Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1085/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.1085.17.1
Datum podání10.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 923

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1085/17 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem, sídlem Zahradnická 38, Blatná, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017 č. j. 70 Co 470/2016-779, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého M. J. a 2) J. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jej Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zkrátil na základních právech garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména na právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny a právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 8. 2016 č. j. 50 P 215/2011-752 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice (dále jen "matka") na zvýšení výživného pro nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), a to z částky 2 000 Kč na částku 10 000 Kč. Tento návrh matka odůvodnila tím, že stěžovatel jako otec nezletilého hradil měsíčně podle soudního rozhodnutí na výživu nezletilého 2 000 Kč a dobrovolně přispíval částkou 8 000 Kč na bydlení nezletilého, ústní dohodu však porušil a nyní na ní soudní cestou požaduje z titulu bezdůvodného obohacení vrácení částky 20 000 Kč. Uvedený soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že i když výdaje u nezletilého stouply z důvodu věku, resp. v důsledku zvyšujících se požadavků na úhradu jeho potřeb, a to také v souvislosti s nástupem do vyšší třídy, a zejména do primy soukromého víceletého gymnázia, není ve finančních možnostech stěžovatele platit vyšší výživné. Dále mu nelze přičítat k tíži, že matka bez jeho souhlasu zvolila pro nezletilého finančně nákladnou školu, když existují jiné možnosti.

3. K odvolání matky městský soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se výživné s účinností od 1. 9. 2014 zvyšuje na částku 3 200 Kč měsíčně, a dále rozhodl o nedoplatku na výživném a o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se sice se závěry soudu prvního stupně, odmítl-li matčinu argumentaci studiem nezletilého na soukromém gymnáziu, oproti němu však konstatoval, že za více než tři roky od stanovení výživného potřeby nezletilého zákonitě vzrostly, a proto je zvýšení výživného namístě, nikoliv však ve výši, jak matka požaduje, a to z toho důvodu, že původní výživné bylo rodiči dohodnuto a soudem schváleno za stejné majetkové situace a otci v mezidobí přibyly dvě vyživovací povinnosti.

II.

Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že od posledního rozhodnutí o výživném došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, kvůli čemuž musel omezit podnikatelské aktivity obchodní společnosti PRVNÍ ČESKÁ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a. s., kde je jediným akcionářem a předsedou představenstva. V důsledku toho poklesly příjmy této společnosti a tím i jeho příjmy. Dlouhodobé zhoršení zdravotního stavu bylo prokázáno lékařskými zprávami, dále bylo ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí zjištěno, že by s ohledem na své vzdělání mohl dosahovat příjmů v rozmezí 14 až 15 tisíc Kč. Stejně tak byl prokázán vznik dalších tří vyživovacích povinností. U městského soudu proběhlo jedno jednání, před kterým byl vyzván, aby doložil své příjmy za období od srpna do prosince 2016, což učinil, stejně tak doložil svou pracovní neschopnost v důsledku další prodělané operace. Městský soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že u stěžovatele nedošlo k žádné změně, protože je stále jediným akcionářem uvedené společnosti, od níž jsou odvislé jeho příjmy. Nikdo netvrdil ani neprokazoval, že by u stěžovatele došlo ke změně výdělečných možností, neboť příjem si fakticky stanoví on sám, a tak, snížil-li si příjem na úroveň minimální mzdy, nemůže to jít k tíži nezletilého.

5. Městskému soudu pak stěžovatel vytkl, že zaujal názor, který nese prvky svévole, a že neoprávněně zasáhl do jeho majetkové sféry. Nezabýval se totiž tím, co (stěžovatel) v průběhu celého řízení tvrdil a prokázal, resp. nepřihlédl k jeho dlouhodobě tíživé situaci, a aniž by ho vyzval k dodatečnému doložení příjmů společnosti, a potažmo jeho příjmů, uzavřel, že (stěžovatel) netvrdil a neprokázal, že by došlo k jejich snížení. Přitom v řízení byly prokázány jeho zdravotní problémy, resp. pracovní neschopnost, a z toho plynoucí snížení jeho příjmů. Městský soud sice správně vyšel z toho, že jeho příjmy jsou odvislé od příjmů společnosti, chybně však uvedl, že nebylo prokázáno snížení jejích příjmů. V této souvislosti stěžovatel argumentoval, že společnost je s ním provázána a již jen jeho zdravotní problémy odůvodňují snížení jejích příjmů. Přitom toto snížení v řízení tvrdil již na jednání obvodního soudu dne 9. 7. 2015, kde uvedl, že společnost provozuje pouze rekreační středisko a svou stavební a dopravní činnost musela ukončit, což druhá strana nesporovala. Je proto zřejmé, že městský soud vydal svůj rozsudek, aniž by se dostatečně seznámil se spisem a všemi podstatnými skutečnostmi, takže měl-li snad pochybnosti o těchto skutečnostech, mohl jej vyzvat k doplnění tvrzení, což se ale nestalo.

6. Dále stěžovatel uvedl, že zmíněná společnost je samostatným subjektem, který nemá se stanovením výživného nic co do činění. V případě, že měl soud pochybnosti o věrohodnosti vydaných potvrzení, jde-li o částky, které mu vyplácí, měl tuto společnost či jeho samotného vyzvat k objasnění, proč došlo ke snížení příjmů. Městský soud tak neučinil a své rozhodnutí založil na domněnce, že své příjmy záměrně zkracuje na úkor nezletilého, aniž by mu dal možnost na ni reagovat, resp. ji vyvrátit. Uvedený soud tak zcela pochybil při hodnocení důkazů, když se pečlivě nezabýval všemi skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo, a bez seznámení se s nimi konstatoval, že k faktickému snížení jeho příjmů nedošlo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici proti napadenému rozhodnutí neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že v řízení (stěžovatel, resp. nikdo) netvrdil, a ani neprokazoval, že by došlo ke snížení příjmů uvedené společnosti a v návaznosti na to jeho majetkové situace. Současně mu stěžovatel vytkl, že při úpravě výše výživného pro nezletilého nezohlednil, že v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu, resp. pracovní neschopnosti, se snížily příjmy společnosti, ve které je jediným akcionářem a předsedou představenstva, což vedlo i ke snížení jeho příjmů. Tento postup měl dle stěžovatele za následek porušení § 132 občanského soudního řádu.

11. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud vyšel z toho, že s ohledem na § 923 odst. 1 občanského zákoníku není úkolem soudu mapovat v celém rozsahu stěžovatelovy aktuální příjmy a majetek, ale zjišťovat, zda došlo v tomto ohledu k takové změně, která by odůvodnila zvýšení výživného, načež mimo jiné konstatoval, že stěžovatelovy majetkové poměry, od kterých se odvíjejí jeho výdělečné možnosti, se nezměnily, protože stěžovatel je stále majitelem uvedené společnosti, a to, jaký bude mít příjem ze zaměstnání, si určuje on sám.

12. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s tímto hodnocením neztotožňoval; zasáhnout by mohl až v případě, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými [ke kvalifikovaným vadám tzv. důkazního řízení viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)] vznikl tzv. extrémní rozpor, jenž bývá zpravidla způsoben zjevným věcným omylem nebo logickou chybou.

13. V daném případě stěžovatel upozornil, že v soudním řízení tvrdil a prokázal, že u něho došlo ke změně poměrů spočívající ve snížení příjmů uvedené společnosti, což mělo mít za následek i snížení jeho příjmů. Nelze však přehlédnout, že městský soud své závěry nezaložil na zjištění, že nebylo tvrzeno a prokázáno, že nedošlo ke změně příjmů zmíněné společnosti. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud považoval za významnou jinou skutečnost, tedy že stěžovatel - stejně jako v době, kdy bylo rozhodováno o předchozí úpravě výživného - si o výši částky, jaká mu bude ze společnosti vyplacena, fakticky rozhoduje sám.

14. Ústavní soud dané závěry neshledal svévolnými, jak stěžovatel namítal. Z výše uvedeného totiž plyne, že městský soud stěžovatelem udávanou změnu nepovažoval za rozhodující, a to nepochybně z toho důvodu, že sama o sobě ještě nevypovídá o majetkových poměrech stěžovatele, resp. jejich změně, jež by měla být relevantní z hlediska stanovení výživného; za takovou by mohlo být považováno, byla-li by tvrzena relevantní souvislost mezi údajným poklesem příjmů společnosti a rozhodnutím stěžovatele vyplácet si mzdu (právě jen) v minimální výši. V řízení matka opakovaně poukazovala na to, že stěžovatelem deklarovaný měsíční příjem není s to pokrýt veškeré jeho výdaje, nicméně i bez toho stěžovateli muselo být zřejmé, že pokud si sám určuje, jaký bude mít příjem, a ten ještě stanoví v minimální výši, bude nezbytné, aby v soudním řízení objasnil své majetkové poměry, resp. předestřel taková tvrzení, jež by byly z hlediska změny poměrů skutečně relevantní. Stěžovatelovu výtku, že bylo povinností městského soudu jej k tomu ještě vyzývat, za této situace Ústavní soud nesdílí.

15. Protože nic nenasvědčuje tomu, že městský soud napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručená základní práva či svobody, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru