Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1063/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestní odpovědnost
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1063.20.1
Datum podání09.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 12 odst.2, § 125

40/2009 Sb., § 208 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1063/20 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 6 Tdo 57/2020-503, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. 5 To 173/2019-472 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2019 č. j. 1 T 20/2018-439, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž byla porušena zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege vyplývající z čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2019 č. j. 1 T 20/2018-439 uznal stěžovatele (obviněného) vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit poškozenému G. K. (dále jen "poškozený") škodu ve výši 69 768 Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek spočíval v tom, že stěžovatel jako většinový spoluvlastník a osoba odpovědná za správu domu v rozporu s povinnostmi vlastníka nezajistil nerušené užívání bytu pronajatého poškozenému v podobě odstranění závady na vodovodním potrubí (srov. § 2205 a § 2257 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), pročež byl shledán vinným za jednání mající povahu zaviněné (úmyslné) nečinnosti (omise), tj. opomenutí ve smyslu § 112 trestního zákoníku.

3. Odvolání stěžovatele i poškozeného Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 5 To 173/2019-472 zamítl.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 6 Tdo 57/2020-503 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. K tomu uvedl, že námitky stěžovatele, jimiž uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, byly ryze skutkové povahy, když stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění obvodního soudu a předkládal závěry vlastní, jež vyvozoval z odlišného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky však nemohly uvedený dovolací důvod naplnit, neboť jeho prostřednictvím lze napadnout pouze vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tvrzení stěžovatele, že jde o občanskoprávní a nikoliv trestněprávní problematiku, by podle Nejvyššího soudu bylo možno považovat za námitku dovolávající se použití zásady subsidiarity trestní represe a tudíž za námitku svou povahou hmotněprávní, ovšem vzhledem k tomu, že byla stěžovatelem vznesena bez připojení jakékoliv relevantní argumentace, nebylo ani tuto možno považovat za úspěšně uplatněnou. Stěžovatel své vývody budoval pouze na neúplném skutkovém základě, a nikoli na takovém, který vyplynul z provedeného dokazování a který v jeho úplnosti správně zhodnotily soudy nižších stupňů. K námitce stěžovatele týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud dále s odkazem na svoji dřívější judikaturu (např. stanovisko ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 nebo usnesení ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010) uvedl, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v § 1 odst. 1 trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Nejprve shrnuje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s obsahem spisu a provedenými důkazy, že neměl možnost hájit svoji věc a byl postaven do nevýhodnější situace ve srovnání se státním zastupitelstvím a že byl uznán vinným trestným činem v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Vyslovuje přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Skutečnost, že nezajistil průchodnost jedné (koupelnové) - a domněle - zamrzlé větve vodovodního potrubí, když poškozený měl vodu dostupnou i z druhé (kuchyňské) větve vodovodního potrubí, nemůže podle názoru stěžovatele vést až k jeho trestněprávní odpovědnosti. Ke znemožnění nebo podstatnému ztížení užívání předmětu nájmu tak nemohlo dojít. Poškozenému mohl hypoteticky vzniknout nárok na slevu z nájemného, neboť výše uvedená závada mu mohla způsobit nepohodlí, avšak předmět nájmu nebylo možno označit za neobyvatelný. Opakovaně zdůrazňuje, že spor mezi ním a poškozeným je pouze v rovině občanskoprávní. Poukazuje na to, že nepustil-li jej poškozený do jím obývaného bytu, tak nikdy nemohl odhalit příčinu nefunkčnosti vodovodního potrubí. Rovněž se vyjadřuje k dalším, v průběhu trestního řízení zjištěným skutečnostem (např. ohledně důvodu přerušení přívodu vody nebo ohledně přerušení a zaslepení stoupaček a jejich funkčnosti).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel brojí proti soudním rozhodnutím, jimiž byl odsouzen za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž jeho stěžejní námitkou je, že jeho jednání (charakterizované v soudních rozhodnutích jako zaviněná nečinnost spočívající v neodstranění závady na vodovodním potrubí zčásti zásobujícím vodou byt pronajatý poškozenému) nenaplňuje znaky trestněprávní odpovědnosti za uvedený přečin, nýbrž jde pouze o spor v rovině občanskoprávní.

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. K námitce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se vyjádřil v napadeném rozhodnutí již Nejvyšší soud, když konstatoval, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Jakkoliv Ústavní soud ctí zásadu subsidiarity trestněprávní ochrany a princip ultima ratio, nemá proti výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu žádné výhrady. Ústavní soud tak pouze připomíná, že i v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16) není podle této zásady trestní odpovědnost vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.

11. Namítal-li stěžovatel, že závadu na vodovodním potrubí nemohl odhalit kvůli neumožnění přístupu do bytu poškozeného, s tímto argumentem se obecné soudy náležitě vypořádaly. Podstatné pro danou věc bylo, že uzávěry vody se nenacházely v bytě poškozeného, nýbrž byly umístěny jinde (v bytě v nižším podlaží), z čehož soudy dovodily, že důvod netekoucí vody nebyl na straně poškozeného. Stěžovateli pak bylo kladeno za vinu, že ač od ledna 2016 věděl o problému s netekoucí vodou v bytě poškozeného, neučinil více než rok nic ke zjednání nápravy.

12. Stěžovatel svojí argumentací vytváří vlastní skutkový stav a snaží se (nejen) Ústavní soud přesvědčit, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu. Ústavní soud má nicméně za to, že obecné soudy při hodnocení provedených důkazů postupovaly zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jasně vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (srov. § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu). V takové situaci Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval, neboť neshledal extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů (srov. např. výše zmiňované nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 166/95).

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru