Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1064/17 #2Usnesení ÚS ze dne 30.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní prá... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1064.17.2
Datum podání06.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1064/17 ze dne 30. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky G. Z., zastoupené JUDr. Lenkou Královou, advokátkou, sídlem Poděbradská 4, Písková Lhota, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017 č. j. 27 Co 631/2016-238, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. O. Z., 2. nezletilého L. Z. a 3. nezletilé A. Z., obou nezletilých zastoupených opatrovníkem Městským úřadem K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 22 Nc 30092/2015, Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. 22 Nc 30092/2015-170 tak, že vedlejší účastník 2., nezletilý syn a vedlejší účastnice 3., nezletilá dcera, se na dobu trvání manželství rodičů svěřují do péče stěžovatelky jako matky (dále též "matka"); vedlejší účastník 1., jako otec (dále též "otec") je povinen přispívat na výživu nezletilého syna měsíčně částkou 7 000 Kč a na výživu nezletilé dcery měsíčně částkou 6 000 Kč, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky, s účinností od srpna 2015. Nedoplatek na výživném na obě děti za období od srpna 2015 do srpna 2016 v částce 14 836 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky, v měsíčních splátkách po 2000 Kč, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že nezletilý syn a nezletilá dcera se na dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky. Otec je povinen přispívat na výživu nezletilého syna měsíčně částkou 7 000 Kč a na výživu nezletilé dcery měsíčně částkou 6 000 Kč, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky, počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství rodičů nezletilých dětí (výrok II.). Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v každém sudém týdnu v úterý a čtvrtek od 14.00 hodin do 19.00 hodin a v lichém týdnu každé úterý od 14.00 hodin do 19.00 hodin a od čtvrtka 14.00 hodin do neděle 19.00 hodin (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání otec. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 1. 2017 č. j. 27 Co 631/2016-238 byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů se obě nezletilé děti svěřují do střídavé péče rodičů, jejíž režim byl blíže upraven ve výrocích I. až V. Rozsudek okresního soudu byl dále změněn tak, že otec je povinen s účinností od 1. 8. 2015 pro dobu před rozvodem manželství rodičů a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů pro dobu po rozvodu přispívat na výživu nezletilého syna částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 3 500 Kč měsíčně. Výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok VI.). Rozsudek okresního soudu byl dále změněn tak, že matka je povinna s účinností od 1. 8. 2015 pro dobu před rozvodem manželství rodičů a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů pro dobu po rozvodu přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500 Kč měsíčně a nezletilé dcery částkou 1 000 Kč měsíčně; výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce (výrok VII.). Rozsudek okresního soudu byl dále změněn tak, že dluh na výživném za dobu od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2016 nevznikl (výrok VIII.).

4. Krajský soud se po doplnění dokazování se závěry učiněnými okresním soudem ohledně vhodnosti péče o nezletilé formou výlučné péče matky neztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že vzhledem k dlouhodobému a zafixovanému způsobu péče o nezletilé bude vhodnější formou péče o nezletilé střídavá péče v týdenním intervalu střídání. Nezletilí se v domácnosti otce pohybují v prostředí, ve kterém dosud vyrůstali, v prostředí, kde je základní škola vzdálena pouze několik minut chůze, v prostředí, kde mají své kamarády, přátele, kde navštěvují zájmové kroužky. Oba rodiče mají zájem své děti vychovávat. Z obsahu spisu krajský soud nedovodil, že by některý z nich byl z péče o nezletilé vyloučen, že by se v době fungujícího rodinného života na péči o nezletilé nepodílel. Nezletilí péči ani jednoho z rodičů neodmítají. Preferují-li výlučnou péči matky, jsou nesporně motivováni tím, že chtějí mít jeden domov.

5. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jakož i § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Ústavní soud proto usnesením ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1064/17 jmenoval vedlejšímu účastníkovi 2. a vedlejší účastnici 3. opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1064/17 Městský úřad K., který je orgánem sociálně-právní ochrany dětí (§ 4 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů).

II.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že okresní soud velmi pečlivě a komplexně posoudil zájem nezletilých dětí a jejich přání a rozhodl v jejich souladu, avšak krajský soud v rozporu s přáním nezletilých dětí rozhodl o jejich svěření do střídavé péče rodičů a tím porušil výše uvedená práva stěžovatelky a nezletilých dětí. Obě nezletilé děti se v průběhu řízení několikrát vyjadřovaly, že si přejí být svěřeny do péče matky. Toto své přání nezletilé děti vyjádřily v průběhu delšího časového období, kdy jejich přání zůstalo konstantní, nebyl žádný důvod pochybovat o opravdovosti tohoto přání, nebylo shledáno žádné ovlivnění ze strany stěžovatelky. Nezletilé děti měly s otcem na základě dohody se stěžovatelkou upraven velmi široký styk, a proto mohly mít zcela jasnou představu, jak by mohla vypadat střídavá péče, a přesto ji odmítaly. Zavedená praxe trvala již od srpna 2015 a nezletilým dětem vyhovovala. Již v době, kdy nezletilé děti své přání projevily poprvé (dne 20. 5. 2015), byly obě ve věku, kdy byly natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že je podle názoru stěžovatelky nutno jejich přání považovat za zásadní vodítko. Na svém přání setrvaly nezletilé děti i následně, když se vyjádřily před okresním soudem. Naposledy se nezletilé děti vyjádřily dne 27. 12. 2016, kdy opět projevily přání být svěřeny do výlučně péče matky, když pouze chtěly nepatrně pozměnit dosavadní úpravu styku. V té době bylo již synovi 12 let a dceři 10 let, byly tedy ve věku, kdy jejich názor má váhu. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního sodu ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1835/14 (N 165/74 SbNU 423).

7. Stěžovatelka uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že uznává roli otce v životě dětí, byl prokázán vztah dětí ke stěžovatelce a bylo jednoznačně projeveno přání dětí, o jehož pravosti a opravdovosti neměl okresní soud žádné pochybnosti. Přes výše uvedené krajský soud rozhodl v rozporu s přáním dětí i doporučením opatrovníka, který s nezletilými dětmi opakovaně hovořil, znal je i okolnosti dané věci. Děti byly rozhodnutím krajského soudu nemile překvapeny a zklamány, po psychické stránce velmi těžce nesly, že jejich názor není respektován. Přání dětí bylo tedy dle přesvědčení stěžovatelky bagatelizováno, ačkoli bylo vyjádřeno spontánně, bylo dlouhodobé a neměnné. V tomto směru nebyly prokázány žádné pochybnosti, proto nebylo ani okresním soudem přistoupeno ke znaleckému zkoumání. Pokud měl krajský soud v tomto směru pochybnosti, měl k tomuto kroku přistoupit, neučinil-li tak, zatížil své rozhodnutí vadou, která má za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nezletilé děti projevily přání mít jeden domov, zázemí, nechtěly se každý týden stěhovat, přičemž se vyjadřovaly v průběhu celé doby stejně. Zejména nezletilá dcera nese situaci hůře a stýská se jí. Často mluví o tom, že jí chybí její sestřenice, byly si velmi blízké, proto dokonce stěžovatelka volila za nové bydliště obec T., kde bydlí sestřenice se svou matkou.

8. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že napadené rozhodnutí porušuje její práva a práva nezletilých dětí též ve výroku VIII. týkajícím se neexistence dlužného výživného, když nezletilé děti byly fakticky až do poloviny února 2017 v péči stěžovatelky a otec od září 2016 uhradil pouze výživné v září 2016 částkou 3 000 Kč, v říjnu 2016 částkou 3000 Kč, v listopadu 2016 částkou 8 207 Kč a v prosinci 2016 částkou 5 060 Kč a na nákladech na potřebné věci se nepodílel. Napadené rozhodnutí však stanovilo výživné v dané výši jen pro střídavou péči, fakticky ale byly děti v péči stěžovatelky, která jejich potřeby zajišťovala a dokládala, jaké výdaje s nimi měla. Stěžovatelka za děti v tomto období vynaložila celkem 19 698 Kč (částka bez jídla, drogerie a dárků).

III.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

9. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na skutková zjištění, dle nichž probíhal dlouhodobě (a v době rozhodování) široký styk otce s dětmi (v rozsahu pěti dnů v intervalu dvou týdnů). Děti pak především projevily přání, aby věci zůstaly, jak jsou, a aby už byla situace "konečně vyřešena". Krajský soud k tomuto přání při svém rozhodování přihlédl. Toto přání představuje ve svém důsledku touhu široce pobývat u obou rodičů a po zklidnění vztahů rodičů, přičemž děti daného věku je formulovaly především na základě zkušeností z "faktické, technickoorganizační roviny" střídání výchovných prostředí rodičů. I tako široký styk otce (dosud realizovaný) přitom představoval přecházení z jednoho rodičovského prostředí do druhého, včetně transportu věcí apod. Z tohoto pohledu, tedy z pohledu dětí, proto ve faktické rovině nebylo rozdílu mezi širokým stykem a střídavou péčí. Dětí se přitom bezprostředně a nejvíce dotýkala právě ona rovina faktická. Podle názoru krajského soudu stanovená úprava střídavé péče proto v této rovině dosavadní rozsah pobývání dětí v jednotlivých rodičovských prostředích ve své podstatě akceptovala. Právní rozdíl mezi výlučnou péčí matky s širokým stykem otce a střídavou péčí rodičů pro děti nebyl podstatný. Zvolené uspořádání střídavé péče navíc dle krajského soudu lépe respektuje zájem na zdárném vývoji obou dětí, jejich nejlepší zájem; ve své "faktické podstatě" z přání dětí nevybočuje. Napadeným rozsudkem krajského soudu proto nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V ostatním odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Vedlejší účastník 1. ve svém vyjádření uvedl, že krajský soud svým rozsudkem rozhodl ve věci správně a respektoval základní lidská práva a svobody všech účastníků řízení, když rozhodl o tom, že nezletilé děti se svěřují do střídavé péče obou rodičů, neboť tato je v jejich nejlepším zájmu. Vedlejší účastník 1. nesouhlasí s matkou v ústavní stížnosti tvrzeném přání dětí "být v péči matky". Takto totiž skutkový stav věci nestojí a ani takto nebyl důkazy provedenými v řízení před soudy prokázán. Naopak, obě nezletilé děti se konstantně vyjadřují tak, že mají rády oba své rodiče a s oběma by chtěly být stejnou dobu. Podle toho ostatně probíhal i kontakt otce s oběma dětmi. Proto se děti posléze vyjádřily tak, že jim střídavá péče vyhovuje. Neboť v té době již běžná péče o děti byla v rozsahu takovém, že se téměř rovnala péči střídavé. Poté, co bylo krajským soudem rozhodnuto o střídavé péči o nezletilé děti, se styk dětí s rodiči velmi zjednodušil, když těmto zejména odpadlo nucené přejíždění v průběhu týdne od jednoho k druhému z rodičů. Výchovné prostředí nezletilých je tak stabilnější než v době, kdy měly nezletilé děti s otcem zajištěny v průběhu týdne pouze odpolední kontakt. Obě děti proto rozhodnutí krajského soudu v praktické rovině vnímají jako přínosné. Přesně vědí, kdy jsou u otce a kdy u matky a takto jsou spokojené. V době, kdy jsou nezletilé děti u stěžovatelky, případně poté u vedlejšího účastníka 1., pak si s druhým rodičem pravidelně volají, proberou, jaký měly den či dny, jaké měly známky, jak jim jde učení apod. Je tedy zcela evidentní, že rodiče dlouhodobě o péči a výchově svých dětí komunikují. Vedlejší účastník 1. proto vůbec nechápe, proč stěžovatelka podala ústavní stížnost. Stěžovatelka v podstatě nepředložila Ústavnímu soudu žádné důvody, pro které by bylo možno její ústavní stížnosti vyhovět, nezletilé děti prospívají, oba rodiče o ně pečují a vzájemně kooperují. Argumentuje-li pak stěžovatelka nutností pouze jednoho domova, pak vedlejší účastník 1. poukazuje na to, že to byla stěžovatelka, která svým rozhodnutím ukončit manželské soužití rozhodla, že děti se budou střídat ve dvou domácnostech (i v okamžiku, kdy by měly vymezen široký kontakt s otcem), a nyní namítá potřebu domácnosti jedné. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že v jejím bydlišti mají děti sestřenici N. Vedlejší účastník 1. navíc nemá za to, že by kontakt se širší rodinou měl mít přednost před kontaktem s vlastním otcem nezletilých.

11. Pokud jde o výživné, vedlejší účastník 1. uvádí, že rodiče si vzájemně hradí stanovené výživné a dále každý měsíc si zašlou informaci, kolik kdo zaplatil v daném měsíci na potřeby nezletilých dětí a dorovnají si poté nedoplatky a přeplatky tak, aby každý z nich nesl náklady spojené s dětmi v rozsahu 1/2. Potřeby dětí jsou tímto způsobem dostatečně a plně pokryty. Náklady, které matka ve své ústavní stížnosti uvádí, jsou z pohledu otce nereálné a nezakládají se na pravdě. Z obsahu opatrovnického spisu a protokolů z jednání naopak vyplývá, že když rodiče před soudem uvedli, co kdo hradí nezletilým, vyšlo, že až 78 % veškerých nákladů hradí otec, ale ten po matce žádný nedoplatek na výživném nepožadoval. Proto soud rozhodl tak, že dlužné výživné zde není.

12. Vedlejší účastník 1. namítá, že skutečnosti matkou uváděné v ústavní stížnosti se nezakládají na pravdě. Kromě toho má vedlejší účastník 1. za to, že z textu ústavní stížnosti vůbec nevyplývá, jaké konkrétní ústavním pořádkem zaručené právo či lidská svoboda měly být rozhodnutím krajského soudu porušeny. S ohledem na výše uvedené má otec za to, že ústavní stížnosti není možno vyhovět. Z obsahu opatrovnického spisu a dosavadní úpravy poměrů plyne, že již rok a půl funguje střídavá péče o děti. Rodiče spolupracují, děti střídavou péči dobře snášejí a v podstatě se rodině ulevilo, neboť odpadlo dojíždění a vyzvedávání dětí u druhého z rodičů přes týden. Současně děti přesně vědí, kdy jsou v péči otce a kdy v péči matky. Střídavá péče tak je zcela správným typem péče o nezletilé děti a krajský soud v dané věci rozhodl ústavně konformním způsobem.

13. Opatrovník ve svém vyjádření uvedl, že při pohovoru s dětmi provedeném dne 30. 1. 2017 bez přítomnosti matky a dalších osob děti sdělily, že je rozhodnutí krajského soudu překvapilo, ale příliš jim to nevadí, u obou rodičů se mají stejně dobře, dle jejich slov "to zkusí a uvidí". Od té doby opatrovníka nikdo z rodiny nekontaktoval.

14. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce s výzvou k možné k replice, na kterou nereagovala.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

19. V nálezu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) Ústavní soud vyslovil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.

20. V nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 téže úmluvy.

21. Ústavní soud již mnohokrát rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Povinnosti soudu zjišťovat názor dítěte nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, přičemž takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) nebo nález ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)].

22. V duchu uvedených nálezů Ústavního soudu krajský soud v souzené věci rozhodl. Po doplnění dokazování se krajský soud neztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem ohledně vhodnosti péče o nezletilé formou výlučné péče matky a rozhodl o svěření nezletilých dětí do střídavé péče. Krajský soud dovodil, že vzhledem k dlouhodobému a zafixovanému způsobu péče o nezletilé bude vhodnější formou péče o ně střídavá péče v týdenním intervalu střídání. Přihlédl k tomu, že nezletilí se v domácnosti otce pohybují v prostředí, ve kterém dosud vyrůstali, kde je základní škola vzdálena pouze několik minut chůze, kde mají své kamarády a přátele, a kde navštěvují zájmové kroužky. Vzal rovněž v úvahu, že oba rodiče mají zájem své děti vychovávat a že z obsahu spisu se nepodává, že by některý z nich byl z péče o nezletilé vyloučen, že by se v době fungujícího rodinného života na péči o nezletilé nepodílel a nezletilí péči ani jednoho z rodičů neodmítají.

23. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že dlouhodobě (i v době rozhodování) probíhal široký styk otce s dětmi (v rozsahu pěti dnů v intervalu dvou týdnů), když poté, co se matka v srpnu 2015 i s nezletilými odstěhovala ze společné domácnosti do nemovitosti v obci T., se nezletilí i nadále s otcem stýkali v každém sudém týdnu v úterý a ve čtvrtek v odpoledních hodinách a v lichém týdnu od čtvrtka do neděle a v úterý odpoledne. Nezletilí projevili přání, aby "vše zůstalo tak, jak je", neboť jim stávající stav vyhovuje, a aby již byla situace "konečně vyřešena". Krajský soud k tomuto přání dětí při svém rozhodování přihlédl a vyložil je jako touhu nezletilých široce pobývat u obou rodičů a touhu po zklidnění vztahů rodičů. Tako široký styk otce (dosud realizovaný) přitom představoval přecházení z jednoho rodičovského prostředí do druhého, včetně transportu věcí apod. Podle názoru krajského soudu stanovená úprava střídavé péče dosavadní rozsah pobývání dětí v jednotlivých rodičovských prostředích ve své podstatě akceptuje, avšak "technickoorganizační rovina" se zjednoduší. Z pohledu dětí proto ve faktické rovině nebylo rozdílu mezi širokým stykem a střídavou péčí. Zvolené uspořádání střídavé péče navíc dle krajského soudu lépe respektuje zájem na zdárném vývoji obou dětí, jejich nejlepší zájem a z přání dětí nevybočuje. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

24. K námitkám stěžovatelky, že nezletilé děti byly fakticky až do poloviny února 2017 v péči stěžovatelky a otec od září 2016 uhradil pouze výživné v září a v říjnu 2016 částkami 3 000 Kč, v listopadu 2016 částkou 8 207 Kč a v prosinci 2016 částkou 5 060 Kč a na nákladech na potřebné věci se nepodílel, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ze kterého vyplývá, že oba rodiče v průběhu odvolacího řízení učinili nesporným, že po vyhlášení rozsudku okresním soudem otec uhradil nedoplatek na výživném za dobu od srpna 2015 do srpna 2016 ve výši 14 836 Kč a že dále přispěl nezletilým na výživu za měsíce září a říjen 2016 částkou 3 000 Kč, v listopadu 2016 částkou 8 207 Kč a v prosinci 2016 částkou 5 060 Kč. K těmto skutečnostem krajský soud při rozhodování o dlužném výživném přihlédl s tím, že dle jeho zjištění se oba rodiče podíleli na pokrývání potřeb nezletilých v podstatě polovinou, a stejně tak přihlédl i k výši příjmů otce a matky v rozhodném období.

25. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Stěžovatelčin nesouhlas se závěry krajského soudu, který změnil rozsudek okresního soudu a rozhodl o svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně že na základě takového hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do základních práv účastníka.

26. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilých. Svým rozhodnutím upravuje otázku péče o nezletilé jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry krajského soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. V budoucnu nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§ 909 občanského zákoníku).

27. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilých pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o svěření nezletilých do své péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilé rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.

28. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru