Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1047/16 #1Nález ÚS ze dne 20.12.2016K aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) Zákona o Ústavním soudu v případě předchozího vyčerpání všech opravných prostředků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoSuchánek Radovan
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
trestná činnost
soud/rozvrh práce
soud/přísedící
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 249/83 SbNU 885
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.1047.16.1
Datum vyhlášení03.01.2017
Datum podání30.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

182/1993 Sb., § 75 odst.1, § 75 odst.2 písm.a

40/2009 Sb., § 240

6/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepřichází aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, a to ani za situace, kdy by na rozhodnutí mohl být veřejný nebo obecný zájem.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 20. 12. 2016 zamítl III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele P. V. na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 Tdo 839/2015- I.-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014 sp. zn. 3 To 8/2014-8000 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588.

Narativní část

Stěžovatel byl v řízeních před obecnými soudy odsouzen za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V podané ústavní stížnosti pak namítal, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadami v dokazování, neboť soudy neprovedly některé důkazy jím navržené, případně že provedené důkazy hodnotily nesprávným způsobem, dále namítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, porušení práva na obhajobu a rovněž porušení svého práva na zákonného soudce aplikováním nejasných pravidel pro přidělování přísedících u krajského soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, věnoval se podrobně splnění procesních předpokladů řízení. Námitky stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce shledal nepřípustnými s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, neboť je stěžovatel vznesl až v řízení o ústavní stížnosti, ačkoliv tak mohl učinit již dříve v trestním řízení před obecnými soudy. Tím, že by i přesto bylo přistoupeno k jejich projednání, došlo by k porušení jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudů, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší.

K možnému přesahu osobního zájmu stěžovatele podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ač tuto námitku stěžovatel neuplatnil, Ústavní soud uvedl, že základním předpokladem výjimečného použití tohoto ustanovení je ještě před zhodnocením „podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele“ posouzení podmínky nevyčerpání opravných prostředků, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho „podstatného přesahu“ - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se však připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva.

V případě, že však stěžovatel vyčerpal všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky, nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu, i kdy by na rozhodnutí Ústavního soudu mohl být veřejný nebo obecný zájem, který by dovoloval jít k Ústavnímu soudu přímo s pominutím řádného procesního postupu před obecnými soudy. V uplatnění vznesené námitky nesprávného obsazení však nebyl stěžovatel v řízení před obecnými soudy nijak omezen, v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dovolací řízení je pak navíc tento dovolací důvod výslovně uveden. Nic tedy stěžovateli nebránilo danou námitku v rámci trestního řízení včas uplatnit.

Ústavní soud nadto poukázal na skutečnost, že na problém stran přidělování přísedících již v roce 2013 judikatura reagovala (nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14), přičemž k celkovému hodnocení stěžovatelem napadeného systému rozdělování přísedících lze odkázat na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15.

Závěrem Ústavní soud zvážil i zbytek námitek stěžovatele, avšak ani zde neshledal důvod pro svůj zásah. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, stala se ústavní stížnost bezpředmětnou.

Ústavní stížnost stěžovatele proto jako nedůvodný návrh v celém rozsahu zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Soudce Radovan Suchánek uplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016

N 249/83 SbNU 885

K aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) Zákona o Ústavním soudu v případě předchozího vyčerpání všech opravných prostředků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s několika dalšími obviněnými uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, byl mu uložen peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv na dobu devíti roků a šesti měsíců.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") výrokem II napadeného rozsudku při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu devíti roků a šesti měsíců a současně trest propadnutí věci a trest propadnutí věcí a hodnot specifikovaných ve výroku o trestu napadeného rozsudku. Výrokem IV odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, ve kterém byl uplatněn pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele (zpochybnění existence subjektivní a objektivní stránky trestného činu, nejasnosti ohledně subjektu, jemuž vznikla daňová povinnost k dani z přidané hodnoty, zpochybnění závěru soudů o fiktivnosti obchodních transakcí s pohonnými hmotami, nedostatky v dokazování, výtky ke způsobu hodnocení provedených důkazů, zpochybnění závěrů znaleckého posudku Ing. Zavadila).

II. Námitky stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou zatížena prvky svévole, a to v takové intenzitě, že došlo k porušení jeho ústavních práv. Tvrdí, že soud prvního stupně a soud odvolací řádně neprovedly řadu důkazů, z napadených rozhodnutí není seznatelné, jak byly tyto důkazy vyhodnoceny (např. výslech více než dvaceti svědků svědčících ve prospěch stěžovatele), poukazuje na návrhy důkazů, o kterých nebylo vůbec rozhodnuto, resp. jejichž provedení bylo bezdůvodně zamítnuto (např. výslech daňového poradce B., který měl kriminalizovanou daňovou konstrukci stěžovateli doporučit k realizaci).

6. Stěžovatel dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení věci, poukazuje na chyby soudu prvního stupně v popisu skutkového stavu, nedostatečnou specifikaci subjektivní stránky trestného činu, vady popisu objektivní stránky jednání stěžovatele, jakož i na problematičnost posudku znalce Ing. Zavadila. Namítaná pochybení nebyla napravena odvolacím ani dovolacím soudem. Stěžovatel má za to, že byl napadenými rozhodnutími obecných soudů odsouzen, aniž by z popisu skutkového stavu obsaženého v napadených rozhodnutích bylo jednoznačně zřejmé, čeho se konkrétně dopustil, jakým jednáním a které konkrétní (zejména netrestní) obecně závazné právní normy porušil.

7. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel rovněž spatřuje v porušení svého práva na obhajobu, kterého se dopustily orgány činné v trestním řízení tím, že neumožnily stěžovatelem řádně zplnomocněnému obhájci (JUDr. Borisi Vágnerovi) obhajovat zájmy stěžovatele v trestním řízení a bez procesně relevantního důvodu ustanovily stěžovateli obhájce ex offo.

8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2016 stěžovatel uvedl, že postupem soudu prvního stupně došlo rovněž k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel konstatuje, že rozvrh práce tohoto soudu pro rok 2012 nesplňoval požadavky § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), což osvědčuje mj. obsahem odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1640/2014. V roce 2012 nedošlo u soudu prvního stupně obsahem rozvrhu práce k žádnému rozdělení přísedících do jednotlivých oddělení, čímž byl zcela eliminován požadavek na transparentnost popsaného procesu.

III. Vyjádření účastníků řízení

9. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

10. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k námitkám stěžovatele se v plné míře vyjádřil v napadeném rozsudku. Dále odkázal na své usnesení ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8885, jímž byl podle § 306a odst. 2 trestního řádu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 1 T 8/2012-7588, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014 a 2. 6. 2014 č. j. 3 To 8/2014-8000, a to ve všech výrocích ohledně stěžovatele. Odkázal též na své usnesení ze dne 23. 5. 2016 č. j. 1 T 8/2012-8887, jímž bylo rozhodnuto o námitce stěžovatele týkající se obsazení celého senátu, vznesené v rámci vazebního zasedání nařízeného bezprostředně po vydání usnesení č. j. 1 T 8/2012-8885. Usnesením č. j. 1 T 8/2012-8887 bylo podle § 30 odst. 1 trestního řádu a contrario rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Miloš Žďárský ani osoby přísedících Miroslava Rozmarinová a Drahomíra Bartoníková nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení.

11. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že většina stěžovatelem uplatněných námitek byla obsažena již v odvolání proti napadenému rozsudku krajského soudu a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi již podrobně vypořádal. K tomu poukázal i na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který stejné námitky označil za nedůvodné. Vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou argumenty, které stěžovatel již uplatnil v předcházejících stadiích trestního řízení; poukázal tak na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uplatněné námitky shledal nedůvodnými. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší soud uvedl, že výhradu proti složení senátu krajského soudu stěžovatel v dovolacím řízení neuplatnil, byť tak mohl učinit. Podle Nejvyššího soudu tak nebyly vyčerpány opravné prostředky, jak to vyžaduje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565) a ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307). Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

13. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázalo na obsahovou totožnost ústavní stížnosti s textem dovolání a odkázalo na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání ze dne 9. 2. 2015. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že námitku spočívající v odnětí zákonnému soudci, která by jinak představovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, stěžovatel v dovolání neuplatnil; ze strany stěžovatele tak nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

14. Stěžovatel již nevyužil možnosti repliky.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

16. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); tento závěr se nevztahuje na shora uvedenou námitku porušení práva na zákonného soudce.

17. Doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2016 o námitku porušení čl. 38 odst. 1 Listiny shledal Ústavní soud nepřípustným s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovy námitky o porušení práva na zákonného soudce aplikováním nejasných pravidel pro přidělování přísedících u Krajského soudu v Brně byly stěžovatelem (výslovně proti postupu krajského soudu) vzneseny až v řízení o ústavní stížnosti, pročež se s nimi soudy rozhodující v předmětném trestním řízení nemohly zabývat. Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje Ústavní soud za nepřípustné a jejich projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudů, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení v situaci, kdy nebyly využity opravné prostředky uplatnitelné v předchozím řízení před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 (N 182/38 SbNU 457), usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/] jde navíc v projednávané věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou. Účinná ochrana zejména procesních práv obviněného v trestním řízení je jedním z důvodů nutné obhajoby v případech závažné trestné činnosti. Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud v tomto směru skutečnost, že všechny relevantní okolnosti stran procesního postupu soudů byly (či mohly být) stěžovateli (a zejména jeho obhájci) známy.

18. Kromě toho s ohledem na námitku stěžovatele o formalismu takového postupu je třeba uvést, že na tento problém již v roce 2013 judikatura reagovala (viz blíže odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14), aniž se to v obhajobě stěžovatele nějak projevilo. Zároveň z ničeho nevyplývá, že by byl z formálního hlediska nevhodně zveřejněný systém přidělování přísedících (srov. zejména bod 47 nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde byla námitka přidělování přísedících uplatněna náležitým způsobem, a tudíž nepřímo Ústavním soudem i pro stěžovatelovu věc meritorně zodpovězena) ve stěžovatelově věci zneužit k ovlivnění trestního řízení. Zjištění takové skutečnosti po skončení trestního řízení by bylo důvodem pro přezkum uplatněné námitky. Dovolávání se nápravy procesního systému, jehož fungování stěžovatel jako vadné po několik let nepovažoval, však nemůže bez dalšího Ústavní soud vyslyšet, aniž by tím nepřiměřeně zasáhl jiné Ústavou chráněné zájmy, jak to sleduje zákon o Ústavním soudu stanovením lhůt a dalších podmínek podání ústavní stížnosti. K celkovému hodnocení stěžovatelem napadeného systému rozdělování přísedících lze odkázat na odůvodnění výše citovaného nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15. Konečně, vše výše uvedené se týká i námitky pasivity obou přísedících, kde stěžovatel očekával (jak uvádí v doplnění ústavní stížnosti), že ve specializovaném senátu pro oblast hospodářské a finanční kriminality půjde o přísedící, kteří se budou v problematice orientovat.

19. K možnému přesahu osobního zájmu stěžovatele (ač tuto námitku neuplatnil) podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že základním předpokladem výjimečného použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ještě před zhodnocením "podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele" posouzení podmínky nevyčerpání opravných prostředků, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho "podstatného přesahu" - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se však připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřichází použití postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí Ústavního soudu mohl být s ohledem na tzv. objektivní funkci ústavní stížnosti rovněž veřejný nebo obecný zájem (srov. blíže Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., Praha, C. H. Beck 2007, s. 574 a násl.), který v takovém případě dovoluje jít k Ústavnímu soudu přímo s pominutím řádného procesního postupu před obecnými soudy. V uplatnění těchto námitek nebyl stěžovatel v řízení před nalézacím a odvolacím soudem omezen, v dovolacím řízení pak je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu tento dovolací důvod výslovně uveden. Z toho též plyne, že pro počítání roční lhůty podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu by ani nebylo možno použít datum právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (k tomu Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. - citované dílo, s. 576). Podstatný přesah osobního zájmu by bylo možno shledat rovněž v případě, kdy by šlo o námitku, která není v judikatuře Ústavního soudu řešena. Námitka proti způsobu práce s rozvrhem práce krajského soudu však již vyřešena v nálezové judikatuře Ústavního soudu byla (sub 18) a senát rozhodující ve věci k odchylnému právnímu názoru, a tím k potřebě postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu, nedospěl.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

21. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny.

22. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresovali on i další obžalovaní obecným soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem podaného dovolání, což ostatně stěžovatel výslovně uvedl. S námitkami uplatněnými v dovolání se však Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal; k tomu viz též rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech ostatních obžalovaných ve stejné věci, které byly shledány zjevně neopodstatněnými (viz usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 725/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1085/16 či ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 865/16). I ve vztahu ke stěžovateli obsahují napadená rozhodnutí soudů obou stupňů dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny jeho relevantní námitky a tvrzení; Ústavní soud proto ze své pozice neshledal důvod k jejich kasaci.

23. K námitce stěžovatele týkající se ustanovení obhájce ex offo lze uvést, že procesně relevantní důvody k tomuto postupu zřetelně vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (v souladu s ustanovením § 305 trestního řádu bylo proti němu konáno řízení proti uprchlému).

24. Vedle toho je nutno přihlédnout ke skutečnosti - jak vyplývá z vyjádření krajského soudu - že z důvodu žádosti stěžovatele, proti němuž bylo předmětné řízení vedeno jako proti uprchlému, o opětovné projednání věci za své přítomnosti (podle § 306a odst. 2 trestního řádu) došlo ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Ústavní stížnost se proto v této části stala bezpředmětnou, a tudíž jen z tohoto důvodu by bylo možné ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.

25. Z výše uvedených důvodů tak nemohl Ústavní soud shledat stěžovatelovu ústavní stížnost důvodným návrhem, pročež ji s přihlédnutím k § 43 odst. 2 písm. a) a § 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl v celém rozsahu.

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka

Jelikož v průběhu řízení před Ústavnímsoudem byla napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci zrušena podle § 306a odst. 2 trestního řádu, měla být v této části ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost. Nikoli tedy - jak se uvádí v bodu 24 nálezu - že z tohoto důvodu odmítnuta být toliko mohla. Od meritorního přezkumu těchto napadených rozhodnutí a závěrů z něho plynoucích tudíž mělo být bez dalšího upuštěno.

Ve zbytku, tedy ohledně napadeného usnesení Nejvyššíhosoudu pak -iv důsledku nastalé procesní situace nového řízení ve věci (§ 306a odst. 2 až 4 trestního řádu) - měla být ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Nemohl jsem však souhlasit ani s původním návrhemsoudce zpravodaje na odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost ve vztahu ke všem napadeným soudním rozhodnutím (předložený jím před vyžádáním vyjádření krajského soudu, z něhož, resp. z usnesení téhož soudu přiloženého k jeho vyjádření se ovšem Ústavní soud dozvěděl o zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně - viz bod 10 nálezu), pročež - jak se podává z bodu 25 nálezu - jím byl předložen (v den jeho přijetí senátní většinou) návrh zamítavého nálezu.

Důvod mého nesouhlasu s rozhodnutím plně odmítajícím ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost byl veden mým přesvědčením o porušení stěžovatelova práva na zákonnéhosoudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v řízení před Krajským soudem v Brně, a to ze stejných důvodů, které jsem uvedl ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, na nějž dnešní nález - s odkazem na něj - navazuje. Nezbývá mi tedy než se přidržet svého odlišného stanoviska k uvedenému nálezu, na nějž zde rovněž odkazuji.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru