Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1083/12 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
příslušnost/místní
legitimace/aktivní
Hospodářská soutěž
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.1083.12.1
Datum podání22.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 54 odst.1

634/1992 Sb., § 25 odst.2 písm.a

99/1963 Sb., § 9 odst.3 písm.l, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1083/12 ze dne 12. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ekologický právní servis, občanského sdružení se sídlem v Brně, Dvořákova 13, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 998/2011-79 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 12 Co 65/2010-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dle jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 č. j. 43 C 241/2009-22, zamítl stěžovatelovu žalobu o uložení povinnosti žalované (M Motors CZ s. r. o., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) zdržet se blíže specifikovaného protiprávního jednání. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [§ 9 odst. 3 písm. l) o. s. ř.]. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl, jelikož uzavřel, že podané dovolání není ex lege přípustné [§ 237 až § 239 o. s. ř.].

Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje závěru, podle něhož žalované jednání splňuje znaky nekalé soutěže, v důsledku čehož je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud, konkrétně Městský soud v Praze, a setrvává v přesvědčení, že jde o spotřebitelskou žalobu, k jejímuž projednání a rozhodnutí je věcně příslušný soud okresní. Současně dovozuje, že Městským soudem v Praze přijatý výklad ochranu spotřebitele omezuje, a to vzhledem k odlišným podmínkám její aktivní legitimace v této oblasti [§ 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele] oproti žalobám týkajícím se ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním [§ 54 odst. 1 obch. zák.]. Stěžovatel má za to, že zásah do práva na zákonného soudce a respektování zákonných podmínek příslušnosti soudu dále zvýrazňuje postoupení věci Městským soudem v Praze "sobě samému".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo), a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným [§ 237 až § 239 o. s. ř.], což mohlo být stěžovateli zřejmé též z ustálené a všeobecně dostupné judikatury (viz Nejvyšším soudem připomenutá vlastní usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 843/2006, ze dne 2. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1921/2006 a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3791/2008). Na závěr, že dovolání není přípustné, poučení odvolacího soudu vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2573/07, III. ÚS 592/11, III. ÚS 1791/11 a IV. ÚS 3017/11).

Napadenému usnesení dovolacího soudu proto není co vytknout, a to nejen z pozic ústavněprávních, nýbrž i prizmatem práva podústavního.

Na tomto místě je pak připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

V obecné rovině platí, že pakliže dovolací soud dovolání odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení, neuplatní zásada vyslovená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1986/09 ze dne 24. 9. 2009). Důsledkem toho pak je, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V dané věci však nenastane, neboť odvolací soud stěžovatele poučil, že dovolání přípustné je, a okolnost, že se řídil - byť poučením nesprávným - mu nemůže jít k tíži.

Co do části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, však přesto platí, že je věcně neprojednatelná.

Nelze totiž opomíjet zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. Právě vzhledem k tomu, že řízení není skončeno, a nelze předjímat jeho výsledek, nemůže být ani uvažováno, že ve stěžovatelových právních poměrech nastane nějaká újma vůbec, natožpak měřitelná z hledisek ústavněprávních. Se zřetelem k ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tedy zásadně platí, že proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže jím řízení nebylo skončeno, není ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) přípustná (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 103/09, IV. ÚS 208/11, příp. III. ÚS 592/10 či II. ÚS 636/10). Stěžovateli nic nepřekáží podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí, jež bude posléze v jeho věci vydáno.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru