Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 105/95Nález ÚS ze dne 03.10.1996K otázce normativních právních aktů podle právního řádu České republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princ... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
akt/normativní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/6 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.105.95
Datum podání23.05.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 104

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.3, čl. 8, čl. 39, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 105/95 ze dne 3. 10. 1996

N 91/6 SbNU 171

K otázce normativních právních aktů podle právního řádu České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 3. 10. 1996 v ústním

jednání v senátě ve věci navrhovatele Z. d. S. o ústavní stížnosti

směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně , sp. zn. 29 Ca

139/94, ze dne 6. 3. 1995,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 139/94, ze dne

6. 3. 1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 6. 3. 1995, sp.zn. 29 Ca

139/94, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva

zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brno-venkov, ze

dne 21.9.1992, čj. 1962/92-262 Švh, byla stěžovateli doměřena daň

ze zisku ve výši 513.500 Kčs a penále ve výši 31.750 Kčs, a to na

základě finanční kontroly provedené podle § 6 a 12 zákona ČNR č.

531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Platební výměr byl

vystaven podle směrnice Ministerstva zemědělství a výživy ČSR, čj.

VII/1-14879/85, která byla schválena FMF ČSSR v roce 1985

a upravena v roce 1988 pod čj. V/1-15042/88. Finanční úřad

odůvodnil své rozhodnutí zjištěnými nedoplatky daně za uplynulá

léta.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k částce

349.250 Kčs, o kterém rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně.

V odvolání uváděl, že finanční úřad nedodržel některá ustanovení

zákona č. 71/1967 Sb. tím, že prováděl kontrolu podle směrnice čj.

VII/1-14 879/85 a její úpravy čj. V/1-15 042/88, která není obecně

závazným právním předpisem, jelikož nebyla registrována ve Sbírce

zákonů. Ve Sbírce zákonů byla registrována jiná směrnice (čj.

VII/9 333/85), podle které stěžovatel postupoval.

Finanční ředitelství v Brně, dne 14.3.1994, pod čj.

FŘ-4008/92-262/I, rozhodlo tak, že odvolání nevyhovělo

a rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov, čj. 1962/92-962 Švh,

potvrdilo. V odůvodnění finanční ředitelství uvedlo, že příslušná

směrnice byla vydána na základě zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné

soustavě sociálně ekonomických informací, podle kterého bylo

Federální ministerstvo financí zmocněno k vydávání prováděcích

předpisů. Takovým prováděcím předpisem byla i směrnice čj.

VII/1-14 879/85 a její úpravy čj. V/1-15 042/88.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu na

přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu ke Krajskému

soudu v Brně. Krajský soud dne 6. 3. 1995 rozsudkem čj. 29 Ca

139/94-36, žalobu zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že se především

zabýval otázkou oprávnění ministerstva financí stanovit metodiku

účetnictví a dále povinností vyhlašovat ve Sbírce zákonů účtové

osnovy a směrnice k nim. Dospěl k závěru, že na základě zákona č.

21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací,

platného do 31.12.1991, bylo Federální ministerstvo financí

oprávněno tyto otázky upravovat podzákonnými předpisy.

Dále soud uvedl, že pokud jde o povinnost oznámení ve Sbírce

zákonů, je při posuzování této otázky zapotřebí vycházet ze zákona

č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů, který upravoval způsob, kterým

se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly obecně závazné právní předpisy

a opatření federálních orgánů. Tento zákon stanovil povinnost

oznamovat vydání opatření federálních ústředních orgánů státní

správy, stanovil-li tak zákon. Protože žádný zákon tuto povinnost

ve vztahu k opatřením napadeným v žalobě nestanovil, nebyla taková

povinnost dána.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž poukazuje na to, že není možné se soudem

souhlasit, neboť zákon č. 131/1989 Sb. nabyl účinnosti dnem

1.1.1990 a není tudíž možno jej použít pro posouzení platnosti

směrnice z roku 1988. Směrnice Ministerstva zemědělství a výživy

ČSR není podle stěžovatele "směrnicí", nýbrž jde o právní normu

nižší právní síly. Podle navrhovatele zmíněná směrnice

Ministerstva zemědělství a výživy ČSR dává jiný smysl účtu 374, na

jehož podkladě bylo doměření daně a penále uloženo, než stanoví

příslušná Účtová osnova a směrnice k účtové osnově FMF pro

hospodářské organizace čj. VII/9 333/85, registrovaná v částce č.

33/1985 Sb., podle které navrhovatel postupoval. Dále napadený

rozsudek opomněl příkaz ministra zemědělství a výživy ČSR

z listopadu 1989, kterým se stanoví vydávání normativních aktů

Ministerstva zemědělství a výživy ČSR a který mimo jiné stanoví,

že z normativních aktů nižší právní síly, vydaných Ministerstvem

zemědělství a výživy ČSR a jeho právních předchůdců do

31.12.1988, se mohou v organizacích v působnosti Ministerstva

zemědělství a výživy ČSR používat pouze ty akty, které jsou

uvedeny v příloze k tomuto příkazu. Žádná ze směrnic, na jejichž

základě bylo vydáno rozhodnutí o doměření daně a o penále, v tomto

seznamu (příloze) uvedena není.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření,

podepsaném předsedou senátu 29 Ca, ústavní stížnost "zásadně

odmítl z důvodů, které velmi podrobně rozvedl v odůvodnění

napadeného rozhodnutí" a navrhl zamítnutí návrhu.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření rovněž odkázalo na odůvodnění rozsudku krajského soudu

a rovněž navrhlo zamítnutí návrhu.

Finanční úřad Brno-venkov, jako vedlejší účastník řízení, ve

svém vyjádření ze dne 3.7.1996, podepsaném ředitelem, odkázal na

spisový materiál a odůvodnění provedené Finančním ředitelstvím

v Brně.

Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem

soustavy obecných soudů (čl 91 Ústavy) a že tudíž nemůže vykonávat

přezkumné pravomoci nad rozhodováním obecných soudů. To však jen

za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Protože navrhovatel uplatnil ve své

stížnosti námitky spočívající v porušení základních práv a svobod

(rozhodování na základě neplatného právního předpisu), Ústavní

soud se věcí zabýval z tohoto hlediska.

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 29 Ca 139/94, jakož

i spisu Finančního úřadu Brno-venkov, čj. 1962/92-262-Švh, Ústavní

soud ČR zjistil, že platebním výměrem Finančního úřadu

Brno-venkov, čj. 1962/92-262 Švh, ze dne 21.9.1992 byla

navrhovateli vyměřena dodatečná daň a penále ve výši 545.250,-

Kčs. Podkladem pro vydání tohoto platebního výměru byla zpráva

o výsledku finanční kontroly za roky 1989, 1990 a 1991, v níž se

konstatuje, že navrhovatel postupoval v rozporu s ustanoveními

zákona č. 172/1988 Sb. Navrhovatel se proti tomuto rozhodnutí

odvolal do částky 345.088,- Kčs. O odvolání rozhodl vedlejší

účastník Finanční ředitelství v Brně tak, že rozhodnutí Finančního

úřadu Brno - venkov potvrdil. Krajský soud v Brně, jenž rozhodoval

o žalobě proti uvedeným rozhodnutím správních orgánů, napadeným

rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že k vydání

účtové osnovy bylo FMF zmocněno ustanovením § 35 odst. 3 zákona č.

21/1971 Sb., ve znění zákona č. 128/1989 Sb. Na základě tohoto

zmocnění vydalo FMF Účtovou osnovu a směrnici k účtové osnově pro

hospodářské organizace, jejíž speciální úprava byla provedena pro

zemědělské organizace vydáním Účtové osnovy a směrnice k účtové

osnově pro hospodářské organizace, ve znění platném pro zemědělské

organizace. Touto speciální úpravou se rozumí rozpracování, nikoli

samostatné vydání, Účtové osnovy a směrnice k účtové osnově pro

hospodářské organizace, jež sama s touto speciální úpravou a jejím

rozpracováním počítá. Vyplývá z ní totiž, že jednotlivé ústřední

orgány mohou, pokud to vyžadují specifické podmínky organizací

v jejich působnosti, rozpracovat směrnici k účtové osnově, při

dodržení všech základních ustanovení a uplatněných přístupů

k zachycování účetních případů v této směrnici. Také rozpracovanou

účtovou osnovu lze, podle názoru krajského soudu, považovat za

soustavu závazných pravidel, podle nichž organizace účtovaly

o skutečnostech, jež jsou předmětem účetnictví. Účtová osnova

a směrnice k účtové osnově pro hospodářské organizace, ve znění

platném pro zemědělské organizace, je proto normativním aktem.

Pokud jde, v projednávané věci o určující otázku, zda totiž

Účtová osnova a směrnice k účtové osnově pro hospodářské

organizace, ve znění platném pro zemědělské organizace, vydaná

MZVŽ ČSR, jsou či nejsou normativním aktem (obecně závazným

právním předpisem), vychází Ústavní soud z názoru, že nikoli ve

všech případech, kdy ústavně právní normy odkazují na zákon, je

vyloučena bližší úprava nižšími normativními akty. Tak je tomu

ovšem pouze tehdy, kdy ústavní zákon takovou úpravu vyhrazuje

výslovně pouze zákonu (článek 4 odst. 3, článek 8 odst. 2, 3, 5,

6, článek 39 Listiny, článek 104 Ústavy ČR), nikoli však v případě

článku 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být

ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při

zachování základních práv a svobod. Normativní akty nižší právní

síly mohou tedy na základě zákona a v jeho mezích vydávat

i ministerstva a jiné správní úřady, jsou-li k tomu zákonem

zmocněny. Takovéhoto zákonného zmocnění se dostalo Federálnímu

ministerstvu financí, jež bylo oprávněno podle ustanovení § 14

zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických

informací, ve znění pozdějších předpisů, metodicky řídit

informační soustavy příslušných organizací a podle ustanovení §

35 odst. 3 citovaného zákona vydávat v dohodě s Federálním

statistickým úřadem příslušné prováděcí předpisy. Účtovou osnovu

a směrnici k účtové osnově pro hospodářské organizace vydalo FMF

dne 15. 9. 1985, pod čj. V/13 000/1985, a současně v její části I.

uvedlo, že jednotlivé ústřední orgány mohou rozpracovat tuto

směrnici k účtové osnově za podmínek v ní blíže uvedených. MZVŽ

ČSR zpracovalo následně metodiku informační soustavy, platnou pro

zemědělské organizace, Účtovou osnovou a směrnicí k této účtové

osnově dne 7.10.1985, pod čj. VII/1-14879/85 a tuto pak upravilo

další směrnicí čj. V/1-15042/88.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že citovaná

Účtová osnova FMF čj. V/13 000/1985, sice připouští možnost svého

rozpracování jinými ústředními orgány a tato možnost je zakotvena

i v ustanovení § 16 odst. 2 písm. b) zákona č. 21/1971 Sb.,

v tehdy platném znění. Ústavní soud však má za to, že posléze

uvedená Účtová osnova MZVŽ již postrádá povahu sekundární právní

normy. Sám pojem rozpracování totiž naznačuje, že obsah takto:

stanovené účtové osnovy se již plně nekryje se sekundárním

normativním aktem a posunuje ji tak do terciární roviny. Právní

řád České republiky však terciární tvorbu práva nepřipouští, což

znamená, že posléze uvedenou účtovou osnovu za normativní akt již

považovat nelze. Neudržitelnost opačného stanoviska, jaké zaujal

právě krajský soud, pokládající uvedenou směrnici za soustavu

závazných pravidel, a proto i za právní předpis, se ukazuje i ve

světle stěžovatelovy námitky, že účtová osnova MZVŽ ČSR dala zcela

jiný smysl účtu 374, neboť změnila jeho obsah, a že jen z tohoto

důvodu došlo k předmětnému doměření daně a penále.

Ústavní soud, aniž by považoval za nutné se zabývat dalšími,

vzhledem k uvedenému již nadbytečnými, stěžovatelovými tvrzeními,

má tedy za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

stěžovatelovo ústavně zaručené právo zakotvené v článku 4 odst.

1 Listiny.

V rámci projednávané ústavní stížnosti konečně Ústavní soud

dospěl k závěru, že bylo porušeno i základní právo stěžovatele

obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť

v dané věci bezpochyby nešlo o jednoduchý případ opravňující soud

k rozhodnutí bez jednání (§ 250f o.s.ř.). V naznačených intencích

proto Ústavní soud dovodil, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Proto jí také vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 3. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru