Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1083/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkExekuce
Insolvence
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1083.20.1
Datum podání14.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 18 odst.1

99/1963 Sb., § 107a, § 315


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1083/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAND BASSAM Ltd., sídlem 103 Sham Peng Tong Plaza, Victoria, Mahe, Seychelská republika, zastoupené advokátem JUDr. Alešem Vídenským, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-P25-11, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a relevantních částí spisu, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 5. 2. 2020 k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrh na svůj vstup do insolvenčního řízení ve věci dlužníka společnosti OLEO CHEMICAL, a. s., a to na místo obchodní společnosti CRUZ DEL SUR, a. s. (dále též jen "insolvenční věřitel č. 26") v rozsahu pohledávky v celkové výši 184 520 080,85 Kč. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že věřitel č. 26 nikdy platně nenabyl přihlášené pohledávky, a že jejich vlastníkem je K. J. Stěžovatelka tvrdila, že podle § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vstoupila právní mocí exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, vydaného vůči povinnému J., do procesních práv a povinností v rozsahu vymáhané pohledávky a stala se jeho procesním nástupcem podle § 107a o. s. ř. Městský soud návrh stěžovatelky zamítl, neboť pro jeho vyhovění nebyly splněny podmínky stanovené v § 18 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Návrh podle něj nepodal přihlášený insolvenční věřitel č. 26 (oprávněná osoba), ale stěžovatelka coby třetí osoba.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny a Úmluvy.

4. Jako klíčovou považuje stěžovatelka skutečnost, že obchodní společnost CRUZ DEL SUR a. s. (věřitel č. 26), do jejíž věřitelské pozice chtěla vstoupit, nebyla "původním vlastníkem předmětné pohledávky, nýbrž subjektem, který ji nezákonně, neplatně a účelově nabyl v řetězci pochybných převodů (pohledávka byla postupována v řetězci K. J. › panamská společnost Bertrand Industries Inc. › TEMPERATIOR s.r.o. › CRUZ DEL SUR a.s.)". Stěžovatelka rovněž odkazuje na usnesení Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy o zahájení trestního stíhání K. J. ze dne 27. 8. 2019 č. j. KRPA- 402105-284/TČ-2017-000093-MK, v němž mělo být postoupení pohledávky ze strany K. J. shledáno jako fiktivní, účelové a tudíž neplatné. Z této skutečnosti pak vycházel rovněž soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., který vydal dne 21. 10. 2019 exekuční příkaz č. j. 067 EX 13345/17- 126, kterým byla pravomocně postižena pohledávka povinného K. J. co do výše 184 520 080,85 Kč, tj. pohledávka č. P 25-1 (v části 68 262 574,70 Kč) a pohledávky č. P 25-2 (ve výši 116 257 506,15 Kč). Oprávněným z tohoto exekučního příkazu byla právě stěžovatelka, která tak jeho právní mocí vstoupila do procesních práv K. J. v rozsahu vymáhané pohledávky a stala se jeho procesním nástupcem podle § 107a o. s. ř.

5. Napadené rozhodnutí spočívá podle názoru stěžovatelky na zjevně nesprávném výkladu § 18 insolvenčního zákona. Stěžovatelka uvádí, že "přijetí právního názoru, že k rozhodnutí soudu o změně věřitele v insolvenčním řízení je i u přechodu nutný předchozí návrh původního věřitele, je iracionální a nereálný". Závěr městského soudu je podle ní "naprosto absurdní v situaci, kdy nejde o převod, nýbrž o nedobrovolný přechod v důsledku exekučního řízení". Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že "napadené rozhodnutí je navíc prakticky bez jakéhokoli odůvodnění, natož takového, které by vyhovělo testu ústavní konformity".

III.

Vyjádření účastníka k ústavní stížnosti

6. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření městský soud odkázal na napadené rozhodnutí a zdůraznil, že rozhodl v souladu s § 18 insolvenčního zákona, z něhož jasně vyplývá, že předmětný návrh mohl podat toliko původní věřitel, nikoliv stěžovatelka. Městský soud ve svém vyjádření dále odkázal na komentářovou literaturu k insolvenčnímu zákonu, z níž má plynout týž závěr. Jelikož vyjádření účastníka řízení bylo velmi stručné a neobsahovalo žádné nosné argumenty, které by byly stěžovatelce neznámé, nepovažoval Ústavní soud za účelné jí vyjádření zasílat k případné replice.

7. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že obdržel rovněž nevyžádané vyjádření k ústavní stížnosti, a to od obchodní společnosti Insolvent Capital a. s. Ta uvedla, že je jedním z přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení, a že návrh stěžovatelky představuje další z protiprávních pokusů M. P. a B. C. vstoupit do insolvenčního řízení s cílem dosáhnout přeměny reorganizace dlužníka v jeho konkurz. Nevyžádané vyjádření obdržel Ústavní soud rovněž od obchodní společnosti CRUZ DEL SUR a. s., která uvedla, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Upozorňuje navíc na to, že nebyla účastnicí předmětného exekuční řízení a vydaný exekuční příkaz se jí proto vůbec netýká.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když odvolání proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné (§ 18 odst. 4 insolvenčního zákona).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto také není až na výjimky povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů... [nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419)]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je pouze posoudit, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda soudní řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.

10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. To platí tím spíše, má-li být Ústavním soudem posouzena ústavnost "pouhého" procesního (nemeritorního) rozhodnutí insolvenčního soudu (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1035/20).

11. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Již v minulosti se přitom Ústavní soud zabýval stejnou právní problematikou v téže insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., a to v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1035/20. Skutkové a právní okolnosti současné a tehdy posuzované věci jsou v zásadě totožné, včetně odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentace obsažené v ústavních stížnostech. Jediný rozdíl tak spočívá v odlišnosti osoby stěžovatele. V usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1035/20, kterým Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost obchodní společnosti WEGA Ltd. s. r. o., konstatoval, že "v posuzované věci stěžovatelka odvozuje své postavení věřitele z věřitelského postavení K. J. K. J. však není a nikdy nebyl přihlášeným věřitelem do řízení ..., neboť do insolvenčního řízení přihlásila ... společnost CRUZ DEL SUR, a. s., takže na místo K. J. stěžovatelka nemůže do řízení vstoupit. Jestliže by bylo zjištěno, jak tvrdí stěžovatelka, že K. J. pohledávku platně nepostoupil, zůstal jejím věřitelem, pak se jeho pohledávka v insolvenčním řízení nebude uspokojovat (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona). Je evidentní, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými městským soudem a argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr. K tomu lze uzavřít, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat předmětný návrh na změnu účastníka řízení, vyhovění ústavní stížnosti by pro ni nijak nezměnilo její právní pozici v insolvenčním řízení, proto se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou." Výše učiněné závěry Ústavního soudu jsou s ohledem na shodné skutkové okolnosti i právní aspekty věci plně použitelné i na nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatelky.

12. Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěrem městského soudu ohledně výkladu § 18 insolvenčního zákona. Ústavnímu soudu však v zásadě nepřísluší provádět výklad zákona, pohybuje-li se v mezích ústavnosti (nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by byl výklad § 18 insolvenčního zákona provedený městským soudem ústavně neslučitelný. Již v usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 675/18 upozornil Ústavní soud na to, že podle § 18 insolvenčního zákona "soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení na místo původního věřitele poté, co nastanou v průběhu insolvenčního řízení skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, přičemž insolvenční soud tak učiní ... na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Právní doktrína i ustálená judikatura obecných soudů se přitom shodují, že podání návrhu věřitelem je nutnou podmínkou postupu podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona..." Z hlediska své působnosti se tak § 18 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje (za splnění stanovených podmínek) jak na převod, tak i na přechod přihlášené pohledávky.

13. Napadené rozhodnutí je, byť stručně, odůvodněno. Je z něj jasně patrné, z jakého konkrétního důvodu došlo k zamítnutí návrhu stěžovatelky, resp. která z podmínek pro vyhovění návrhu nebyla podle názoru městského soudu splněna. Byť si lze jistě představit i podrobnější odůvodnění rozhodnutí, z ústavněprávního hlediska obstojí (shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 1035/20).

14. Požadavky na rozsah odůvodnění rozhodnutí je totiž nezbytné vnímat i v kontextu povahy napadeného rozhodnutí. Jde o procesní (nemeritorní) rozhodnutí soudu vydané v insolvenčním řízení, pro něž je typická určitá formalizace postupu v zájmu naplnění požadavku rychlého řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení s cílem uspokojení jeho věřitelů. Při rozhodování insolvenčního soudu podle § 18 insolvenčního zákona je přitom důraz na rychlost rozhodování zjevný (nepřichází v úvahu jakékoliv odstraňování vad návrhu ani uplatnění opravného prostředku; k návrhu nepodanému na příslušném formuláři se nepřihlíží; je stanovena krátká zákonná lhůta pro rozhodnutí, jejíž nedodržení je spjato s fikcí rozhodnutí). I ze stručného odůvodnění proto může být seznatelné, že nejde o projev libovůle soudu, ale důsledné uplatnění zákonných podmínek na rozhodný skutkový stav, tj. že návrh nepodal přihlášený insolvenční věřitel č. 26, ale třetí osoba. K podání návrhu na připuštění změny v osobě insolvenčního věřitele je aktivně legitimován pouze věřitel, na jehož místo má jeho právní nástupce vstoupit. Právě uvedený zákonný požadavek má zabránit obstrukčním návrhům třetích subjektů bezdůvodně zatěžujícím insolvenční soud. Městskému soudu s ohledem na podání návrhu neoprávněnou osobou dále nepříslušelo zabývat se otázkou přechodu nebo převodu pohledávky pro posouzení přípustnosti změny v osobě věřitele. Neposuzoval tak věc po materiální stránce, avšak i kdyby tomu tak bylo, k jinému závěru by nemohl dospět. Stěžovatelka v insolvenčním řízení odvozovala nabytí svého postavení věřitele od subjektu, jenž sám postavení věřitele v insolvenčním řízení neměl (K. J.), nešlo o spornou (složitou) procesní situaci, a závěr o nepřípustnosti změny v osobě insolvenčního věřitele je tak nepochybný. Procesní nástupnictví insolvenčního věřitele je možné pouze ve vztahu k subjektu, jemuž postavení věřitele v insolvenčním řízení svědčí. Proto je zjevné, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím nemohlo dojít.

15. V souvislosti s postupem stěžovatelky přitom neuniklo pozornosti Ústavního soudu, že stěžovatelka již věřitelské postavení v insolvenčním řízení má, a bez naplnění podmínek právního nástupnictví ve vztahu k věřiteli č. 26 se snažila o vstup do řízení i namísto něj, čímž by ho zákonem nepřípustným způsobem zbavila věřitelských práv a nároků v návrhem specifikované uplatňované výši. I takovýmto situacím má zabránit zákonná úprava rozhodování o procesním nástupnictví věřitele v insolvenčním řízení při přechodu nebo převodu přihlášené pohledávky, vázaná na podání návrhu původním věřitelem. Náležité uspořádání majetkových vztahů dlužníka k dotčeným věřitelům je veřejným zájmem, jehož naplnění je v právním státě poskytována ochrana, v případě nejzávažnějších jednání narušujících tento zájem, dokonce i na trestněprávní úrovni. Procesní úpravu postupu v insolvenčním řízení a přísné zákonné podmínky upravující postavení věřitele, potažmo jeho hlasovací práva, nelze obcházet spekulativními návrhy směřujícími ke změně rozložení hlasovacích práv ve věřitelských orgánech. Stěžovatelka však zásady a pravidla insolvenčního řízení nerespektovala a snažila se zasáhnout do postavení věřitelů, potažmo rozložení hlasovacích práv ve věřitelských orgánech. Je nepochybné, že takováto změna nejenže zasahuje do práv insolvenčního věřitele č. 26, ale je nepochybně způsobilá ovlivnit i další průběh insolvenčního řízení (např. účelovým zamezením v pokračování schválené reorganizace úpadce), a to vše bez toho, že by k tomu stěžovatelka měla jakoukoliv legitimaci, v čemž lze shledat spíše zneužití přístupu k soudu. I za těchto okolností se však městský soud zjevně bezúspěšným a neopodstatněným uplatněním neexistujícího práva stěžovatelky na procesní nástupnictví vypořádal v souladu se zákonem, v němž zjevně nelze shledat ani opodstatněnost tvrzení o namítaném porušení ústavních práv.

16. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud se stejnou právní problematikou v téže insolvenční věci dlužníka obchodní společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1035/20, přičemž skutkové a právní okolnosti tehdy posuzovaného případu a nynější věci jsou v zásadě totožné, rozdíl je toliko v osobě stěžovatelky, z čehož je patrná snaha jiných subjektů vstoupit v insolvenčním řízení do práv insolvenčního věřitele č. 26. V kontextu tvrzení z nevyžádaného vyjádření k ústavní stížnosti obchodní společnosti Insolvent Capital a. s. tak nelze vyloučit, že jde o další, opakovaný krok směřující k proměně schválené reorganice dlužníka v jeho konkurz. Ústavnímu soudu však nepřísluší pravdivost tohoto tvrzení věcně přezkoumávat. Obiter dictum však uvádí, že v obecné rovině jakákoliv snaha zasáhnout do průběhu insolvenčního řízení mimo pravidla a zásady vedení insolvenčního řízení, nemůže požívat soudní ochrany ani na zákonné, natož na ústavní úrovni. Reorganizace patří k tzv. sanačním způsobům řešení dlužníkova úpadku, přičemž jejím cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo další ekonomické fungování nebo alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku konkursem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 29 NSČR 15/2016, uveřejněné pod číslem 105/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod č. 27), proto lze presumovat výhodnější uspokojení věřitelů z reorganizace. Uvedený společný oprávněný zájem věřitelů na výhodnějším způsobu uspokojení věřitelů nelze upozadit před zájmem jednoho nebo skupiny několika věřitelů, jejichž uspokojení by při zmaření reorganizace a vyhlášení konkurzu mohlo být sice vyšší, avšak na úkor ostatních věřitelů, jejichž společné zájmy jsou uplatňovány prostřednictvím hlasování ve věřitelských orgánech. Právě zákonná úprava hlasování ve věřitelských orgánech je prostředkem k zohlednění zájmu všech věřitelů v insolvenčním řízení a případné nezákonné snahy o změnu rozložení přiznaných hlasovacích práv nemohou požívat soudní ochrany.

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru