Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1079/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1079.18.1
Datum podání24.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 23

99/1963 Sb., § 148


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1079/18 ze dne 22. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, sídlem Pražská 3226, Teplice, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2017 č. j. 14 Co 429/2017-760, a výroku B bodu I. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. října 2017 č. j. 0 P 79/2015-745, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a V. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 79/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 10. 2017 č. j. 0 P 79/2015-745, byla výrokem A) schválena dohoda rodičů, kterou se nezletilý svěřuje do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovatel se zavazuje přispívat na výživném pro nezletilého měsíčně částkou 4 000 Kč (bod I.). Dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2017 ve výši 66 000 Kč se stěžovatel zavazuje zaplatit do 31. 3. 2018 tak, že částku 33 000 Kč zaplatí nejpozději k 31. 3. 2018 k rukám matky, a další částku 33 000 Kč složí na spořicí účet vedený na jméno nezletilého (bod II.). V bodě III. výroku A) stanovil soud rozsah styku stěžovatele s nezletilým, a to v každém lichém kalendářním týdnu od čtvrtka 16:00 hodin do následujícího pondělí 7:45 hodin, dále soud upravil styk v období vánočních svátků, jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, hlavních školních prázdnin a podzimních prázdnin.

3. Výrokem B) bod I. okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit na nákladech řízení státu částku 7 473 Kč (bod I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.). Okresní soud výrok o nákladech řízení státu odůvodnil tak, že v řízení bylo nutno vypracovat dva znalecké posudky. Znalec MUDr. Konečný účtoval za vypracování svého znaleckého posudku částku 10 400 Kč, znalec PhDr. Trávníček pak 12 250 Kč plus 2 807 Kč za vystoupení před soudem a jízdní výlohy. Svědkyně Lea Orságová u soudu uplatnila jízdné z místa svého bydliště do Vsetína a zpět ve výši 16 Kč. Náklady řízení tedy byly vyčísleny celkovou částkou 25 473 Kč. Oba rodiče zaplatili zálohu na znalecký posudek, každý ve výši 9 000 Kč. Okresní soud konstatoval, že vzhledem k výsledkům sporu byla ve věci úspěšnější matka, která dosáhla toho, že nezletilý byl svěřen do její péče, na druhou stranu styk nezletilého s otcem byl dohodnut v mnohem větší šíři, než navrhovala. Soud tedy podle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl, že stěžovatel zaplatí dosud neuhrazenou částku nákladů řízení státu ve výši 7 473 Kč.

4. Stěžovatel podal proti výroku B) bodu I. rozsudku okresního soudu odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 12. 2017 č. j. 14 Co 429/2017-760 tak, že rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části potvrdil. Krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že napadená část rozsudku byla okresním soudem nesprávně odůvodněna, o správnosti samotného výroku se však podle názoru městského soudu nedá pochybovat. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel směšuje náklady státu a náklady účastníků řízení, pokud podpůrně odkazuje na § 23 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Krajský soud stěžovateli vyložil, že v řízení zahájených bez návrhu nelze hovořit o úspěchu toho či onoho účastníka v řízení a o výsledku sporu, i kdyby ve skutečnosti o něj šlo. Podle § 23 z. ř. s. účastníci takových řízení právo na náhradu nákladů jim vzniklých podle výsledku řízení nemají; lze jim je přiznat pouze výjimečně, odůvodňují-li to okolnosti případu. Stát má ovšem vždy vůči účastníkům (nejsou-li u nich předpoklady pro osvobození od soudních poplatků) právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to podle výsledku řízení, zákon o zvláštních řízeních soudních neobsahuje speciální ustanovení o nákladech řízení státu a při rozhodování o těchto nákladech je tedy třeba užít § 148 odst. 1 o. s. ř. V daném případě vyvstaly státu náklady v celkové výši 25 473 Kč, které byly co do částky 18 000 Kč plně vykryty zálohami, neuhrazených zůstalo 7 473 Kč, a pro rozhodnutí o tom, který z rodičů bude zavázán tuto částku nahradit, je významný pouze výsledek řízení. Ten v posuzované věci představuje svěření nezletilého do výlučné péče matky, přičemž žádnou roli nehraje, že nakonec šlo o dohodu rodičů. Krajský soud dovodil, že s ohledem na výsledek řízení v dané věci je zcela vyloučeno k náhradě nákladů státu zavázat matku, naopak tento výsledek opodstatňuje úhradou nákladů řízení zatížit stěžovatele, když aplikace § 150 o. s. ř. dle názoru krajského soudu není opodstatněná.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými výroky došlo k zjevně nesprávnému výkladu § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť soudy se při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu soustředily pouze na skutečnost, že nezletilý byl svěřen do péče matky, a nezohlednily fakt, že mezi stěžovatelem a matkou došlo k uzavření dohody o předmětu řízení. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že obsah dohody rodičů pro posouzení výsledku řízení nehraje žádnou roli. Stěžovatel poukazuje na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1187/15 ze dne 23. 2. 2016, ve kterém se konstatuje, že v řízení péče o nezletilé zásadně není dán úspěch či neúspěch některého z rodičů, a nelze tak ani hodnotit výsledek řízení, kterým byla schválena dohoda rodičů, která byla v souladu s původním návrhem otce. Rovněž odkazuje na odbornou literaturu, podle které v nesporných řízeních nelze pro účely § 148 odst. 1 o. s. ř. hovořit o úspěchu účastníka, ale je třeba vážit všechny okolnosti daného případu. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze usuzovat na to, že by svým jednáním zavinil potřebu provádění znaleckých posudků. Tato potřeba vyplynula, jak uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, z odlišných procesních stanovisek stěžovatele a matky. Nadto je dle stěžovatele třeba přihlédnout ke skutečnosti, že potřeba vypracování znaleckých posudků byla iniciována matkou nezletilého. Stěžovatel má za to, že není zřejmé, na základě jakých okolností soud dospěl k poměru, v jakém byla náhrada nákladů státu stěžovateli a matce uložena k úhradě (v poměru k celkové úhradě za znalecké posudky ve výši 25 473 Kč bylo stěžovateli uloženo uhradit 65% této částky a matce 35%). Postup okresního soudu a následně i krajského soudu proto stěžovatel považuje za zjevnou svévoli.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

8. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha ? jen procesní ? soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

9. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance vůči rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a aplikovat příslušná pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

10. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, jde se také o částku bagatelní, když napadeným výrokem okresního soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatit náklady řízení ve výši 7 473 Kč.

11. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010 a další rozhodnutí], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Tento závěr přitom nelze chápat jako denegationem iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za této situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit "automatický" posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by věcné projednání ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod.

12. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89); je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/14 ze dne 14. 5. 2015).

13. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, neboť soudy svůj závěr, že pro rozhodnutí o tom, který z rodičů bude zavázán hradit náklady státu (na rozdíl od nákladů účastníků v opatrovnickém řízení) je významný výsledek řízení, ústavně relevantně odůvodnily, a proto jej nelze označit za svévolný (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2771/11 v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní).

14. Ústavní soud dodává, že zákonná povinnost účastníka řízení tvrdit rozhodné skutečnosti [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a označit na jejich podporu důkazy [§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] platí i pro řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilého, nic na tom přitom nemění skutečnost, že podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, či ustanoví znalce. Náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je proto logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy účastníci důkaz znaleckým posudkem nenavrhovali, byl nepochybně proveden v jejich zájmu, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jejich tvrzení. Je tedy nepřípadná argumentace stěžovatele, že nenavrhoval dokazování znaleckými posudky, nýbrž potřeba jejich zadání vyplynula z odlišných procesních stanovisek účastníků. To platí i pro námitku stěžovatele, že není zřejmé, na základě jakých okolností byl určen poměr, v jakém byla náhrada nákladů státu stěžovateli a matce uložena k úhradě. Krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že s ohledem na výsledek řízení, kdy nezletilý byl svěřen do péče matky (byť na základě dohody účastníků), bylo zaplacení zálohami nepokrytých nákladů státu ve výši 7 473 Kč uloženo stěžovateli. Tento závěr je i v souladu s komentářovou literaturou (srovnej komentář k § 148 odst. 1 o. s. ř. dle Janek K., Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013, dostupné z právního informačního systému ASPI ke dni 11. 5. 2018).

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru