Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1075/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1075.16.1
Datum podání04.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1075/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem, sídlem Houškova 30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 č. j. 7 Tdo 1524/2015-22, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavní zásady spravedlivého trestního řízení vyplývající z čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 169/2013 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 2. 2015 č. j. 1 T 169/2013-208 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako vedoucí autocentra se dostal do hádky týkající se kvality a ceny za opravu motorového vozidla s klientem (poškozeným), přičemž mu poškozený sdělil, že svoji nespokojenost s provedenou opravou motorového vozidla bude řešit prostřednictvím České obchodní inspekce a Policie České republiky (dále jen "policie"), tedy že do uvedeného objektu napříště nepřijde sám. Poté stěžovatel vytáhl zpoza pultu střelnou zbraň, mířil s ní vzhůru a vyslovil výhružku, že pokud tento klient přijde do autoservisu s někým dalším, odejde s kulkou v zádech. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu jednoho roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného a svědka, který byl hádce přítomen. Verzi obhajoby pak soud odmítl pro její nevěrohodnost, když žádný ze svědků, vypovídajících ve prospěch stěžovatele, incident neviděl.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 2. 6. 2015 č. j. 9 To 146/2015-244. V něm odvolací soud především přisvědčil závěru okresního soudu o nadbytečnosti provádění dalších důkazů. Skutkové závěry okresního soudu pak označil za úplné a logické.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění zdůraznil, že většina námitek je skutkové povahy a jako takové nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Jedinou právně relevantní námitku, spočívající ve stěžovatelově tvrzení o jednání v nutné obraně, neshledal pak Nejvyšší soud důvodnou, neboť podle skutkových zjištění neodvracel stěžovatel svým jednáním žádný útok.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel předně poukázal na to, že Nejvyšší soud rozhodoval o skutku, který byl v podstatné okolnosti formulován odlišně od skutku, jaký byl zjištěn ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího. Odchylná formulace skutku jde přitom jednoznačně k tíži stěžovatele. Jde o to, že formulace skutku v nalézacím rozsudku obsahuje formulaci:"...obžalovaný vyjmul z prostoru zpoza pultu blíže nezjištěnou střelnou zbraň, kterou držel její stranou ke jmenovanému ve výši vlastní hlavy míře s ní vzhůru, přičemž pronesl, že pokud se nedostaví sám, "odejde s kulkou v zádech"." Oproti tomu popis skutku v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, a to na str. 1 a na str. 5 obsahuje následující formulaci: "...obviněný vyjmul z prostoru zpoza pultu blíže nezjištěnou střelnou zbraň, kterou držel její stranou k poškozenému ve výši vlastní hlavy, mířil na něj a pronesl, že pokud se nedostaví sám, "odejde s kulkou v zádech"." Dopad rozdílnosti obou formulací do roviny posouzení skutku je očividný. Zatímco podle výrokové věty měl stěžovatel mířit pistolí vzhůru do vzduchu, podle Nejvyššího soudu měl mířit na poškozeného. První popis lze chápat jako demonstraci síly, v případě druhého popisu jde o přímé a bezprostřední ohrožení poškozeného. Dále stěžovatel rozporuje tvrzení Nejvyššího soudu, že by v dovolání uplatnil převážně skutkové námitky. Stěžovatel v dovolání poukazoval na tzv. opomenuté důkazy (výslechy svědků), což je vada důkazního řízení porušující principy spravedlivého procesu. Navržené důkazy měly přitom potvrdit, že stěžovatel měl z jednání poškozeného obavu o svůj život, zdraví a majetek. Potvrzení tohoto závěru by pak nutně muselo stěžovatelovo jednání vrhnout do jiného světla. Stěžovatel dále poukazuje na zásadní rozpory mezi zvukovým záznamem hlavního líčení a jeho písemným zaprotokolováním. U výpovědí svědků tak byly některé věty, svědčící ve prospěch stěžovatele, nezaznamenány do protokolu. Stěžovatel konkrétně poukazuje na svědecké popisy, které jednání poškozeného a jeho známých označují za "výhružné" nebo "hrůzostrašné". Soudy vyšších stupňů se těmito rozpory vůbec nezabývaly.

6. Samotné odůvodnění závěru o vině je pak dle stěžovatele nepřesvědčivé, načež stěžovatel obsáhle popisuje skutkové nepřesnosti a rozpory mezi provedenými důkazy. Chybná je pak dle stěžovatele i právní kvalifikace údajného jednání jako vydírání. V daném případě dle výpovědi samotného poškozeného se měl stěžovatel nejprve výslovně vyjádřit v tom smyslu, že je mu zcela lhostejné, zda do věci bude zapojena Česká obchodní inspekce nebo policie, a vzápětí po těchto slovech měl vyhrožovat poškozenému výstřelem do zad, pokud výše uvedené orgány do celé věci zapojí. Následně pak poškozený, evidentně bez strachu o svůj život, několik minut na pozemku stěžovatele telefonoval. Evidentně zde chybí vážnost úmyslu na straně stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ještě dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Procesní pochybení, která stěžovatel obecným soudům vytýká, nejsou povahy, která by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. To platí zejména pro námitku, dle níž Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu, který neodpovídal výrokové větě odsuzujícího rozsudku. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu je skutkový stav popsán tak, že stěžovatel měl na poškozeného zbraní mířit, zatímco všechna ostatní rozhodnutí vycházela ze zjištění, že stěžovatel vzal zbraň do ruky a mířil s ní vzhůru (viz sub 5). Tato vadná formulace však nemohla vést Ústavní soud k závěru o intenzivním porušení jeho ústavních práv, neboť ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu Nejvyšší soud pouze zjišťoval, zda stěžovatelovo jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, popř. zda mohlo naplňovat znaky nutné obrany s ohledem na vystupování poškozeného vůči stěžovateli. Zde je třeba vyjít z postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání. Odchylka v popisu skutkového stavu se v žádném z Nejvyšším soudem provedených hodnocení nemohla projevit tak, že by to vedlo k odlišnému výroku napadeného usnesení. Jak přesvědčivě popsaly soudy nižších stupňů, i pouhé zvednutí střelné zbraně se slovní výhružkou je, při splnění ostatních znaků, jednáním spadajícím pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Ani toto mírnější trestné jednání nemohl pak Nejvyšší soud považovat za nutnou obranu, neboť výslovně uvedl, že stěžovatel se žádnému protiprávnímu útoku nebránil, pročež intenzita (resp. uvedený kontext) jím pronesené výhružky nehraje z tohoto hlediska roli.

10. Co se týče údajné nesrovnalosti mezi zvukovým záznamem a protokolem z hlavního líčení, je třeba zdůraznit, že tyto námitky stěžovatel fakticky nevznesl v předchozím řízení, když pouze obecně trval na tom, aby krajský soud vycházel ze zvukového záznamu. Na konkrétní nesrovnalosti, jak jsou popsány v ústavní stížnosti, však stěžovatel v odvolání, veřejném zasedání, ani dovolání neupozornil. Ústavní soud tedy s ohledem na své postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), nemůže takovým námitkám vyhovět, neboť jen těžko může krajskému soudu a dovolacímu soudu vytknout, že se nedostatečně věnovaly ochraně stěžovatelových práv, jsou-li zásadně vázány odůvodněním podaného opravného prostředku. Toliko pro úplnost lze doplnit, že při pořizování zvukového záznamu nemusí písemný protokol dokonale odpovídat přesně proneseným projevům, což konstatoval i sám krajský soud v usnesení ze dne 15. 10. 2014 č. j. 6 To 241/2014-169, kterým okresnímu soudu vytkl, že stěžovateli neposkytl kopii zvukového záznamu hlavního líčení. To, že má obhajoba přístup ke zvukovému záznamu, jí dává možnost namítat případné nepřesnosti ve stručném protokolu a soudům sdělovat své pojetí provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Právě této možnosti stěžovatel v trestním řízení nijak nevyužil a Ústavnímu soudu s ohledem na jeho ústavně vymezenou kompetenci nepřísluší, aby byl instancí, ve které se budou tato možná opomenutí v argumentaci stěžovatele dohánět.

11. Ostatní námitky stěžovatel směřuje vůči důkaznímu řízení. Ústavní soud však v minulosti opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří do působnosti nezávislých obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

12. První skupinou takových pochybení jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že některým jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno. Těmito návrhy se však soudy dostatečně podrobně zabývaly (srov. zejména str. 9 napadeného rozsudku okresního soudu a str. 4 usnesení krajského soudu) a jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť uvedené důkazy se netýkaly události popsané ve výrokové větě napadeného rozsudku okresního soudu. I kdyby tak snad potvrzovaly stěžovatelem vyjadřované obavy o jeho bezpečnost, nemohly podpořit naplnění znaků (zejména přiměřenosti) nutné obrany při konkrétním incidentu. Pochybení, spočívající v opomenutí důkazních návrhů, tedy Ústavní soud v daném trestním řízení neshledal.

13. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.

14. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

15. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a je možno vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi vypovídajícími svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, v dané věci zejména výpovědí poškozeného, jehož věrohodnosti věnovaly soudy dostatečný prostor. Zároveň soudy neporušily princip in dubio pro reo, neboť žádnou neprokázanou skutečnost, jichž bylo ostatně jen velmi málo, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Porušení principů spravedlivého trestního řízení tak Ústavní soud v dané věci neshledal.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru