Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1058/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1058.16.1
Datum podání01.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1058/16 ze dne 19. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Bendy, zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 116/109, 162 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 5 Ad 29/2010-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 1. 4. 2016 Ústavnímu soudu doručenou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označené usnesení městského soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že správní žalobu podal proti rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany ze dne 24. 8. 2010, č. j. 16-9/2010 2280/HK. Podaná žaloba byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 5 Ad 49/2010-42, odmítnuta s odůvodněním, že dané rozhodnutí podléhá výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 3 As 248/2014-26, tak, že usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze následně ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil, neboť žalobce (stěžovatel) nezaplatil soudní poplatek, který mu byl v mezidobí, před shora uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, vrácen.

Stěžovatel namítá, že doručení napadeného usnesení jeho právnímu zástupci nebylo účinné, neboť v rozhodné době bylo již dané právní zastupování ukončeno a za řádné doručení napadeného usnesení je proto nutno považovat až doručení přímo k rukám stěžovatele dne 8. 2. 2016. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek stěžovatel zaplatil dne 3. 2. 2016, došlo k jeho zaplacení před nabytím právní moci napadeného usnesení a v řízení mělo být proto pokračováno.

II.

Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Podle ustanovení § 102 soudního řádu správního je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak.

V této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že proti napadenému usnesení městského soudu nepodával kasační stížnost, neboť důvody uvedené v § 103 odst. 1 soudního řádu správního, podle jeho názoru, na jeho případ zřejmě nedopadají. Podle stěžovatele tak vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, byl dle jeho přesvědčení naplněn § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud má však za to, že v případě napadeného usnesení městského soudu lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního. Podle tohoto důvodu totiž podléhají přezkumu i rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž předmětem přezkumu je v těchto případech mimo jiné i to, zda byla řádně doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, zda skutečně marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku, či zda nebyl soudní poplatek zaplacen žalobcem před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí (srov. např. Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 996). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že důvody uvedené v § 103 odst. 1 soudního řádu správního na jeho případ nedopadají.

K uvedenému Ústavní soud dodává, že se v nyní posuzovaném případě neuplatní ani nepřípustnost kasační stížnosti podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Citované ustanovení je totiž třeba vykládat ve světle zachování přístupu k soudu tak, že kasační stížnost není možné podat opakovaně z týchž důvodů. Jestliže Nejvyšší správní soud rozsudkem vydaným v nyní posuzované věci zrušil předchozí usnesení Městského soudu v Praze pro nezákonnost odmítnutí žaloby stěžovatele, nevytváří takové zrušující rozhodnutí překážku pro přezkum napadeného usnesení městského soudu, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (srov. Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 1003).

Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnost směřující proti usnesení, které bylo ústavní stížností napadeno, nebyla stěžovatelem podána, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. O možnosti podání kasační stížnosti byl přitom stěžovatel v napadeném usnesení městského soudu náležitým způsobem poučen.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru