Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1063/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.1063.21.1
Datum podání21.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1063/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Vrzala, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 20 Co 129/2019-96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále dovozuje porušení principů zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 34 EVC 2/2018-43, zamítl návrh žalobce (Úřad práce České republiky), aby mu stěžovatel jako žalovaný zaplatil částku ve výši 63 322,11 Kč. Dále žalobci uložil povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 14 374 Kč.

3. K odvolání žalobce rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí městského soudu co do jeho výroku o zamítnutí žaloby potvrdil a ústavní stížností napadeným výrokem stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 12. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 1865/2020-82 (www.nsoud.cz), se totiž ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatel se žalobě bránil důvodně vznesenou námitkou promlčení, když tuto na rozdíl od svého prvního rozhodnutí ve věci nehodnotil jako rozpornou s dobrými mravy. Úsudek o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy musí být totiž založen na okolnostech uplatnění dotčené námitky, nikoliv na důvodech, o které se opírá promlčené právo samotné. Krajský soud přitom ve svém původním rozhodnutí vyvodil nemravnost vznesení námitky promlčení nesprávně nikoliv z okolností vážících se k uplatnění dané námitky, ale ze skutečností souvisejících se vznikem žalovaného práva samotného.

4. Výrok rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení krajský soud odůvodnil odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), když zcela úspěšnému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem. Krajský soud - na rozdíl od merita věci, v němž byly jeho úvahy usměrněny rozhodnutím Nejvyššího soudu - totiž shledal nemravným, že stěžovatel, který nabyl finanční prostředky představující příspěvek na péči po svém otci jako zůstaviteli (kdy tento příspěvek mu byl chybně zasílán několik let po jeho smrti), nezachoval potřebnou míru procesní obezřetnosti, kterou bylo lze po něm spravedlivě požadovat. V jeho sféře dispozice se totiž ocitly finanční prostředky přibližně ve třicetinásobné výši, než jakou mohl na základě výsledků dědického řízení očekávat, když o legitimním zdroji těchto prostředků musel mít přinejmenším pochybnosti.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud, s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a vztah vůči obecným soudům, k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud totiž ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl případně i jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Právě zmíněný princip minimalizace zásahů je patrný rovněž v problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Konstatoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je proto oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí.

9. Současně se však Ústavní soud opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je ostatně dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů; například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.

10. V nyní posuzované věci Ústavní soud především konstatuje, že krajský soud ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem odůvodnil, proč v nyní posuzovaném případě stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Postup krajského soudu tudíž dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním.

11. Ústavní soud v této souvislosti také již dříve uvedl, že pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen zcela libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, nýbrž i k okolnostem, jež vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].

12. Nyní napadené rozhodnutí (resp. předmětný výrok o náhradě nákladů řízení) nicméně těmto požadavkům podle Ústavního soudu dostálo.

13. Jakkoliv totiž Ústavní soud nezpochybňuje, že aplikace § 150 o. s. ř. mohla být z důvodu absence jednání před krajským soudem s ohledem na protiepidemická opatření pro stěžovatele do určité míry skutečně poněkud překvapivá, Ústavní soud nepřehlédl, že daná věc byla specifická tím, že o ní obecné soudy rozhodovaly opakovaně, přičemž v předchozím řízení soudy I. a II. stupně rozhodly v neprospěch stěžovatele i ve věci samé.

14. Z vlastní argumentace samotného stěžovatele je pak zřejmé, že ať už by byl rozsah finančních prostředků notářem jako soudním komisařem v jeho rozhodnutí vymezen ideální polovinou pozůstalosti připadající stěžovateli, anebo určením konkrétní částky, příspěvky sociální podpory na účet stěžovatelova otce byly připisovány ještě roky po jeho smrti a stěžovatel je bez dalšího převedl na svůj účet. V ústavní stížnosti sice stěžovatel uvádí, že nebylo jeho povinností se o původ prostředků zajímat (a že se mohlo jednat například o vypořádání z titulu vlastnictví akcií), nicméně stěžovatel nevysvětluje, z čeho mohl ospravedlnitelně usuzovat, že by o takový druh plnění mohlo jít, když zároveň - a to zejména - jsou bezhotovostní převody zpravidla identifikovány odesílatelem platby a stručnou identifikací platby. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by tomu tak v jeho případě nebylo, resp. že by pro něj byla identifikace pravidelných příchozích plateb nesrozumitelná.

15. Lze tak souhlasit s krajským soudem v tom ohledu, že stěžovatel přinejmenším nezachoval dostatek procesní obezřetnosti a uvedené prostředky představující vázanou sociální dávku bez dalšího přijal a tento právní názor promítl do nákladového výroku. Tento závěr krajského soudu přitom není rozporný ani s východiskem, že stěžovatelem vznesenou námitku promlčení nelze hodnotit jako nemravnou, když žalobce se evidentně vrácení dávky soudní cestou domáhal po uplynutí promlčecí doby, ačkoliv netvrdil okolnosti, které by takový postup ospravedlňovaly, tím méně, že by se na nich jakkoliv podílel právě stěžovatel.

16. Krajský soud tak podle Ústavního soudu dostatečně vysvětlil, proč k aplikaci § 150 o. s. ř. přistoupil, aniž by zároveň jím použité argumentační závěry musely -is ohledem na (ne)aktivitu žalobce - znamenat, že stěžovatelem uplatněná námitka promlčení musela být v kontextu aplikace moderace náhrady nákladů řízení hodnocena jako nemravná.

17. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho výrokem II.) nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru