Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1066/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1066.10.1
Datum podání13.04.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 263, § 265


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1066/10 ze dne 9. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojanova 12, proti jiným zásahům orgánu veřejné moci - postupům Městskému soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadla stěžovatelka "postup" Městského soudu v Brně ve výše uvedeném řízení. Původně navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Ústavy" a "Listiny") - nálezem zrušil předvolání jmenovaného soudu ze dne 16. 2. 2010 k jednání ve shora označené věci, nařízené na den 20. 4. 2010 v 10:00 hod.; poté, co soud toto jednání odročil na neurčito s vysvětlením, že "nebylo řádně doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně", stěžovatelka navrhla (změněným petitem ústavní stížnosti), aby Ústavní soud deklaroval, že předvoláním došlo k porušení výše zmíněných ústavněprávních norem, Městskému soudu v Brně zakázal "pokračovat" v tomto "porušování" jejích ústavních práv, a současně mu "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99 do doby pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného proti stěžovatelce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 721/2009".

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že prohlášením konkursu (tj. dne 19. 5. 2009) došlo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k přerušení soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být z majetkové podstaty uspokojeny, a tudíž i řízení o žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce o určení vlastnictví vymezených nemovitostí, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 193/99. Stěžovatelka též připomenula, že vedlejší účastníci podali incidenční žalobu týkající se týchž nemovitostí, kterou Městský soud v Praze zapsal pod sp. zn. 199 Cm 12/2009.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2009, č.j. 53 C 193/99-370, rozhodl, že se v dosud (od prohlášení konkursu) přerušeném řízení bude pokračovat, a posléze - jak je shora uvedeno - stěžovatelku předvolal k jednání.

Stěžovatelka má za to, že podmínky pro pokračování v řízení, předvídané ustanoveními § 265 zákona č. 182/2006 Sb., nejsou v její věci splněny.

Dovozuje, že prohlášením konkursu se účastníkem předmětného řízení se všemi procesními právy a povinnostmi stal namísto ní insolvenční správce, v důsledku čehož v předmětném řízení u Městského soudu v Brně "nemůže sama ... jednat, jelikož se jedná o nemovitosti, které byly insolvenčním správcem zahrnuty do majetkové podstaty stěžovatelky", a současně nemůže uplatnit své právo na právní pomoc, jestliže plná moc zvoleného advokáta zanikla (§ 252 zákona č. 182/2006 Sb.) a k udělení jiné není oprávněna.

Městský soud v Brně se podle jejího názoru nezabýval rovněž otázkou souhlasu insolvenčního správce s případnou náhradou nákladů řízení vedlejším účastníkům, resp. úhradou vlastních nákladů právní pomoci.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Z toho plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním (procesním) právem zakotvených pravidel řízení; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody.

Předvolání k jednání soudu nepředstavuje rozhodnutí, nýbrž toliko procesní úkon, v důsledku čehož jednak může ve vztahu ke stěžovatelce představovat výlučně jen "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu výše zmíněného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jednak, coby organizační prvek procesního postupu soudu, je způsobilým korektivní reflexe, přímo či nepřímo, v rozhodnutí, jímž se řízení končí, typicky v rozhodnutí meritorním (kvalifikovaná vada tohoto postupu je důvodem kasace rozhodnutí, v jeho rámci vydaného). Nikoli tedy úkon, resp. procesní postup, nýbrž až rozhodnutí na jeho základě vydané, lze objektivně spojovat se způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.

Je tomu tak proto, že k ústavněprávnímu přezkumu nelze přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je totiž její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování (a - zde jmenovitě - postupů) obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

Úkolem Ústavního soudu tedy není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze - nadto - napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07 a III. ÚS 432/08). Pak je významné, že Městský soud v Brně ústavní stížnosti zpochybňovaný úkon eliminoval tím, že jednání odročil na neurčito; jelikož obsah předmětného úkonu soudu nebyl realizován, stěžovatelka jím nemohla být jakkoliv postižena, a o skutečný zásah orgánu veřejné moci - již proto - jít nemohlo; z týchž důvodů není ani procesní prostor pro "akademický" výrok.

Je tedy očividné, že "postup" obecného soudu, jež spočívá ve vytýkaném předvolání stěžovatelky k jednání, není objektivně způsobilým předmětem ústavněprávního přezkumu, resp. jej zde efektivně vytýkat nelze. Nic na tom nemění, že jej stěžovatelka pokládá za procesně (ústavněprávně) nesprávný, resp. vadný. I taková vada je reflektovatelná ve výsledku řízení, a teprve s ním podrobitelná ústavněprávnímu přezkumu.

To platí i o případných následných předvoláních k jednání, jež stěžovatelka vzhledem k ohlášenému pokračování v dotčeném řízení předjímá.

Potud je ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a jako takový byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut.

Obdobné se uplatní i ve vztahu k té části (změněného) petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Brně nepokračovat v porušování jejích ústavních práv, resp. "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99" do doby pravomocného skončení řízení jiného.

Stěžovatelce je zde potřebné znovu připomenout, že pravomoc ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykonává Ústavní soud tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu), a limity jeho působení jsou současně dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).

Pak je rozhodné, že tento stěžovatelčin petitorní návrh k věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy být připodobněn nemůže, a to zcela zjevně (viz. v srovnatelných situacích usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 382/01, IV. ÚS 319/03, I. ÚS 638/03 a III. ÚS 163/05).

Je tím namístě závěr, že v této části je podání stěžovatelky návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Ostatně i zde platí, že bylo-li by vydáno rozhodnutí v řízení, v němž objektivně vskutku nemělo být pokračováno, jak se domnívá stěžovatelka, půjde o takovou jeho vadu, jež je efektivně vytýkatelná v režimu běžných procesních opravných prostředků, a teprve pak - případně - i uplatnitelná námitkou v ústavní stížnosti (viz principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu výše).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru