlo k věcnému projednání věci, nebyly podle názoru stěžovatele vynaloženy účelně.

Pro případ, že Ústavní soud dospěje k závěru, že usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 2. 2015 bylo souladné se zákonem, stěžovatel tvrdil, že právo vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 Listiny bylo porušeno i nákladovým výrokem II usnesení exekučního soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 79 EXE 2514/2011-65, a podrobně polemizoval s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z hlediska přístupu k odvolacímu soudu, a dále tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít nákladovými výroky napadených rozhodnutí obecných soudů.

K právu na přístup k odvolacímu soudu v civilních věcech Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb., dostupný též, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že soustava přezkumných instancí je výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.

V nálezu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149) Ústavní soud dále rozvedl, že ve vztahu k tzv. bagatelním věcem, jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), v němž kromě argumentu proporcionalitou uvedl, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě; z článku 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí.

Z předestřeného ústavněprávního hlediska je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, dle něhož nebylo-li odvolání přípustné, protože exekuční soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, nebylo odvolání přípustné ani proti nákladovým výrokům obsaženým v rozhodnutí exekučního soudu, nijak nevybočil z ústavních mezí.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti, ani jí napadených rozhodnutí obecných soudů žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, neplynou.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou předmětné částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11).

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Takový protiústavní exces v projednávaném případě nebyl shledán.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru