Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1057/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Kralupy nad Vltavou
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonnéh... více
Věcný rejstříkodůvodnění
výpověď
Pracovní poměr
soud/senát
příslušnost/věcná
soud/samosoudce
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1057.11.1
Datum podání11.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104a, § 9 odst.2 písm.f, § 36a odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1057/11 ze dne 11. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Kralupy nad Vltavou, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, U Cukrovaru 1087, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010 č. j. 1 Co 229/2010-109, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2010 č. j. 36 C 82/2009-83 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009 č. j. Ncp 337/2009-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2011 stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 4. 2009 č. j. Ncp 337/2009-39 bylo v řízení o žalobě R. N. na neplatnost zrušení pracovního poměru, která směřovala proti stěžovateli, rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 332/2008 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2010 č. j. 36 C 82/2009-83 bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelem žalobci ke dni 1. 9. 2008 je neplatná (výrok I), dále pak jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III). Ke stěžovatelovu odvolání vrchní soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 1 Co 229/2010-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok I zní tak, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele se žalobcem ze dne 1. 9. 2008 je neplatné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy obou stupňů nebyly věcně příslušné k rozhodování ve věci [§ 9 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], v důsledku čehož soud prvního stupně nebyl správně obsazen, kdy namísto senátu [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] rozhodoval samosoudce. Vrchní soud o věcné příslušnosti rozhodl bez jakékoliv opory v zákoně, čímž zásadně ovlivnil celé řízení a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Žaloba byla správně podána u Okresního soudu v Mělníku, ten však měl za to, že jde o věc ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., protože se jedná o rozvázání pracovního poměru s osobou zaměstnanou jako ředitel Městské policie v Kralupech nad Vltavou, načež vrchní soud rozhodl, jak bylo uvedenou výše, aniž by své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. V této souvislosti se stěžovatel vyslovuje k otázce přípustnosti ústavní stížnosti. Tvrdí, že ve světle právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, č. 5) se mohl domnívat, že by jako nepřípustná byla označena ústavní stížnost směřující proti usnesení o věcné příslušnosti, protože jde o rozhodnutí procesní povahy, a tedy že lze ústavně právní dopady namítat až v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno. Dále uvádí, že si je vědom toho, že judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti neabsolutizuje, a proto lze samostatnou ústavní stížností napadat i usnesení ve smyslu § 104a o. s. ř., jak má plynout z nálezu (pozn.: správně však z usnesení) ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 105/10 a nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (dostupných na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), na straně druhé není vyloučeno napadat takovéto usnesení až v rámci rozhodování o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí. V opačném případě by tím došlo nikoliv k efektivnímu rozšíření, ale k omezení ochrany jeho základních práv, zvláště pak za situace, kdy daná otázka nebyla v judikatuře Ústavního soudu jednoznačně řešena. Stěžovatel upozorňuje, že vrchní soud odmítl jeho námitku věcné nepříslušnosti, kterou uplatnil v odvolání, s tím, že je vázán zmíněným usnesením, a tak musel odmítnout i související námitku nesprávně obsazeného soudu, a dále cituje z posledně uvedeného nálezu, podle něhož rozhodne-li vrchní soud nesprávně o věcné příslušnosti, nejen že se nestane ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy je též tím porušeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Nápravy nezákonného stavu pak - dle stěžovatele - nelze dosáhnout ani dovoláním, ani žalobou pro zmatečnost, neboť nesprávné obsazení soudu [§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] je až následkem věcné nepříslušnosti krajských soudů.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry vrchního soudu vyslovenými v uvedeném usnesení. Argumentuje, že ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lustrační zákon"), ve spojení s § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. nelze aplikovat, protože tato ustanovení dopadají na rozhodování sporů o neplatnost skončení pracovního nebo služebního poměru na základě lustračního zákona a o takový případ v dané věci nešlo. Jde-li o shora označený rozsudek vrchního soudu, stěžovatel o něm - s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 6 A 127/2002-28 (uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svazek 2, ročník 2005, poř. č. 462) - tvrdí, že trpí tzv. nepřezkoumatelností, která spočívá ve vnitřní rozpornosti a zmatečnosti, kdy uvedený soud sice formálně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, současně ale materiálně výrok (ve věci samé) podstatným způsobem změnil. Tímto způsobem měl vrchní soud zakrýt zjevné pochybení soudu prvního stupně, když "kreativně dotvořil" prvoinstanční rozhodnutí, čímž měl být zároveň porušen princip dvojinstančnosti řízení.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu i krajskému soudu k vyjádření. Jimi zaslaná vyjádření však neobsahují nic, co by mohlo být z hlediska níže uvedeného posouzení relevantní, ostatně ani stěžovatel možnosti repliky k nim nevyužil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Pokud se stěžovatel domáhá zrušení usnesení vrchního soudu, kterým bylo podle § 104a o. s. ř. rozhodnuto, že k projednání dané věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že se věc postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k závěru, že tento návrh byl podán po zákonem stanovené lhůtě. Jak lze zjistit ze soudního spisu, stěžovateli bylo uvedené usnesení doručeno dne 27. 5. 2009, toto pak nebylo možno napadnout řádným ani mimořádným opravným prostředkem, o čemž byli také účastníci daného řízení poučeni.

Dle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu v případech, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. V posuzované věci se stěžovatel dozvěděl o "zásahu orgánu veřejné moci", představovaném předmětným usnesením, okamžikem, kdy mu bylo doručeno, ústavní stížnost však podal, jak plyne z podacího razítka, k poštovní přepravě až dne 8. 4. 2011, k jejímu doručení Ústavnímu soudu došlo dne 11. 4. 2011. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel mohl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje, uvedené usnesení napadnout samostatnou ústavní stížností, a pokud se tak nestalo, Ústavní soud již nemůže přistoupit k jeho zrušení (a to s právními následky, o kterých bude pojednáno níže).

Jde-li o zbývající napadená soudní rozhodnutí, ústavní stížnost byla proti nim podána včas aiv ostatním splňuje zákonné náležitosti i formální předpoklady, které jsou podmínkou jejího projednání ze strany Ústavního soudu. Proto se Ústavní soud dále mohl zabývat otázkou, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že danou právní věc rozhodoval věcně nepříslušný soud a že proto byl i nesprávně obsazen, když namísto senátu rozhodoval jediný soudce. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že uvedenou námitku uplatnil stěžovatel již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal. Byť přitom výslovně nezmínil ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř., dle něhož jsou účastníci řízení a soudy usnesením o věcné příslušnosti vázáni, je zřejmé, že bylo-li rozhodnuto o věcné příslušnosti, daná otázka nemůže být v odvolacím (a ani v dovolacím) řízení znovu otevřena. Jinak řečeno, námitku věcné nepříslušnosti a od ní odvozenou námitku nesprávného složení soudu nebylo možno - za daných okolností - pokládat za relevantní, a pokud ji vrchní soud odmítl, aniž by se otázkou věcné (ne)příslušnosti meritorně zabýval, nelze v jeho postupu shledat nic protiprávního, resp. protiústavního (a tudíž daná skutečnost nemůže být důvodem kasace jeho rozhodnutí).

Klíčovou otázkou v posuzované věci je, zda (vůbec) lze námitku věcné nepříslušnosti s eventuálním úspěchem uplatnit prostřednictvím ústavní stížnosti směřující až proti rozhodnutí, kterým se řízení končí. Ústavní soud přitom musí poukázat na skutečnost, že stěžovatel předmětnou námitku uplatnil ve chvíli, kdy celé soudní řízení proběhlo. To je zcela proti duchu stěžovatelem zmiňovaného nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08, v němž Ústavní soud poukazoval na to, že často může proběhnout zdlouhavé řízení u věcně nepříslušného soudu prvního stupně, u odvolacího soudu a soudu dovolacího, aniž by se některý z nich věcnou nepříslušností mohl zabývat a aniž by ji tedy účastníci mohli účinně namítat; ti by tak mohli učinit až v ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo civilní řízení skončeno, a ukázala-li by se ústavní stížnost jako důvodná, nutně by to znamenalo, že celé řízení před civilními soudy přijde nazmar. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud konstatoval, že nespatřuje ani "v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce, až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost již musí být přípustná proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř.".

V posuzované věci však není ve hře jen princip ekonomie řízení, ale i princip právní jistoty. Jak již bylo výše zmíněno, napadeným usnesením vrchního soudu byla pravomocně (a závazně) určena věcná příslušnost krajského soudu a vzhledem k opožděnému podání ústavní stížnosti, na jejímž (a žádném jiném) základě mohlo být toto rozhodnutí zrušeno, se tak stalo i s "konečnou platností". V případě, že by Ústavní soud napadené rozsudky soudu odvolacího a případně soudu prvního stupně zrušil z důvodu, že rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, aniž by ovšem bylo současně "odklizeno" předmětné usnesení, stály by zde proti sobě závazný výrok vrchního soudu na straně jedné (§ 104a odst. 7 o. s. ř.) a závazný právní názor Ústavního soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu per analogiam) na straně druhé, což by bylo jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty (a celé soudní řízení by se tím dostalo do patové situace). Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že (včas) napadnout usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti bylo nejen právem stěžovatele, ale současně - s ohledem na příslušnou právní úpravu - jeho povinností. Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, názory v něm obsažené byly vysloveny v souvislosti se zcela jinou právní situací, kdy obecné soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vůbec nerozhodly o návrhu stěžovatele (coby odsouzeného) na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu, k čemuž je třeba doplnit, že předmětné závěry v obecné rovině svou platnost nijak neztrácejí, pouze je není možné - z výše uvedeného právního důvodu - aplikovat ve věci nyní posuzované.

Pokud se jedná o stěžovatelovu námitku "nepřezkoumatelnosti" rozsudku vrchního soudu z důvodu, že uvedený soud rozsudek soudu formálně potvrdil, ale ve skutečnosti jej změnil, Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, že "[v]ýpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci ke dni 1. 9. 2008 je neplatná". Z žaloby (sepsané samotným žalobcem bez právního zástupce) však bylo zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatel nedal žalobci výpověď, ale učinil vůči němu právní úkon ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. okamžité zrušení pracovního poměru. Této skutečnosti si byl soud prvního stupně vědom, přičemž se s ní vypořádal konstatováním, že daný stěžovatelův úkon posoudil podle jeho smyslu a že nepřesné označení nepovažuje za významné; z tohoto důvodu pak ve výroku svého rozsudku použil pojem "výpověď". Možno dodat, že proti tomuto postupu stěžovatel ve svém odvolání nic nenamítal. Při jednání před odvolacím soudem žalobce (dle svých slov) upřesnil svůj návrh tak, že "okamžité zrušení pracovního poměru žalovaný (pozn.: šlo zřejmě o písařskou chybu, správně ,žalovaným') žalobci ze dne 1. 9. 2008 je neplatné", načež odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše. Je otázkou, zda soud prvního stupně neměl zvolit jiný postup, a to vyzvat žalobce, aby uvedenou nepřesnost (představující vadu návrhu) odstranil. To však není podstatné, protože nakonec ke zmíněnému "upřesnění" došlo, byť až v odvolacím řízení. Odvolací soud patrně řešil otázku, zda se jedná o změnu návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř. či pouze odstranění vady návrhu (z vlastní iniciativy žalobce), načež - jak lze vyvozovat z jeho dalšího procesního postupu - dospěl k závěru, že šlo o druhý případ. Stran procesního postupu v daném ohledu stěžovatel vrchnímu soudu ostatně nic nevytýká.

Další otázkou pro odvolací soud bylo, jakým způsobem se postavit ke zmíněné opravě a potažmo i k rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu vznikla poměrně složitá procesní situace, kdy na straně jedné bylo o právech a povinnostech účastníků řízení dle odvolacího soudu rozhodnuto věcně správně (tedy že nedošlo ke skončení pracovního poměru na základě stěžovatelova právního úkonu ze dne 1. 9. 2008), na straně druhé výrok rozsudku soudu prvního stupně nemohl v původní podobě obstát, a to již vzhledem k úpravě návrhového žádání (petitu žaloby) provedené žalobcem. Nutno dodat, že občanský soudní řád jasnou instrukci, jak v takovém případě postupovat, nedává.

Ústavní stížnost přitom neobsahuje přesvědčivou argumentaci, z jakého důvodu bylo dané řešení špatné, a to navíc do té míry, že zakládá porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Cituje-li stěžovatel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 127/2002, je třeba připomenout rozdílnou povahu soudního přezkumu správních rozhodnutí podle § 65 a násl. soudního řádu správního a přezkumu ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, kde otázka zákonnosti (či věcné správnosti) není otázkou podstatnou. Je sice možno připustit, že se daný výrok vrchního soudu může v určitém smyslu jevit jako rozporný, na straně druhé již nevznikají pochybnosti, jakým způsobem (resp. o čem) bylo obecnými soudy rozhodnuto. V kontrastu s tím Nejvyšší správní soud ve zmíněné věci zrušil žalobou napadené správní rozhodnutí odvolacího orgánu (kromě jiného důvodu) proto, že tento orgán podstatně změnil "prvostupňové" rozhodnutí, kdy se jím provedená "úprava" týkala klíčových povinností, jež byly žalobci stanoveny, přičemž bylo sporné, zda došlo k nahrazení původních výroků novým textem nebo zda došlo k doplnění původních výroků. Nutno znovu připomenout, že v nyní posuzované věci došlo k "úpravě" výroku na základě úkonu žalobce, takže argument, že odvolací soud výrok "kreativně dotvářel", není případný. Jestliže se v ústavní stížnosti poukazuje na zásadu dvojinstančnosti řízení, pak není vůbec zřejmé, jakým způsobem byl stěžovatel o odvolací instanci daným postupem "připraven", resp. konkrétně v jakém svém procesním (ústavně zaručeném) právu byl zkrácen. Jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení, které ostatně sám vyvolal, měl stěžovatel možnost skutkové a právní argumentace ohledně otázky skončení pracovního poměru jednostranným úkonem ze dne 1. 9. 2008. Jde-li o samotnou "nepřesnost" ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatel ve svém odvolání žádné výhrady nevznesl, z čehož lze rovněž usuzovat, že akceptoval, jak se krajský soud s daným problémem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz výše). Stejně tak nic nenamítal proti úpravě, resp. opravě žalobního petitu samotným žalobcem při jednání před odvolacím soudem.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru