Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1076/07 #1Nález ÚS ze dne 21.01.2008K aplikaci práva na spravedlivý proces v kárném řízení proti soudci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudce
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno - Jaromír Pořízek
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/nezávislost soudů/neodvolatelnost a nepřeložitelnost soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříksoudce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/48 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1076.07.1
Datum vyhlášení04.02.2008
Datum podání27.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82 odst.1, čl. 82 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40, čl. 13

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 91 odst.1

169/1999 Sb., § 18

182/1993 Sb., § 132, § 137 odst.2, § 138

6/2002 Sb., § 87, § 86, § 88 odst.1 písm.d, § 94 odst.1 písm.e

7/2002 Sb., § 25


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soudy musí v kárném řízení rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu (právo stíhaného soudce znát, co se mu klade za vinu, být seznámen s důvody svého obvinění, mít prostor pro obhajobu).

Ustanovení o trestním řízení se použijí s přihlédnutím ke smyslu a podstatě kárného řízení, jímž je mimo jiné ochrana integrity soudcovského sboru, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudců.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

III. senát Ústavního soudu zamítl nálezem ze dne 21. ledna 2008 v řízení o ústavních stížnostech ústavní stížnost stěžovatele M. M. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2007 sp. zn. 1 Skno 16/2006.


Narativní část

Stěžovatel byl rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006 odvolán z funkce soudce. Podle tohoto rozhodnutí se stěžovatel dopustil kárného provinění tím, že včas nevyhotovil soudní rozhodnutí ve čtyřech věcech, v nichž rozhodoval. Dalším skutkem bylo neoznámení podezření, že odsouzený L. J. má ve věznici v Kuřimi, kde vykonával trest odnětí svobody, nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá. Stěžovatel se o tom měl přesvědčit z telefonických rozhovorů s tímto odsouzeným a z osobního setkání s jeho manželkou. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu odvolání. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím jeho odvolání zamítl.


Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se v obecné rovině vyjádřil, že soudy musí v kárném řízení rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu (právo stíhaného soudce znát, co se mu klade za vinu, být seznámen s důvody svého obvinění, mít prostor pro obhajobu). Ačkoliv se pro kárné řízení proti soudci přiměřeně použije ustanovení trestního řádu, nelze tato dvě řízení ztotožňovat. Ustanovení o trestním řízení se použijí s přihlédnutím ke smyslu a podstatě kárného řízení, jímž je mimo jiné ochrana integrity soudcovského sboru, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudců.

Ústavní soud se dále zabýval konkrétními námitkami stěžovatele. Ve vztahu k zpochybnění některých skutkových závěrů (např. že stěžovatel věděl, že se L. J. nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody), jakož i jejich navazujícího právního hodnocení, přistoupil k jejich jednotlivému přezkoumání, přičemž nedospěl k závěru, že by tyto závěry kárného senátu bylo možné označit za svévolné nebo extrémně vybočující z pravidel racionální argumentace. Ústavní soud se dále zabýval námitkou, podle které byl závěr o vině stěžovatele postaven na důkazu o obsahu komunikace mezi stěžovatelem a odsouzeným, který nebyl a ani nemohl být proveden. V této souvislosti dospěl k závěru, že nemohlo nastat tvrzené porušení práva stěžovatele na ochranu před porušením listovního tajemství nebo tajemství zpráv podávaných telefonem podle čl. 13 Úmluvy, neboť důkaz obsahem předmětné komunikace nebyl v kárném řízení proveden. Na tomto závěru přitom nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud v části svého rozhodnutí nad rámec provedených důkazů poukázal na formu komunikace, která probíhala mimo jiné ve formě „sms“. K poslední námitce nepřiměřenosti uloženého kárného opatření Ústavní soud uvedl, že již samotné kárné provinění, které spočívalo v několikaměsíčních průtazích s vyhotovením písemných znění trestních rozsudků, bylo dostatečným důvodem pro uložení kárného opatření odvolání z funkce soudce.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008

N 14/48 SbNU 145

K aplikaci práva na spravedlivý proces v kárném řízení proti soudci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. M. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2007 sp. zn. 1 Skno 16/2006, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006 sp. zn. 1 Ds 18/2006, kterým byl stěžovatel shledán vinným kárným proviněním podle § 87 zákona o soudech a soudcích a bylo mu za to uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka jako vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručené Ústavnímu soudu 27. dubna 2007, tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2007 sp. zn. 1 Skno 16/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "kárný senát") ze dne 3. listopadu 2006 sp. zn. 1 Ds 18/2006, kterým byl stěžovatel shledán vinným kárným proviněním podle § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a bylo mu za to uloženo kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce, byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zachování tajemství zpráv podávaných telefonem v čl. 13 Listiny.

2. Stěžovatel uvedl, že podle zjištění kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci se dopustil kárného provinění dvěma skutky. Skutek pod bodem 1, který stěžovatel nezpochybnil a přiznal, spočíval v tom, že nevyhotovil včas soudní rozhodnutí ve čtyřech věcech, v nichž rozhodoval. Skutek pod bodem 2 spočíval v neoznámení příslušným orgánům podezření, že odsouzený L. J. má ve věznici v Kuřimi, kde vykonával trest odnětí svobody, nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá. O tom se měl dozvědět a sám přesvědčit z telefonických rozhovorů s tímto odsouzeným a z osobního setkání s jeho manželkou E. J. Tento závěr kárný senát podložil údajným doznáním stěžovatele, zprávou o výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného L. J. v době vedení telefonické komunikace a rozhodnutím o nařízení odposlechu.

3. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci směřovalo pouze do výroku o vině druhým skutkem a do výroku, jímž byl odvolán z funkce soudce. Nejvyšší soud však jeho námitky odmítl. Stěžovatel namítl, že již ve vyjádření k návrhu na kárné řízení uvedl, že nevěděl o tom, že odsouzený L. J. byl v době, kdy mu telefonoval, ve výkonu trestu odnětí svobody; dozvěděl se to až později, nikoli od jeho manželky, která stěžovatele navštívila v kanceláři stěžovatele s žádostí o intervenci ve prospěch jejího odsouzeného manžela. Stěžovatel s poukazem na § 18 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody") uvedl, že samotná skutečnost, že byl odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, ještě neznamená, že musel nutně hovořit z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení. Své pochybení, jak je uznal ve svém vyjádření k návrhu na zahájení kárného řízení, tedy nespatřoval v tom, že neoznámil podezření, že s ním bylo hovořeno z výkonu trestu z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení, neboť žádné takové podezření neměl. Své pochybení a profesní selhání spatřoval pouze v tom, že neoznámil snahu o korupční jednání ze strany L. J. a jeho manželky.

4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uplatnil námitku, kterou uplatnil již v kárném řízení, že na rozdíl od něho příslušné orgány o telekomunikačním zařízení odsouzeného L. J. věděly. Nemohlo proto dojít k tomu, že by zavinil, že se o něm nedozvěděly.

5. Stěžovatel konečně namítl, že Nejvyšší soud pominul skutečnost, že obsah komunikace mezi jím a odsouzeným nebyl proveden jako důkaz a tento důkaz ani být proveden s odvoláním na čl. 13 Listiny nemohl, takže je nepřípadná argumentace Nejvyššího soudu, který dovodil povědomí stěžovatele o nelegálnosti telefonické komunikace z obsahu SMS zpráv, které si stěžovatel s odsouzeným vyměnil.

6. Právní závěry obecných soudů se tak podle stěžovatele ocitly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jim by odpovídalo, pokud by byl kárného obvinění druhým skutkem zproštěn. Proto také kárné opatření, tj. odvolání z funkce soudce, které mu bylo uloženo především za druhý skutek, je ve vztahu k prvnímu skutku nepřiměřeně přísné. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

II.

7. Ústavní soud vyzval k vyjádření předsedu Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci.

8. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 31. května 2007 konstatoval, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Podle něj nebyla interpretace písemného vyjádření stěžovatele na č. l. 104 spisu ("Uznávám a přiznávám pochybení i ve druhém případu, tj. pokud jde o neohlášení L. J. příslušným orgánům ...") nesprávná a neodůvodněná; stěžovateli nebylo kárným návrhem kladeno za vinu selhání vůči korupčním snahám ze strany L. J. (tím méně jeho manželky), nýbrž neoznámení důvodného podezření, že odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody nelegálním způsobem užívá telekomunikační zařízení. Kárný senát dále uvedl, že pochybení stěžovatele u druhého skutku dovodil odvolací kárný soud (tj. Nejvyšší soud) s ohledem na obsah právních norem upravujících telefonní styk odsouzených, a skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zmiňuje formu této komunikace (SMS zprávy), by dle přesvědčení kárného senátu neměla vést k závěru o porušení čl. 13 Listiny.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6. června 2007 poukázal na skutečnost, že protiprávnost jednání stěžovatele nedovodil z obsahu, nýbrž ze zjištěné formy komunikace, což podle jeho názoru není v rozporu s čl. 13 Listiny, resp. § 88 trestního řádu. Navrhl proto, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

10. Předseda Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze dne 11. června 2007 uvedl, že přestože podal na stěžovatele návrh na kárné opatření, měl pochybnosti o použitelnosti důkazů zajištěných odposlechem telekomunikačního zařízení. Vycházel přitom z předpokladu, že kárné senáty jsou specializovanými orgány, které problematiku přípustnosti kárného řízení a použitelnosti důkazů mohou samozřejmě vyřešit a zdůvodnit. Jeho pochybnosti spočívají v tom, zda-li je namístě na základě telefonických odposlechů zahájit a vést jiné řízení. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu lze dovodit, že bez použití tohoto důkazního prostředku by negativní informace k osobě stěžovatele zřejmě zjištěny nebyly. Předseda Krajského soudu v Brně dále uvedl, že konstatování, že kárné řízení lze vést, byť odvozeně, na základě telefonických odposlechů, je dle jeho názoru problematické a může vytvářet nebezpečný precedens. Kterýkoliv soudce či státní zástupce, který by se, byť možná i nevědomě, dostal do společensky možná ne zcela vhodného kontaktu se závadovou osobou, jejíž telefonické hovory jsou v souladu s trestním řádem odposlouchávány bezpečnostními složkami, by tak teoreticky mohl být vystaven nátlaku ze strany subjektů, které o něm takové poznatky získaly. Na druhé straně ovšem podle předsedy krajského soudu stojí nepochybně významný společenský zájem na morální čistotě soudců a státních zástupců. Návrh na rozhodnutí Ústavního soudu předseda krajského soudu neučinil žádný, pouze vyjádřil své přesvědčení, že je žádoucí, aby nastolený problém v širším kontextu Ústavní soud přezkoumal a zvážil.

11. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli prostřednictví jeho právního zástupce k případné replice, stěžovatel se však k těmto vyjádřením dále nevyjádřil.

12. Protože od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj se souhlasem účastníků a vedlejšího účastníka podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil.

III.

13. K důkazu si Ústavní soud vyžádal spis kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Ds 18/2006. Z něho zjistil následující skutečnosti.

14. Předseda Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromír Pořízek učinil podáním datovaným dnem 21. září 2006 návrh na zahájení kárného řízení proti stěžovateli (č. l. 1-3) s tím, že pod bodem 2 mu kladl za vinu, že "navzdory svému celospolečenskému a profesnímu postavení nejméně od 18. 3. 2006 do současné doby neinformoval žádný příslušný orgán Vězeňské služby České republiky či Policie České republiky o důvodném podezření, že odsouzený L. J. ..., který vykonává uložený trest odnětí svobody ve Věznici Kuřim, má v této věznici nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá, o čemž se dozvěděl a sám přesvědčil z telefonických hovorů s L. J. dne 18. 3. 2006 a 26. 3. 2006, kdy prostřednictvím tohoto zařízení s L. J. komunikoval a též od něj přijímal SMS zprávy". Jako důkaz byl navržen spis Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 Zn 110/2006.

15. Vrchní soud v Olomouci dopisem ze dne 17. října 2006 (č. l. 15) vyrozuměl stěžovatele o zahájení kárného řízení, o návrhu na jeho zahájení (přílohou) a nařízeném ústním jednání (doručení vykázáno 19. října 2006; č. l. 14) a poučil stěžovatele o tom, že má právo zvolit si obhájce z řad advokátů nebo soudců, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uvádět skutečnosti sloužící v jeho prospěch a navrhnout o nich důkazy, jakož i o právu nevypovídat.

16. Ve spise je na č. l. 11-12 založena listina datovaná dnem 12. prosince 2005, jíž byla stěžovateli předsedou Krajského soudu v Brně uložena výtka ve smyslu ustanovení § 88 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. za nevhodné chování snižující důvěru v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce, jehož se stěžovatel dopustil tím, že přes své celospolečenské ústavní postavení předsedy senátu Okresního soudu v Břeclavi a soudce Krajského soudu v Brně pověřeného vedením senátu v období od měsíce října 2004 do měsíce května 2005 se zcela nestandardním a neadekvátním způsobem stýkal s vícekrát soudně trestaným L. J., od kterého si nechal zařizovat různé věci, jako např. nákup nábytku a elektronických zařízení, a naopak pro něj zařizoval různé jiné věci, jako pronájem autobusu, zjištění jména správce konkurzní podstaty společnosti Protec, a dále mu poskytoval právní pomoc a rady, přičemž v souvislosti s tím dvakrát opustil své pracoviště a zařizoval pro sebe a L. J. soukromé záležitosti v pracovní době.

17. Podle protokolu o ústním jednání kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006 (č. l. 95-100) se stěžovatel ústního jednání nezúčastnil, byl však na něm zastoupen svým obhájcem, který jeho nepřítomnost omluvil. Stěžovatel na ústním jednání ve své přítomnosti netrval. Obhájce stěžovatele předložil vyjádření stěžovatele z 2. listopadu 2006 (na č. l. 103-104). K bodu 2 kárného obvinění byly provedeny tyto důkazy: výtka udělená stěžovateli předsedou Krajského soudu v Brně 12. prosince 2005, oznámení o krácení dovolené na zotavenou, záznam o pohovoru se stěžovatelem ze dne 12. prosince 2005 (č. l. 85), soudní rozhodnutí k trestné činnosti odsouzeného L. J., opis z evidence Rejstříku trestů a další důkazy vztahující se k této osobě, zpráva státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 10. 2006 (č. l. 93), protokol o výslechu svědka L. J. ze dne 18. 10. 2006 (č. l. 78). Ze spisu Městského státního zastupitelství v Brně byl čten příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 14. 11. 2005, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 13. 2. 2006 a zpráva Policie České republiky ze dne 18. 8. 2006 pro Městské státní zastupitelství v Brně. Konečně byl konstatován obsah osobního spisu stěžovatele. Na dotaz předsedy senátu procesní strany sdělily, že nečiní další návrhy na doplnění dokazování. V rámci přednesu konečných návrhů obhájce stěžovatele prohlásil, že se odvolává na předložené písemné vyjádření, které předložil. Ke druhému skutku uvedl, že jedinou chybou stěžovatele bylo, že neoznámil existenci mobilu, avšak že orgány činné v trestním řízení o existenci mobilu ve věznici věděly, a proto nebezpečnost počínání stěžovatele "nebyla až taková, aby bylo třeba ho nějakým způsobem exemplárněji trestat".

18. Ve vyjádření stěžovatele ze dne 2. listopadu 2006 (č. l. 103-104) předloženém jeho obhájcem při ústním jednání je uvedeno ke skutku pod bodem 2: "Uznávám a přiznávám pochybení i ve druhém případu, tj. pokud jde o neohlášení L. J. příslušným orgánům. Činím tak však jen z dnešního pohledu, když se dívám na celou záležitost zpětně a odpovídám sám sobě na otázku, co jsem měl správně udělat. Především však musím uvést, že J. není můj přítel ... Byl to pouze můj známý. Znali jsme se z fotbalu. Když jsem s J. telefonicky mluvil, nevěděl jsem, že je ve výkonu trestu. To jsem se dozvěděl teprve od jeho manželky, když mne navštívila ráno v kanceláři a žádala mne, abych za J. intervenoval u odvolacího senátu. Tehdy mne rozčílilo, co si dovoluje, a vyhodil jsem ji. Samozřejmě jsem nikde neintervenoval. Měl jsem to celé za vyřízené a už jsem se tím nezabýval. Pravdou je, že jsem měl věc oznámit, ale já jsem si to opravdu tehdy neuvědomil. A v tom spatřuji svoje pochybení a jisté profesní selhání, které mne dodnes nesmírně sužuje a mrzí. Závěrem chci říci, že jsem si vědom v obou případech své odpovědnosti ...".

19. Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2006 byl stěžovatel shledán vinným z prvního i druhého skutku, jehož se dopustil tím, že "navzdory svému celospolečenskému a profesnímu postavení a v rozporu s povinnostmi upravenými v § 80 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., nejméně od 18. 3. 2006 do současné doby neinformoval žádný příslušný orgán Vězeňské služby ČR a Policie ČR o důvodném podezření, že odsouzený L. J., který vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Kuřim, má v této věznici nelegálním způsobem umístěné telekomunikační zařízení, které užívá, o čemž se dozvěděl a sám přesvědčil z telefonických rozhovorů s L. J. dne 18. 3. 2006 a 26. 3. 2006 a z osobního setkání s jeho manželkou E. J.", čímž se dopustil zaviněného jednání, jímž narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé rozhodování soudů. Podle odůvodnění rozhodnutí kárného senátu byl tento skutek prokázán doznáním kárně obviněného soudce, zprávou potvrzující výkon trestu odnětí svobody L. J. v době vedení telefonické komunikace a rozhodnutími o nařízení odposlechu. Kárný senát výslovně uvedl, že důkaz zprávou Policie České republiky ze dne 18. 8. 2006 (obsah hovorů) nebyl proveden s ohledem na právní omezení, která při provádění důkazů plynou z právní úpravy, konkrétně z čl. 13 Listiny, přičemž ustanovení § 88 trestního řádu, které je jediným možným prolomením ústavního práva na zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, lze aplikovat pouze ve věcech trestních, kterou kárné řízení není. Při rozhodování o kárném opatření přihlédl kárný senát i k osobě kárně stíhaného soudce a konstatoval na straně jedné příznivé hodnocení stěžovatele ze strany předsedy Okresního soudu v Břeclavi, na straně druhé však poukázal na výtku, která byla stěžovateli udělena právě v souvislosti s kontakty s odsouzeným L. J. Volbu krajního kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce odůvodnil zejména zjištěním charakterizujícím onen druhý skutek, nenalezením dostatku rozhodnosti stěžovatele plně se distancovat od kontaktů s osobou L. J. a tím, že dřívější opatření ke změně přístupu stěžovatele nevedla.

20. Proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel odvolání do výroku o vině skutkem pod bodem 2 a do výroku o uložení kárného opatření, v němž poukázal na skutečnost, že nevěděl, že odsouzený L. J. s ním hovořil z nelegálně drženého telekomunikačního zařízení, a tuto skutečnost se nedozvěděl ani od jeho manželky. Poukázal na ustanovení § 18 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody upravující právo odsouzených telefonovat z výkonu trestu a uvedl, že neměl povinnost zkoumat, z jakého telefonu, zda z nelegálně ve věznici umístěného či v souladu s citovaným ustanovením mu odsouzený telefonoval. Své pochybení připustil jen v tom, že neoznámil snahu o korupční jednání ze strany L. J. a jeho manželky.

21. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že geneze událostí ve druhé polovině měsíce března 2006, jak byla popsána v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a kterou kárně obviněný nikterak nepopřel, v něm musela jako v právně erudované osobě, potažmo soudci působícímu na trestním úseku, a poté, co jej osobně navštívila manželka odsouzeného a sdělila mu skutečnost, že je ve výkonu trestu odnětí svobody, vzbudit minimálně podezření, že jej odsouzený kontaktoval z výkonu trestu nelegálně drženým telekomunikačním zařízením, a podle toho měl odpovídajícím způsobem jednat. K námitce stěžovatele ohledně zákonné možnosti odsouzených ve výkonu trestu použít telekomunikační zařízení uvedl, že podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody lze umožnit telefonický kontakt s osobou blízkou a ke kontaktu s jinou osobou lze odsouzenému povolit použití telefonu jen v zájmu nápravy odsouzeného nebo z jiného závažného důvodu, přičemž podle § 25 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění vyhlášky č. 378/2004 Sb., lze užití telefonu odsouzenému povolit jen na základě kvalifikované žádosti o hovor na konkrétní telefonní číslo. Nejvyšší soud vyslovil předpoklad, že tato pravidla stěžovatel vzhledem k své dosavadní kariéře trestního soudce znal, a nemohl tedy, vzhledem ke zjištěné formě komunikace mimo jiné pomocí SMS zpráv, předpokládat, že se jedná o komunikaci podle § 18 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud se ztotožnil i s uloženým kárným opatřením, které bylo adekvátním. K tomu uvedl, že "skutečnost, že ani poté, co mu byla předsedou Krajského soudu v Brně udělena 12. 12. 2005 výtka za nestandardní a nevhodné kontakty právě s odsouzeným L. J. jako osobou v minulosti opakovaně trestanou, se kárně obviněný těchto kontaktů nevyvaroval a po zjištění, že ho odsouzený L. J. telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv kontaktoval z výkonu trestu odnětí svobody, nezareagoval tak, jak lze od soudce spravedlivě očekávat, spolu s dalšími nedostatky v jeho práci ve svém souhrnu uložení nejpřísnějšího kárného opatření plně odůvodňují.".

IV.

22. Ústavní soud se nejprve zabýval povahou kárného řízení se soudcem a kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce z hlediska minimálních procesních záruk vyplývajících z ústavního pořádku České republiky.

23. Ústavní soud již dříve dovodil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce (viz nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. září 2006, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 159, str. 305). Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, a musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento požadavek je nadto zesílen povahou funkce, o kterou se jedná. Soudce je součástí moci soudní, která je podle principu dělby moci mocí nezávislou na moci zákonodárné a výkonné. Požadavek nezávislosti moci soudní se promítá i do požadavku nezávislosti jednotlivých soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Soudce nelze proti jeho vůli z funkce odvolat, Ústava České republiky však připouští výjimku vyplývající zejména z kárné odpovědnosti, stanovenou zákonem (čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky). Odvolání z funkce soudce jakožto kárné opatření je tedy opatřením výjimečným, a proto musí být podmínky pro jeho uplatnění vykládány restriktivně. Zásada neodvolatelnosti soudce je totiž jednou z brzd a protivah, jíž je garantováno oddělení moci soudní od moci zákonodárné a především výkonné. Kárné řízení se soudcem, má-li být odvolán z funkce soudce, tedy musí být vedeno jednak se zřetelem na ústavní zakotvení práva kárně stíhaného soudce zastávat nerušeně výkon jemu svěřené funkce, jednak se zřetelem na ústavní garanci nezávislosti celé soudní moci garantované zásadou neodvolatelnosti soudce z funkce, ledaže se dopustil závažného kárného provinění. Prakticky jsou tyto garance realizovány svěřením kárného řízení do pravomoci soudů a širokými procesními zárukami srovnatelnými se zárukami, jaké má obviněný z trestného činu. Soudy proto v kárném řízení musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu, mezi něž patří nepochybně právo kárně stíhaného soudce znát, co se mu klade za vinu, být seznámen s důvody svého obvinění a mít prostor pro obhajobu, právo neobviňovat se, z čehož vyplývá právo nevypovídat, a právo být poučen o všech těchto svých právech.

24. Přestože tedy judikatura Evropského soudu pro lidská práva nedává jednoznačnou odpověď na otázku, je-li čl. 6 Úmluvy v trestní větvi ("o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění"), jehož se dovolává stěžovatel, použitelný na kárné řízení se soudcem, v němž bylo vysloveno kárné opatření spočívající v zániku funkce soudce, uplatnitelnost základních procesních kautel ovládajících dokazování v trestním procesu na kárné řízení se soudcem vyplývá z ústavního pořádku České republiky, jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, a tuto skutečnost odráží i podústavní právo v podobě § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, podle něhož se v kárném řízení přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Za zmínku v této souvislosti stojí, že totéž platí i pro kárné řízení se soudci Ústavního soudu (§ 138 zákona o Ústavním soudu). To však neznamená, že kárné řízení je totéž jako řízení trestní; přiměřeným použitím je míněno, že ustanovení trestního řádu se použijí s přihlédnutím k podstatě a smyslu kárného řízení, jímž je mimo jiné ochrana integrity soudcovského sboru, nezávislosti a nestrannosti soudců a soudní moci a důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

25. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je vázán pouze petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, čímž nutno rozumět ústavněprávní kvalifikaci skutečností, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti a v nichž spatřuje porušení svých Ústavou zaručených základních práv a svobod. Nevázanost odůvodněním ústavní stížnosti tedy neznamená, že by Ústavní soud měl nad rámec stěžovatelem uplatněných skutečností dohledávat jiné skutečnosti, které by mohly představovat porušení jeho základních práv a svobod (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, a. s., Praha, 2007, s. 448). Z projednávané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel porušení svých základních práv a svobod spatřuje v těchto skutečnostech:

a) závěr obou kárných soudů, které vyvodily ze stěžovatelova uznání pochybení jeho doznání ke spáchání skutku, který mu byl pod bodem dva kárné žaloby kladen za vinu,

b) závěr obou kárných soudů, že v době, kdy L. J. stěžovateli telefonoval, stěžovatel věděl, resp. musel vědět, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody,

c) závěr obou kárných soudů, že stěžovatel věděl, resp. musel vědět nebo měl, resp. musel mít podezření, že L. J. z výkonu trestu odnětí svobody hovoří z nelegálně drženého telefonního přístroje,

d) závěr obou kárných soudů, že stěžovatel svým jednáním zavinil, že se orgány činné v trestním řízení nedozvěděly o nelegálním telefonním zařízení odsouzeného L. J.,

e) postup Nejvyššího soudu, který svůj závěr o vině stěžovatele postavil na důkazu o obsahu komunikace mezi stěžovatelem a odsouzeným L. J., který nebyl a ani nemohl být proveden,

f) extrémní rozpor mezi právními závěry obou kárných skutků a skutkovými zjištěními, které by kárné soudy učinily, pokud by dospěly ke správným závěrům z provedených důkazů,

g) nepřiměřeně přísné kárné opatření spočívající v odvolání z funkce soudce za skutek pod bodem číslo jedna, neboť skutek pod bodem dva stěžovatel podle svého tvrzení nespáchal, přitom však toto kárné opatření oba kárné soudy právě spácháním tohoto skutku odůvodnily.

26. Námitky pod body a) až d) jsou námitkami směřujícími do skutkových závěrů, ke kterým kárné soudy dospěly po vyhodnocení provedených důkazů, podstatou námitky pod bodem e) je provedení nepřípustného důkazu, na němž však byl podle stěžovatele založen závěr o jeho vině, námitka f) směřuje do právního hodnocení skutkových zjištění a konečně námitka g) spočívá v nepřiměřenosti uloženého kárného opatření. Z logiky věci námitky f) a g) se opírají o předpoklad důvodnosti námitek předchozích. V těchto skutečnostech spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ("Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě") a čl. 36 odst. 1 Listiny, skutečnost pod bodem f) spojuje s tvrzením o porušení práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny.

27. Pokud jde o námitky směřující do skutkových zjištění obecných soudů a do hodnocení provedených důkazů a do právních závěrů z nich vyvozených, Ústavní soud ustáleně judikuje, že není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nahrazovat jejich hodnocení provedených důkazů vlastním hodnocením a jejich právní závěry v rovině podústavního práva právními závěry svými. Zatímco předmětem řízení před kárnými soudy byla důvodnost kárného provinění a uložení jemu odpovídajícího kárného opatření, materiálním předmětem řízení před Ústavním soudem je ochrana základního práva stěžovatele, v daném případě práva na spravedlivý (kárný) proces a s tím souvisejících dílčích procesních práv. Ústavní soud tedy nemůže, jako by byl třetí řádnou instancí, přezkoumávat skutkové a právní závěry kárných soudů, ledaže by dospěl k závěru, že jde o závěry svévolné. V dosavadní judikatuře [např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. listopadu 2004, nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178, str. 375, svazek 42, nález č. 132, str. 57)] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Nic takového však Ústavní soud, jak bude uvedeno dále, nezjistil.

28. Pokud jde o námitku pod bodem a), tj. o námitku směřující proti závěru obou kárných soudů, které vyvodily ze stěžovatelova uznání pochybení jeho doznání ke spáchání skutku, který mu byl pod bodem dva kárné žaloby kladen za vinu, uvádí Ústavní soud, že tuto námitku shledal nedůvodnou. Ústavní soud konstatuje, že kárný soud splnil všechny podmínky, aby důkaz doznáním viny mohl být přípustný; stěžovatel byl řádně seznámen s kárným obviněním a se skutky, které mu byly kladeny za vinu - návrh na zahájení kárného řízení mu byl doručen do vlastních rukou. Spolu s tím byl předsedou kárného senátu prokazatelně poučen o svých základních procesních právech - o právu zvolit si obhájce z řad advokátů nebo soudců, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu, uvádět skutečnosti sloužící v jeho prospěch, navrhnout o nich důkazy a zejména o právu nevypovídat (viz bod 15). Povinnost poučit obviněného z kárného provinění, podobně jako povinnost poučit obviněného z trestného činu (srov. § 91 odst. 1 trestního řádu), je jednou z principiálních záruk ochrany jeho práv, a to platí i v situaci, že obviněným je osoba svých práv profesionálně znalá, přestože je zřejmé, že za této situace se jedná o požadavek veskrze formální, jako tomu bylo v případě stěžovatele - trestního soudce. Na nařízené ústní jednání se stěžovatel nedostavil, dostavil se však jeho obhájce, který předložil kárnému senátu vyjádření stěžovatele (viz bod 18), v němž uznal a přiznal své pochybení a odpovědnost i ve vztahu ke skutku kladenému stěžovateli za vinu pod bodem 2 kárného obvinění. Ústavní soud neshledal na závěru o doznání viny, které z vyjádření stěžovatele dovodily kárné soudy, nic, co by tento závěr mohlo z ústavněprávních hledisek uvedených výše zpochybnit. Stěžovatel se vyjadřoval písemně, s rozvahou, poté co byl řádně o kárném obvinění ze skutku pod bodem 2 návrhu vyrozuměn a poučen o svém právu nevypovídat, kterého však dobrovolně nevyužil. Z kontextu jeho doznání je sice zřejmá motivace, s jakou jej učinil (dosáhnout svým aktivním přístupem mírnějšího kárného opatření), hodnotu tohoto důkazu však nesnižuje, že se ve svém předpokladu mýlil. To, že své pochybení spatřoval stěžovatel zejména v tom, že neoznámil snahu o korupční jednání ze strany manželky odsouzeného L. J., nijak nerelativizuje jeho doznání ke skutku pod bodem 2 návrhu na zahájení kárného řízení.

29. Stěžovatel se přiznal, že s odsouzeným telefonoval, a i kdyby se podle svého tvrzení o skutečnosti, že je ve výkonu trestu odnětí svobody, skutečně dověděl až od jeho manželky, která jej poté navštívila na jeho soudním pracovišti a žádala jej o intervenci ve prospěch svého odsouzeného manžela, musel by nejpozději v tento okamžik dospět k podezření, že mu odsouzený telefonoval z telekomunikačního zařízení nelegálně umístěného ve věznici, a o tomto podezření měl informovat policejní nebo vězeňské orgány. To, jestli stěžovatel věděl, že s ním odsouzený L. J. telefonoval z výkonu trestu odnětí svobody již v době uskutečnění telefonického hovoru nebo až druhý den ráno po návštěvě manželky odsouzeného, tedy není z hlediska jednání, které mu bylo kladeno za vinu, rozhodné. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku pod bodem b). Skutková zjištění získaná hodnocením provedených důkazů nelze označit za svévolná či zcela postrádající racionální oporu v provedených důkazech.

30. Pokud jde o námitku pod bodem c), tedy o námitku proti závěru obou kárných soudů, že stěžovatel věděl, resp. musel vědět nebo měl, resp. musel mít podezření, že L. J. z výkonu trestu odnětí svobody hovoří z nelegálně drženého telefonního přístroje, ani tu neshledal Ústavní soud důvodnou. Ústavní soud připomíná, že podstatou kárného obvinění bylo neohlášení podezření, nikoli jistoty, že odsouzený se stěžovatelem komunikuje z nelegálně drženého telefonu, a toto podezření stěžovatel musel mít, neboť jako osoba profesionálně znalá trestního práva musel vědět, že telefonovat z výkonu trestu odnětí svobody není odsouzeným zásadně povoleno, s výjimkou osoby blízké (§ 18 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), jiným osobám jen v zájmu nápravy odsouzeného (§ 18 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). To, že by stěžovatel mohl být vůči odsouzenému L. J. osobou blízkou, ve svém vyjádření ke kárnému obvinění popřel ("byl to pouze můj známý"). Že v zájmu nápravy odsouzeného nemohou být telefonáty trestním soudcům, kteří s jeho případem nemají nic společného, je nabíledni. Pokud se tedy stěžovatel přiznal, že s ním odsouzený L. J. telefonoval, a následně připustil i to, že se o skutečnosti, že je ve výkonu trestu odnětí svobody, dověděl následně od manželky odsouzeného, muselo u něj nejpozději v tento okamžik vzniknout podezření, že mu odsouzený netelefonoval legálně ve smyslu § 18 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Ani tento skutkový závěr obou kárných soudů proto z pohledu Ústavního soudu nelze označit jako svévolný či extrémně vybočující z pravidel racionální argumentace.

31. Námitku pod bodem d) proti závěru kárných soudů, že stěžovatel svým jednáním zavinil, že se orgány činné v trestním řízení nedozvěděly o nelegálním telefonním zařízení odsouzeného L. J., shledal Ústavní soud zcela irelevantní vzhledem ke skutku, který byl stěžovateli jako kárné provinění kladen za vinu, tj. že neinformoval příslušné orgány o svém podezření, a nikoli že zavinil, že se o tom nedozvěděly. Ústavní soud připomíná závěr vrchního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že samotný fakt nelegálního kontaktu odsouzeného se soudcem (nadto ve vazbě na již dříve zjištěné kontakty mezi oběma osobami), resp. absence soudcovy odpovídající reakce, jsou oněmi skutečnostmi, které byly způsobilé vyvolat pochybnosti o osobě kárně stíhaného soudce, jeho mravní způsobilosti zastávanou funkci vykonávat a konečně o nezávislosti soudního rozhodování.

32. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že svůj závěr o vině stěžovatele postavil na důkazu o obsahu komunikace mezi stěžovatelem a odsouzeným L. J., který nebyl a ani nemohl být proveden. Ústavní soud konstatuje, že ze soudního spisu ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné soudy prováděly dokazování k obsahu telefonických hovorů. Naopak, Vrchní soud v Olomouci tento důkaz odmítl provést. Ani Nejvyšší soud neprováděl dokazování k obsahu komunikace. Opak nelze vyvodit ani z odůvodnění jeho rozhodnutí v části poukazující na formu komunikace, která probíhala mimo jiné ve formě "sms". Ústavní soud připouští, že Nejvyšší soud tuto formu komunikace zmínil nad rámec provedených důkazů, nicméně toto procesní "klopýtnutí" lze vysvětlit tak, že již v návrhu předsedy Krajského soudu v Brně na zahájení kárného řízení byl skutek pod bodem 2 vymezen mimo jiné též neoznámením komunikace ve formě "sms" zpráv. Stěžovatel se přitom ve vyjádření ke kárnému obvinění ke skutku uvedenému pod bodem 2 přiznal, a přestože bylo jeho právem nevypovídat, ani tuto komunikaci s odsouzeným L. J. nikdy nepopřel. Informace o údajné existenci této formy komunikace tedy byla oběma kárným soudům a stranám řízení od okamžiku jeho zahájení známa a Nejvyšší soud z ní, jakož i ze stěžovatelova doznání při vyvracení jeho obrany zřejmě vycházel.

33. Vzhledem k závěru, že důkaz obsahem komunikace mezi stěžovatelem a odsouzeným L. J. nebyl proveden, Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se dále hypotetickou otázkou, zda by takový důkaz, případně za jakých podmínek, mohl být proveden z hlediska ústavní garance práva na ochranu před porušením listovního tajemství nebo tajemství zpráv podávaných telefonem podle čl. 13 Listiny. Vyjadřuje pouze podivení nad mírně rozpolceným postojem předsedy Krajského soudu v Brně, který, jak plyne z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, přes své pochybnosti o použitelnosti důkazu zjištěného odposlechem telekomunikačního zařízení podal návrh na zahájení kárného řízení se stěžovatelem, v němž jeho vinu tvrdil a k jejímu prokázání navrhoval tyto důkazy provést. Ústavní soud poznamenává, že odposlech telekomunikačního zařízení byl na straně odsouzeného L. J. řádně povolen a že to byl právě předseda Krajského soudu v Brně, který se na základě informací Městského státního zastupitelství v Brně rozhodl stěžovatele kárně obvinit. V kárném řízení před kárnými soudy však již důkaz obsahem telekomunikace mezi odsouzeným L. J. a stěžovatelem prováděn nebyl a závěr o kárném provinění byl založen na zcela jiných důkazech.

34. Protože Ústavnísoud shledal námitky stěžovatele do skutkových zjištění kárných soudů v ústavní rovině nedůvodnými, nemůže zpochybnit ani celkové skutkové zjištění, že se skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, stal a že jej stěžovatel spáchal. Ústavní soud připomíná, že kárné soudy opřely svůj závěr o celou řadu do sebe vzájemně zapadajících důkazů (zejména důkaz doznáním stěžovatele ke skutku pod bodem 2 návrhu na zahájení kárného řízení a důkazy k osobě stěžovatele, zejména k jeho pracovnímu hodnocení a předchozí výtce uložené stěžovateli v souvislosti s nestandardními a nevhodnými kontakty stěžovatele s toutéž osobou, s níž přes uloženou výtku i nadále tyto kontakty udržoval, a důkazy k osobě odsouzeného).

35. Poté, co Ústavnísoud shledal nedůvodnost námitek do skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, nelze učinit jiný závěr ani o poslední námitce stěžovatele, podle níž bylo uložené kárné opatření spočívající v odvolání stěžovatele z funkce soudce nepřiměřeně přísné. K tomu Ústavní soud poznamenává, že již kárné provinění uvedené pod bodem 1, spočívající v několikaměsíčních průtazích s vyhotovením písemných znění trestních rozsudků, je vzhledem k předchozím výtkám uloženým stěžovateli za stejné nedostatky v jeho práci soudce a jejich dopadům do právní jistoty obviněných osob natolik závažné, že by nebylo lze vytýkat kárnému soudu, pokud by i jen za toto kárné provinění sáhl ke krajnímu kárnému opatření spočívajícímu v odvolání z funkce soudce (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 714/05 ze dne 21. listopadu 2006, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

36. Ústavnísoud v této souvislosti připomíná, že je s ohledem na řádné fungování demokratického právního státu třeba, aby funkce soudců vykonávaly pouze osoby s vysokou morální integritou, vědomé si vysoké míry své osobní odpovědnosti, jež je s jejich postavením spjata, a odhodlané vykonávat své povinnosti výhradně v souladu s principy právního státu a svým svědomím. Nelze přehlédnout, že ještě před spácháním kárných provinění, pro která byl napadenými rozhodnutími odvolán z funkce, se stěžovateli dostalo několika shovívavých výstrah, že jeho jednání není s posláním soudce a s předpoklady pro výkon této funkce slučitelné, přesto tomu své jednání nepřizpůsobil.

37. Protože Ústavnísoud po provedeném řízení dospěl k závěru, že námitky stěžovatele proti napadeným rozhodnutím a proti řízení, které jim předcházelo, nebyly důvodné, ústavní stížnost stěžovatele zcela zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru