Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1071/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1071.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1071/15 ze dne 11. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem Václavské náměstí 76, Letohrad, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2015 č. j. 27 Co 57/2015-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 10. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 11. 2014 č. j. 0 Nc 2033/2014-85 bylo ve věci péče o nezletilou A. K. rozhodnuto, že se nezletilá svěřuje do péče matky J. R. (výrok I), stěžovateli jako otci bylo uloženo od 1. 7. 2014 přispívat na výživu nezletilé 5 000 Kč měsíčně (výrok II), dále jím bylo rozhodnuto o dlužném výživném (výrok III), jakož i o vyloučení řízení o úpravě styku k samostatnému projednání (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení (výrok V).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl k odvolání matky rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III změněn tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 7. 2014 platit výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné uhradí k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku, nadto krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že nejsou dány podmínky pro stanovení výživného v takové (nepřiměřené) výši, a to z toho důvodu, že dceři je 10 let, jeho čistý měsíční příjem v době vydání napadeného rozhodnutí činil 28 000 Kč, přičemž výživné představuje jeho jednu čtvrtinu, což je dvakrát více, než je obvyklé. Rozhodovací praxe v oblasti stanovení výše výživného byla do roku 2010 značně roztříštěná, kdy Ministerstvo spravedlnosti vydalo metodický pokyn nazvaný "Doporučená výchozí rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů o otázkách výše výživného na nezaopatřené děti" (dále jen "Doporučení"). Z něho vyplývá, že pro děti ve věku 10 až 14 let by výživné mělo obvykle činit 15 až 19 % z čistého příjmu povinného rodiče. Poté se rozhodovací praxe ustálila na hodnotách uvedených v metodickém pokynu, jak má plynout z řady soudních rozhodnutí, z nichž několik stěžovatel pro ilustraci uvedl (a předložil).

5. Krajský soud tím, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž své rozhodnutí v relevantní části řádně neodůvodnil, porušil dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces. Zasáhl také do jeho práva vlastnit majetek, neboť mu uložil poskytovat dceři (fakticky ale matce) větší část svého majetku, než na jakou má právo, čímž byl omezen v nakládání se svým majetkem. Vadnou úpravou poměrů v otázce výživného pak porušil i jeho právo na ochranu před zásahy do rodinného života.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový v daném případě k dispozici nemá.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítl, že výše výživného, k jehož placení byl ve prospěch své nezletilé dcery krajským soudem zavázán, je nepřiměřená vůči jeho čistému příjmu, a to s ohledem na Doporučení, resp. současnou soudní praxi, jež je reflektuje. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Je-li v ústavní stížnosti namítáno, že obecné soudy stanovily výživné ve výši, která je nepřiměřená, Ústavní soud - vycházeje z toho, že zásadně nepřezkoumává zákonnost soudních rozhodnutí, a tím mu nepřísluší přezkoumávat soulad soudního rozhodnutí s Doporučením, jež není pro obecné soudy jakkoliv závazné - zaujal stanovisko, že o porušení ústavnosti by mohlo být v souvislosti s takto pojatou námitkou uvažováno za předpokladu, že by se soudní rozhodnutí zcela vymklo běžným standardům, tedy pokud by vznikl značný (extrémní) rozdíl mezi soudem stanoveným a "tabulkovým" výživným, resp. obvyklou soudní praxí, která z Doporučení vychází, aniž by pro to existovaly věcné důvody (viz usnesení ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 1303/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. K tomu nutno dodat, že jak patrno z napadeného rozsudku, krajský soud měl za to, že podle ustálené soudní praxe by se výše výživného měla pohybovat od jedné pětiny do jedné třetiny platu povinné osoby. Není sice zcela zřejmé, jak k takovému závěru dospěl, lze však předpokládat, že vycházel z rozhodovací praxe, jež mu byla známa z jeho úřední činnosti. Oproti tomu z Doporučení plyne, že Ministerstvo spravedlnosti za výchozí hodnotu pro stanovení výživného považovalo 11 až 25 % čistého příjmu povinného rodiče, s ohledem na věk nezletilé pak konkrétně 15 až 19 %. K těmto hodnotám dospělo "na základě vstupních informací a komparace se zahraničními právními úpravami" (srov. s. 3), přičemž zmíněnými vstupními informacemi měly být (dle všeho) statistická data a analýzy týkající se výdajů a příjmů domácností, resp. nákladů na výchovu a výživu dětí (str. 4), nicméně lze důvodně přepokládat, že byla vzata v úvahu i dosavadní aplikační praxe, neboť k tomu byla zjišťována příslušná data, a v expertní skupině byly také odborníci z řad soudců (str. 3). Byť tedy Doporučení dílem reflektovalo dosavadní aplikační praxi, nelze je s touto praxí zcela ztotožňovat, neboť se do něj promítly představy jeho tvůrců o adekvátní výši výživného, založené na interpretaci statistických dat i zahraničních právních úprav.

11. Ústavní soud nedisponuje informacemi o tom, jaká je současná praxe obecných soudů, a proto tvrzení stěžovatele, že tato koresponduje s Doporučením, nemůže verifikovat, zvláště opírá-li stěžovatel své tvrzení pouze o několik soudních rozhodnutí. Ústavní soud musí zdůraznit, že v situaci, kdy pro rozhodnutí o výživném není podstatná jen výše čistého příjmu povinného rodiče a věk dítěte, ale také celá řada dalších, neméně významných skutečností (např. zdravotní stav dítěte apod.), nemusí mít výsledné výživné, na které stěžovatel za účelem porovnání s výživným stanoveným v jeho věci poukazuje, žádnou nebo jen velmi malou vypovídací hodnotu, zejména jedná-li se o hodnocení právnosti soudního rozhodnutí z pohledu ústavnosti, nikoli z pohledu podústavního práva, natož pak z hlediska Doporučení správního úřadu. Nicméně je Ústavnímu soudu z jeho činnosti známo, že obecné soudy berou Doporučení při svém rozhodování v úvahu, takže je nutno mu určitý sjednocující potenciál a význam (z hlediska faktického či tzv. normativity faktického) přiznat; vzhledem k tomu si na základě Doporučení lze udělat alespoň rámcový přehled o situaci ve společnosti, resp. o současné aplikační praxi (jejíž znalostí na tomto úseku může disponovat právě tento ústřední správní úřad), tedy alespoň stran (prvotní) relace mezi výživným na straně jedné a příjmem povinného rodiče a věkem dítěte na straně druhé, což by nemuselo být bez významu pro aplikaci výše zmíněných měřítek používaných Ústavním soudem při přezkumu rozhodnutí obecných soudů.

12. Právě proto, že jde pouze o určitý rámec, porušení ústavnosti by mohlo signalizovat až takové vybočení, které by bylo zcela natolik zásadní, kdy by bylo očividné, že obecný soud bezdůvodně (a tudíž svévolně) odmítá respektovat společenskou realitu, resp. jí reflektující aplikační praxi. O takový případ však v souzené věci nejde. V prvé řadě nutno připomenout poměrně nízký měsíční příjem matky (16 000 Kč hrubého), další skutečnosti, které by měly naopak vliv na stanovení výživného v menší výši, zjištěny nebyly (a ani nejsou stěžovatelem uváděny). Za této situace rozdíl, který vznikl mezi běžnou výší výživného, jež plyne z (presumované) aplikační praxe (tj. 15 až 19 %), a výší výživného, jak byla stanovena krajským soudem (tj. 25 %), nelze jistě považovat za tak zásadní (jak by tomu bylo v podobě např. jeho násobku), aby postup krajského soudu mohl být - jen z tohoto důvodu - označen za svévolný a aby tak následně mohlo být vyvozováno porušení ústavnosti.

13. Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s námitkou, že by krajský soud své závěry neodůvodnil, naopak z jeho rozhodnutí je zřejmé, že otázkou výživného se zabýval z hlediska kritérií, jež jsou dány zákonem, přičemž vysvětlil, jak k příslušné výši výživného dospěl, včetně toho, proč se (toliko dílem) nemohl ztotožnit s názorem okresního soudu (tedy že uvedený soud do stěžovatelova čistého příjmu nezahrnul benefity poskytované zaměstnavatelem).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru