Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 105/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH - OS Opava - Česká republika
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.105.17.1
Datum podání11.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Konventu minoritů v Opavě, sídlem Masarykova 39, Opava, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Havlíčkova 29, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2016 č. j. 28 Cdo 1654/2016-437, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2015 č. j. 8 Co 235/2015-411 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. dubna 2015 č. j. 13 C 179/2003-375, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva a svobody, neboť všechny tři soudy v uvedených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s čl. 1 (z kontextu vyplývá, že stěžovatel má na mysli čl. 11) Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá též porušení práva na spravedlivý proces.

2. Z podkladů předložených stěžovatelem a ze spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 179/2003 se podává, že Provincie Řádu minoritů v ČR se u okresního soudu žalobou domáhala určení vlastnického práva "části kláštera zapsaného na listě vlastnictví 60000 ... jako budova bez čp. a če. stojící na parcele X v kat. území Opava město" s odůvodněním, že jde o součást kláštera, který žalobkyně získala zákonem č. 298/1990 Sb. Usnesením ze dne 4. 10. 2006 okresní soud rozhodl, že na straně žalující bude v řízení pokračováno se stěžovatelem, kterému původní žalobkyně předmětné nemovitosti v roce 2004 darovala. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2006 č. j. 13 C 179/2003-87 žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele.

3. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 28. 5. 2007 č. j. 8 Co 103/2007-109 potvrdil rozsudek okresního soudu, a to ze stejného důvodu, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele.

4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2007 č. j. 28 Cdo 3527/2007-124 jako nepřípustné, protože napadený rozsudek nenaplňoval tehdejší podmínky přípustnosti dovolání.

5. Uvedená tři rozhodnutí obecných soudů byla nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. I. ÚS 62/08 zrušena.

6. V další fázi řízení prováděl okresní soud obsáhlé dokazování, zaměřené především na povahu předmětné stavby, tj. její (ne)samostatnosti. Žalobce v jejím průběhu požádal vedlejší účastnici o vydání předmětné stavby na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (z tohoto důvodu bylo řízení přerušeno), byla uzavřena dohoda o jejím vydání a na jejím základě byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Podáním ze dne 12. 1. 2015 požádal stěžovatel o změnu žaloby a požadoval vydání rozsudku, kterým by byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu částku 2 687 500 Kč s příslušenstvím za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním části kláštera bez právního důvodu. O tomto návrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 2. 2. 2015 č. j. 13 C 179/2003-364 (společně s výrokem o pokračování řízení), že změnu nepřipouští s odůvodněním, že dosavadní výsledky řízení, zejména zjištění z provedených důkazů nemohou být v žádném případě podkladem pro řízení o změněném návrhu, když původně určovací výrok má být jako předmět řízení změněn na výrok na plnění a požadovaná výše plnění by si vyžádala další dokazování (pozn. usnesení obsahuje poučení o tom, že proti tomuto výroku není odvolání přípustné). Rozsudkem ze dne 9. 4. 2015 č. j. 13 C 179/2003-375 okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v průběhu řízení došlo k vydání sporné nemovitosti stěžovateli a ten je v současnosti jejím zapsaným vlastníkem, tudíž mu již nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále okresní soud konstatoval, že pro stěžovatelovu nepřítomnost u posledního jednání se mu nedostalo poučení o povinnosti tento naléhavý právní zájem tvrdit a prokázat, když důvod původně tvrzeného naléhavého právního zájmu odpadl.

7. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které upřesnil v průběhu jednání před krajským soudem, v němž tvrdil, že má evidentní právní zájem na určení toho, že byl vlastníkem v období od 19. 7. 1990 do 2. 11. 2014, neboť by jinak přišel o určité věci a mohl by uplatnit nárok na úhradu nájemného. Vyjádřil i nesouhlas s postupem okresního soudu, který nepřipustil logickou změnu žaloby o úhradu bezdůvodného obohacení, a měl změnu připustit, nebo měl podání vyhodnotit jako samostatný žalobní nárok a tento vyloučit k samostatnému řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 Co 235/2015-411 rozhodl, že změna žaloby se nepřipouští (výrok I), že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Nepřipuštění změny žaloby odůvodnil zjištěním, že jde jednak o nový nárok, který v odvolacím řízení není možnost uplatnit, a to v souladu s § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jednak situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby, když výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Zamítavý výrok zdůvodnil ve shodě s okresním soudem absencí naléhavého právního zájmu (s ohledem na zápis stěžovatelova vlastnického práva k předmětné nemovitosti a faktu, že vedlejší účastnice jeho vlastnické právo nezpochybňuje).

8. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 1654/2016-437 odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatel zcela rezignoval na povinnost naplnit obsahové náležitosti dovolání a stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ničeho neuvedl. V odůvodnění upozornil, že dovolání posuzoval rovněž z obsahového hlediska a objasnil problematiku hodnocení naléhavého právního zájmu a problematiku nepřipuštění změny žaloby s odkazy na judikaturní závěry.

II.

Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vylíčil skutečnosti týkající se sporné budovy (s důrazem, že jde o jedinou stavbu) a popsal vývoj soudního sporu. Soustředil se též na odůvodnění svého právního zájmu na určení, když by určení vlastnictví k budově postavilo najisto i vlastnictví movitých věcí s budovou souvisejících. Dále připomínal, že navrhl změnu žaloby alternativně dvěma způsoby: požadoval změnu na úhradu bezdůvodného obohacení za dobu do zápisu vlastnictví a dále změnu, že bude určeno, že byl vlastníkem i v období od 19. 7. 1990 do 2. 11. 2014, a svoje návrhy zdůvodňoval. Podle jeho názoru měl soud změnu návrhu připustit, či posoudit jako samostatný nárok (pozn. podobně argumentoval v podaném odvolání - viz výše bod 7.).

10. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v zamítnutí návrhu na určení od 19. 7. 1990 do vydání, tj. do 2. 11. 2014, v nepřiznání nákladů řízení a v nepřipouštění změny žaloby, když o jejím zamítnutí bylo rozhodnuto až konečným rozhodnutím krajského soudu, aniž by byla věc projednána, čímž mu byla odňata možnost tuto věc řádně projednat.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou fází, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 13. - 15.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 16. - 17.).

13. Stěžovatel svým dovoláním ze dne 18. 1. 2016 (viz č. l. 420 a 421 spisu okresního soudu) napadl rozsudek krajského soudu, v němž polemizoval s jeho závěrem o nedostatku právního zájmu a s postupem při rozhodování o změně návrhu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovo dovolání zcela evidentně neobsahuje zákonem předepsané náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), zejména v něm není vymezen ani jediný předpoklad jeho přípustnosti. Dovolání tak trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti vymezené občanským soudním řádem v odkazovaném ustanovení § 241a odst. 2 in fine.

14. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak problematiku zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, zejména respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

15. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. na počátku roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zřejmě vůbec nevzal na zřetel. Je proto nutno přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 3, druhý odstavec). I přes tento závěr se Nejvyšší soud věnoval stěžovatelovým námitkám a vysvětlil mu jejich nedůvodnost.

16. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

17. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru