Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1047/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1047.20.1
Datum podání08.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 891, § 960 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1047/20 ze dne 12. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Pražská 3546/46, Znojmo, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 16 Co 198/2019-572, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 0 P 344/2011-535, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 32 odst. 4, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky, jímž se domáhala úpravy styku s nezletilým synem L. O., a to za podmínek podle úvahy soudu. Okresní soud dospěl k závěru, že soudní úprava styku není v současné době v nejlepším zájmu nezletilého, svěřeného již v roce 2013 do pěstounské péče stěžovatelčiny sestry, N. M. Okresní soud uvedl, že "situaci lze i nadále řešit mimosoudně v rámci navazování kontaktu matky s nezletilým, kdy matka by se měla pokusit urovnat negativní vztah s pěstounkou, měla by se smířit s tím, že vztah nezletilého k matce jako k mateřské osobě se zřejmě vytvořit nepodaří, když matka o nezletilého dlouhodobě neprojevovala zájem v minulosti, kterou již nelze změnit."

3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně v celém jeho rozsahu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako soud nalézací, když uvedl, "že v zájmu nezletilého (zachování stability jeho dosavadního výchovného prostředí, nenarušení jeho řádného vývoje a zdravotního stavu) není ještě správné a žádoucí upravovat soudně styk matky s ním."

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže Ústavní soud je nepovažuje za nutné podrobněji reprodukovat.

5. Stěžovatelka se se závěry obecných soudů neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž v odkazu na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") uvádí, že "rozhodující orgány měly postupovat tak, aby se prioritně zabývaly možností ponechání či návratu dítěte do péče jeho biologických rodičů." Zdůraznila, že se intenzivně snaží o obnovení narušených vztahů se synem, nicméně obecné soudy dle jejího názoru svým postupem styk s nezletilým ztěžují až k hranici nemožnosti.

6. Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření okresního soudu. Toto vyjádření Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť nepřesahuje rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí.

7. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření okresního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

10. Ústavní soud také již dříve v odkazu na ustálenou judikaturu ESLP uvedl, že náhradní péče by měla být v zásadě dočasným opatřením a měla by být ukončena ihned, jakmile to okolnosti dovolí (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. 12. 2018, bod 30, nebo usnesení III. ÚS 2362/17 ze dne 31. 7. 2018, bod 15). Konečným cílem náhradní péče by mělo být znovusjednocení biologické rodiny. Stát má též pozitivní závazek přijmout opatření k usnadnění znovusjednocení rodiny, jakmile to bude možné (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, bod 76, nebo R.M.S. proti Španělsku ze dne 18. 6. 2013, č. 28775/12, bod 71).

11. Na druhé straně však z judikatury ESLP vyplývá, že ve výjimečných situacích, je-li již dítě dlouho v náhradní péči, může být v nejlepším zájmu dítěte rodinnou situaci opět neměnit a tento zájem tak může i převážit zájem rodičů na sjednocení rodiny a získání dítěte do své péče (srov. např. rozsudky ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, č. 25702/94, bod 155, nebo Dolhamre proti Švédsku ze dne 8. 6. 2010, č. 67/04, bod 121).

12. Ústředním bodem judikatury ESLP týkající se věcí rodinněprávních je tedy nejlepší zájem dítěte (např. rozsudek ESLP ve věci Strand Lobben a další proti Norsku ze dne 30. 11. 2017, č. 37283/13, bod 108). Obecně pak nejlepší zájem dítěte vyžaduje jednak zajištění zdravého prostředí pro vývoj dítěte, jednak udržování a zachování vazeb dítěte s jeho rodinou, ledaže ta se ukáže jako zvláště nezpůsobilá, neboť narušení těchto vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů.

13. Z citované judikatury lze dovodit, že i velmi přísná omezení styku biologického rodiče s dítětem mohou být akceptovatelná, pokud jsou v nejlepším zájmu dítěte. Uvedené východisko je ostatně reflektováno rovněž v zákonné úpravě (srov. ustanovení § 960 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jež stanoví, že rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (srov. Melzer, F., Tégl. P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV/2. § 794-975. Praha: Leges, 2016, s. 1928).

14. Zákonem předvídaný důvod hodný zvláštního zřetele ovšem nastal právě v nyní posuzovaném případě, v němž obecné soudy s ohledem na nejlepší zájem nezletilého rozhodly o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na úpravu styku s nezletilým, resp. dospěly k závěru, že v současné době ještě není vhodné upravit tento styk soudně. Obecné soudy ústavní stížností napadená rozhodnutí odůvodnily opakovaně zjištěným stanoviskem a přáním samotného nezletilého (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12), závěry znaleckého posudku, z nichž vyplývá, že kontakt se stěžovatelkou by pro nezletilého představoval nepřiměřenou psychickou zátěž a vedl ke vzniku trvalých následků na jeho dalším psychickém a osobnostním rozvoji (srov. rozsudek okresního soudu, bod 22), jakož i stanoviskem kolizního opatrovníka a organizace Trialog (srov. rozsudek krajského soudu, body 4 a 7). Zdejší soud na těchto závěrech nehodlá -as ohledem na výše naznačená obecná východiska z ústavněprávního hlediska ani nemůže - cokoliv zpochybňovat, neboť má za to, že obecné soudy v nyní posuzovaném případě dostály základnímu postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, jenž vyžaduje, aby toto řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné požadavek na zachování stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Jak navíc vyplynulo z vyžádaného spisu, sama stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně uznala, že v daném případě bude lepší pokusit se nejdříve o postupné obnovení kontaktu se synem bez ingerence soudu, což repetitivně uváděla v souvislosti se zpětvzetím svých návrhů na úpravu styku s nezletilým (pozn. Ústavního soudu: nyní projednávaný návrh ze dne 22. 7. 2016 je v pořadí již čtvrtým podáním stěžovatelky - srov. spis č. l. 144, č. l. 153, č. l. 305).

15. Vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu proto lze souhlasit se shora citovaným závěrem okresního soudu, že v současné době má být preferováno mimosoudní řešení navazování kontaktů mezi nezletilým a stěžovatelkou. Ústavní soud nicméně ve shodě s obecnými soudy zdůrazňuje, že současnou úpravu styku s nezletilým (spočívající ve vyloučení soudní úpravy styku s nezletilým) není možné považovat za "absolutně konečnou" či nezměnitelnou (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12; rozsudek okresního soudu, bod 23). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá ústavní stížností napadená rozhodnutí zakládají i na okolnostech, které v současnosti sice vylučují soudní úpravu styku s nezletilým, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či možná (zejména přání nezletilého). Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné zmínit, že ke změně postoje nezletilého by snad mohly přispět též asistované schůzky, v nichž by mělo být v rámci daných možností ais ohledem na shora proklamovaný pozitivní závazek státu přijmout opatření směřující k usnadnění postupného znovusjednocení rodiny pokračováno. Samozřejmým předpokladem úspěšného průběhu těchto schůzek je ovšem rovněž narovnání vzájemného vztahu mezi stěžovatelkou a pěstounkou nezletilého.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru